Článek
Před rokem zemřel bývalý rumunský prezident Ion Iliescu. Jeho smrtí skončil bez vynesení rozsudku proces, který se táhl šest let. Politik čelil obvinění z podílu na smrti více než osmi stovek lidí v prosinci 1989, kdy padl komunistický diktátor Nicolae Ceaușescu.
Iliescu byl kdysi diktátorovým chráněncem a patřil ke špičkám komunistické strany. Pak upadl v nemilost, a když vlna revolucí zachvátila východní Evropu, postavil se v Rumunsku do čela odpůrců režimu. Proto se v balkánské zemi dodnes diskutuje o tom, zda tam byla revoluce, nebo spíš puč.
Přídělový systém a represe
Rumunsko na tom bylo na konci osmdesátých let ekonomicky katastrofálně. Ceaușescu se rozhodl splatit státní dluh za každou cenu, a ta byla opravdu vysoká.
V obchodech byly většinou jen konzervy, s výjimkou Bukurešti platil přídělový systém. Lidé si mohli koupit jen omezené množství masa, cukru, vajec nebo margarínu. Čerpací stanice neměly pohonné hmoty, vypadávala elektřina, v bytech se v zimě málo topilo.
Krizi doprovázely politické represe, které měla na starosti tajná policie Securitate. Každý Rumun si musel registrovat psací stroj a musel hlásit každý kontakt s cizincem. Tajná policie slídila také po potratech, které v zemi byly nelegální, protože Ceaușescu chtěl zvýšit porodnost.
Proč thajská armáda zasáhla před padesáti lety proti studentům tak brutálně a dokonce některé pověsila na improvizovaných šibenicích přímo v ulicích Bangkoku? Zemřel v prosinci 1989 rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu proto, aby neprozradil nic o svých nástupcích a svých bývalých spolupracovnících?
Byl pokus o svržení tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana v roce 2016 jen divadlem, které mělo dát záminku k čistkám? A proč se nezdařil puč ve stejném roce v Černé Hoře, ve kterém mělo podle některých svědectví prsty Rusko?
Na řadu otázek se pokouší odpovědět osmidílný seriál Seznam Zpráv Slavné puče. Každý víkend v červenci a v srpnu přineseme nový díl věnovaný dramatickým událostem v průběhu půlstoletí.
Jednotlivé díly: Argentina 1976 | Thajsko 1976
Zatímco v Maďarsku, Polsku, sousedním Bulharsku a nakonec i Československu se už komunistické režimy hroutily, v Rumunsku se nic nedělo. Na konci listopadu začal sjezd komunistické strany. Ceaușesca delegáti jednohlasně zvolili znovu za generálního tajemníka a ve stoje mu aplaudovali.
Věci se ale daly do pohybu ve městě Temešvár na západě země, kde žije početná maďarská menšina. Evangelický duchovní maďarské národnosti László Tőkes ve svých kázáních kritizoval vládu a stranu, což mělo následky.
Dostal příkaz k vystěhování svého bytu v Temešváru. Mělo se tak stát 15. prosince 1989. Tőkes na tento den vyzval své věřící, aby ho přišli před dům podpořit. Sešlo se jich několik stovek, a protože dům stojí vedle tramvajové zastávky na rušné ulici, přicházeli další, aby zjistili, co se děje.
Lidé začali skandovat: „Svobodu, svobodu!“ Stále jich přibývalo a večer už blokovali celou ulici i s kolejemi pro tramvaje. Zaskočení policisté nezasáhli, takže na druhý den v sobotu se už větší dav vydal do centra na Náměstí Opery, žádal demisi Ceaușesca a svobodné volby.
Takový odpor diktátor nečekal
V neděli přikázal Ceaușescu ministrovi vnitra Tudoru Postelnicuovi, že je třeba ukázat sílu a rozhodnost. Do města vyrazili policisté, vojáci a příslušníci tajné policie Securitate i s tanky a obrněnými transportéry. Začala řež, střelba po celém městě si vyžádala v tento den šedesát mrtvých.
V pondělí panovalo ve městě napjaté ticho a Ceaușescu usoudil, že má situaci pod kontrolou. Odletěl na návštěvu Íránu. V Temešváru se ale rozšířily zprávy, že mrtvých jsou stovky a že Securitate oběti tajně zpopelňuje v krematoriu.
V úterý 19. prosince vstoupila většina podniků ve městě do stávky, vojáci opět stříleli do davu, ale už to nepomáhalo. Začaly demonstrace v dalších městech, takže se Ceaușescu vrátil z Teheránu. Nařídil nahnat davy lidí na Palácové náměstí v Bukurešti, kde promluvil z balkonu v přímém televizním přenosu.
Sliboval zvýšení platů a důchodů, ale brzy ho přehlušily nesouhlasné výkřiky. Někteří lidé křičeli „Temešvár, Temešvár“ a „Pryč s Ceaușescem“. Televize přerušila vysílání ve chvíli, kdy zmatený diktátor se zděšením v očích sledoval, co se děje. Toto nečekal.
A v tuto chvíli vstoupil zatím nenápadně na scénu Ion Iliescu. Ulice Bukurešti zaplavili lidé spílající Ceaușescovi, a ten se svojí manželkou Elenou opustil město ve vrtulníku.
Armáda, Securitate, jednotky Vlastenecké gardy (rumunská obdoba tehdejších československých milicí) ale měly pořád rozkaz střílet. Potemnělé ulice metropole se staly bojištěm. Umíraly desítky lidí, stejně jako v Kluži a některých dalších městech.
V noci na 22. prosince spáchal ve své kanceláři sebevraždu ministr obrany Vasile Milea. Střelil se do hlavy poté, co mu Ceaușescu nařídil, aby potlačil odpor bez ohledu na lidské životy.
Zlom a omyly
Mezitím oznámila svůj vznik Fronta národní spásy, která se prohlásila za dočasnou vládu. V jejím čele stál právě Ion Iliescu. Generálové a důstojníci, kteří dosud stáli na straně režimu a plnili jeho rozkazy, se přihlásili k této nové vládě a prohlašovali, že jsou na straně revoluce.
V Bukurešti zněla celý den a noc střelba, ale často nebylo jasné, kdo na koho pálí. Docházelo i k naprostým omylům: na mezinárodním letišti Otopeni v Bukurešti hlídkující vojáci stříleli po autobusech, které se k nim blížily. Seděli v nich ale jiní vojáci, šedesát jich zahynulo.
Ceaușescu s manželkou odletěli na vojenskou základnu ve městě Targoviste, kde je ale místní posádka na rozkaz Fronty národní spásy zatkla. V improvizovaném soudním procesu je porota odsoudila k smrti a popravčí četa verdikt okamžitě vykonala.
V chaotických dnech celkem podlehlo střelbě v Bukurešti a dalších městech přes 1100 lidí.
Později parlamentem ustavená vyšetřovací komise zjišťovala, kdo na koho a proč střílel. Nedospěla k jednoznačným závěrům. Analýza ukázala, že střelci používali západoněmeckou munici, kterou měly k dispozici jen některé jednotky Securitate a speciální protiteroristické oddíly ministerstva vnitra.
Iliescu se stal v roce 1990 prezidentem na dalších šest let a pak znovu v letech 2000 až 2004. V procesu čelil obvinění, že jím vedená Fronta národní spásy střelbě nezabránila a nechala jí volný průběh, aby si pak připsala zásluhy na „vítězství revoluce“.
Zazněly také pochyby, že Iliescu rozhodl o rychlém procesu a smrti Ceaușesca v obavách, že by diktátor později vypovídal, co o Iliescovi a ostatních členech fronty ví.
Obžaloba doslova uváděla: „Stál v pozadí rozsáhlé diverzní a dezinformační operace, která vyvolala v zemi psychózu a zmatek a Iliesca vynesla do čela státu.“ Ale smrt byla rychlejší, exprezident zemřel v pětadevadesáti letech 5. srpna 2025 na rakovinu plic v jedné z bukurešťských nemocnic.
