Článek
Způsob, jakým Češi pracují, a efektivita jejich práce zásadně ovlivňují celkový hospodářský růst země, ale i to, jak rychle se může tuzemsko přiblížit životní úrovni západních sousedů.
Otázka délky pracovní doby v porovnání s produktivitou práce ukazuje, proč Česká republika stále naráží na nálepku ekonomické „montovny“ a čelí pomalému růstu hodinového výkonu. Příklady z regionu přitom ukazují, že to jde i jinak – polská a litevská ekonomika dokazují, jak výrazně může vysoké tempo produktivity transformovat celý trh.
Co je produktivita práce
Produktivita práce je ekonomický ukazatel, který měří efektivitu využití lidské práce a vyjadřuje objem vyrobených statků nebo poskytnutých služeb za jednu jednotku vynaložené práce (například na jednoho zaměstnance nebo jednu odpracovanou hodinu).
Vyšší produktivita znamená, že se za stejný čas a při použití stejného úsilí vytvoří více hodnoty, což bývá nejčastěji důsledkem lepší organizace práce, využití moderních technologií a strojů, vyšší kvalifikace pracovníků či efektivnějších postupů. V praxi jde o klíčový faktor pro růst mezd, ziskovost firem a celkovou konkurenceschopnost i ekonomickou úroveň státu.
Podle čerstvých dat Eurostatu za rok 2024 odpracoval průměrný německý pracovník 35 hodin týdně, tedy přibližně o čtyři hodiny méně než český zaměstnanec. Ačkoliv české tempo růstu produktivity na hodinu práce bylo mírně vyšší než v Německu, v obou zemích se zvyšovalo jen velmi pomalu. Naopak polský pracovník strávil v práci v průměru 40 hodin týdně a vykázal nejrychlejší růst hodinové produktivity ze sledovaných zemí, což výrazně pohání rychlý rozmach tamní ekonomiky.
Ani loni se situace nezměnila. Polští zaměstnanci stále pracovali dlouho a produktivně. Na záda jim začali dýchat Rumuni a Bulhaři. Důvod, proč Rumunsko s Bulharskem nasadily takové tempo růstu produktivity, vysvětluje ekonom Tomáš Dvořák z Oxford Economics. „Obecně ty chudší země rostou trochu rychleji. A to platí jak pro celkový růst, tak pro produktivitu. Běžně se to vysvětluje tím, že nejsou na své hranici možností,“ komentuje pro Seznam Zprávy.
„Pořád mohou sbírat to nízko visící ovoce, přebírat nebo napodobovat to, co dělají ty bohatší země. Ať jsou to firemní procesy, ať jsou to metody výroby, organizační věci, stačí jenom kopírovat to, co bylo uděláno, a tím ta produktivita roste rychleji,“ pokračuje Dvořák.
Naopak to mají Rakušané. Ti do práce chodili na 35 hodin týdně, což je třeba oproti roku 2008 obrovský propad, protože tehdy chodili do práce na 38 hodin týdně s rychlostí růstu produktivity práce shodnou s Poláky. Jejich produktivita v práci ale v roce 2025 rostla nejpomaleji, v tomhle jsou si obě německy mluvící země v žebříčku velmi podobné.
Češi a jejich nerůst
Zajímavá je pozice Česka. Podle dat v průzkumu Češi minulý rok v práci strávili čas podobný Polákům, produktivita práce ale rostla jen o málo rychleji než v Německu, kde ale lidé pracovali méně hodin.
„Česko až do roku 2019 splňovalo pravidlo, že u nás rostla produktivita práce kolem dvou až tří procent ročně, což byl důvod, proč jsme doháněli západní životní úroveň, protože jsme rostli rychleji než Německo,“ říká Dvořák s tím, že nyní tuzemská produktivita už zdaleka tolik neroste. „Stali jsme se západní zemí v růstu produktivity, bez toho, abychom před tím dohnali západní země v jejich životní úrovni,“ komentuje ekonom.
Podfinancovaná věda a školství
Problémů je podle Dvořáka několik. „Když řekneme produktivita, tak synonymem toho je větší efektivita a inovace. Dělat věci lépe, se stejným počtem vstupů toho vyrobit víc. A to je něco, co nám v posledních šesti letech moc nejde,“ říká.
Hlavní jsou ale podfinancovaná věda, školství a nadměrné vlastnictví firem zahraničními subjekty. „Aplikovaný výzkum je velká součást toho. V Česku posledních několik let spíš stagnují nebo klesají výdaje na výzkum. Problém je i to, že nedáváme dost financí na školství, které proto nefunguje tak dobře, jak by mělo. Produktivní pracovní síla se tvoří už během vzdělávání,“ pokračuje.
Země v Evropské unii podle Českého statistického úřadu průměrně posílají na vědu a výzkum kolem 2,3 procent HDP. Češi do vědy předloni poslali 146 miliard korun, což je 1,82 procent HDP.
„To jsou věci, které ten slíbený benefit přinesou za hrozně dlouhou dobu. Mnohem déle než jeden politický cyklus. Protože když zásadním způsobem zlepšíte vzdělávání, tak ten ekonomický benefit z toho budete sklízet až za 10–15 let, když absolventi toho lepšího vzdělávacího systému přijdou na pracovní trh,“ popisuje Dvořák.
Na škodu je podle Dvořáka i zmíněné časté vlastnictví firem zahraničními subjekty. „Spousta západních firem sem umisťuje levná pracovní místa,“ komentuje s tím, že naopak vývojová a technologická centra, což jsou odvětví s vyšší přidanou hodnotou, zde chybí.
