„Jsem nemocná a lidé mě nemají rádi.“ Lena Dunham nešetří sebe ani Hollywood

Autorka slavného televizního seriálu Girls nemohla své paměti nazvat přiléhavěji. Famesick, v překladu „nemocná ze slávy“, je kniha o mnohém, ale dominantně o dvou ústředních bolestech: slávě a nemoci. V případě americké spisovatelky, režisérky a herečky Leny Dunham jsou tato dvě témata úzce propojená.

Lena Dunham svým rychlým startem v kulturním průmyslu a raketovým úspěchem ztělesňuje to, čemu se říká wunderkind. Zázračné dítě, které už v útlém věku dosahuje velkých věcí díky mimořádnému talentu.

Bylo jí teprve 24 let, když ji stanice HBO pověřila vytvořením pilotního dílu komediálního seriálu o mladých mileniálkách v New Yorku. První náčrty vytvářela ve stejné kanceláři, kde předtím vznikal Sex ve městě, který začátkem tisíciletí ovlivnil ženy po celém světě.

Sex ve městě byl sice přelomový například v otázkách svobodné ženské sexuality, zobrazoval ale realitu hlavně bohatých Američanek kolem třicítky. Girls měly být mladší, neučesanější, výrazně chaotičtější – a opravdovější – verzí prožívání mladých žen, které do New Yorku přišly s podobnými sny jako čtveřice starších hrdinek. Nejenže ale nevlastnily sbírky bot značky Manolo Blahnik, často ani neměly práci, spolubydlely a jejich Pan Božský se mnohem víc než pohlednému bohatému finančníkovi podobal hipsterovi závislému na drogách nebo chudému muzikantovi.

Když vymýšlela Girls, měla už za sebou Lena Dunham celovečerní filmový debut Nábyteček. V roce 2010 do něj obsadila vlastní rodiče, oba umělce, se kterými má mimořádně blízký vztah. Snímek natočila v bytě v newyorské čtvrti Tribeca, kde společně žili poté, co začínající umělkyně vystudovala tvůrčí psaní na Oberlin College ve státě Ohio.

Film předznamenal leitmotivy jejích tvůrčích a emočních postojů – rozčarování generace, která opustila prestižní vysoké školy s velkými očekáváními, načež narazila na ekonomickou realitu po finanční krizi a zažívala různé trapnosti, četné přešlapy, nejistotu i těžké kreativní odhodlávání.

Snímek bývá označován nálepkou post-mumblecore. Označuje druhou vlnu nezávislé autorské kinematografie s důrazem na každodennost, civilní, až „mumlavé“ dialogy – odtud také název filmového hnutí.

Okolo dnes už zavedené režisérky nezávislých děl jako Frances Ha i velkorozpočtového hitu Barbie Grety Gerwig a dalších se okolo roku 2010 zformovalo tvůrčí hnutí schopné pojmenovat tápání do jisté míry privilegovaných, ale v raně dospělých životech poněkud ztracených mladých lidí, kteří v jednom z nejdražších měst na světě hledají vlastní způsoby, jak přežít.

„New York, který znám já, není žádný okouzlující svět. Promovali jsme během ekonomické recese. Jsme první generace, která nemůže rozumně očekávat, že bude mít víc než naši rodiče. Všichni jsme vyrůstali na Ritalinu a AOL Instant Messengeru. Máme sex ovlivněný dostupností pornografie a jsme feministky, které nevědí, jak žít podle vlastních politických přesvědčení. Chci své přátele vidět v televizi,“ parafrázuje v knize Lena Dunham, jakými větami zhruba vystavěla návrh seriálu Girls pro HBO.

Televizní debutantka nečekala, že renomovaná stanice vysílající Sex ve městě nebo Rodinu Sopránů nápad přijme. A už vůbec ne to, že nakonec natočí celých šest řad.

Do začátků dostala Lena Dunham k ruce dva lidi – televizní scenáristku a producentku Jenni Konner s americkým producentem, scenáristou i režisérem Juddem Apatowem. Zatímco o jeho vlivu se v memoárech příliš nedočteme, s Jenni Konner navázaly intenzivní přátelství. Vztah dvou žen z jiných generací však zároveň poznamenaly nevyrovnaná mocenská dynamika, tlaky Hollywoodu a podle knihy i manipulativní povaha té druhé.

Lena Dunham seriál Girls napsala, režírovala a hrála jednu z hlavních postav. Když ale například přišla na natáčení jednoho z prvních dílů štíhlejší, než bylo ve scénáři, mladou ženu trpící poruchou příjmu potravy producentka ostře konfrontovala. „Je problém, že jsi příliš hubená. Když jsi moc hubená, není to vtipné. Je to jen další Sex ve městě. Tvůj film byl výjimečný proto, že jsi jiná. Pokud to ztratíme, ztratíme jasný hlas,“ řekla jí podle knihy Jenni Konner.

Když Lena Dunham oponovala, že zažívá obrovský stres, zdravotní i psychické problémy a nemůže jíst, producentka jen suše odvětila: „Není to tak těžké. Prostě si strč jídlo do pusy.“

V memoárech opakovaně popisuje, jak vlivná producentka přecházela z období vřelé blízkosti, kdy si vyměňovaly stovky zpráv denně, až do chladných odmlk v závislosti na tom, jak dobře podle ní Lena Dunham pracuje. Autorka knihy přitom přiznává, že to s ní není lehké, v době natáčení Girls skutečně procházela velkými zdravotními i vztahovými kotrmelci. Přesto se při čtení Famesick nelze ubránit pocitu, že její mentorce záleželo víc na společném byznysu než na Leně Dunham jako lidské bytosti.

Girls se rychle zařadily mezi nejsledovanější seriály na světě. Z neznámé mladé tápající ženy se stala profesionálka zodpovědná za štáb čítající stovky lidí. Na stránkách líčí, jak plná odpovědnosti, radosti i hrůzy z nově nabytých rolí nejedla, nespala a krátce před začátkem natáčení skončila s akutním zánětem tlustého střeva v nemocnici. Producentům to zavolala její matka. „Je jí 24 let a jde na kolonoskopii. Vítejte v Hollywoodu,“ shrnula ironicky.

Právě v této části knihy se zajímavý popis procesu, který předcházel vzniku jednoho z nejúspěšnějších seriálů všech dob, mění v místy až tělesný horor. Deník The New York Times dokonce autobiografii označuje slovem med-moir, něco jako lékařské memoáry, zaměřené na tělesné projevy nemoci a zdravotnickou péči.

Lena Dunham na téměř čtyřech stovkách stran řeší nesčetně obtíží: endometriózu, cysty na vaječnících, prasklý bubínek, kopřivku, obsedantně kompulzivní poruchu, průjmy, poruchy příjmu potravy, deprese, úzkosti a nakonec i finální diagnózu: Ehlers-Danlosův syndrom, vzácné genetické onemocnění pojivových tkání. Kvůli úporným bolestem, které jí znemožňují normální fungování, natož řízení obrovské televizní produkce, si v průběhu let kvůli lékařským předpisům vybuduje závislost na lécích tlumících bolest. Klonopinu bere brzy maximální dávky a později si musí odvykat v léčebně.

Místo odborné pomoci tak od lékařů „dostává“ závislost a spolu s ní přístup, který znají miliony žen: banalizaci, podceňování bolesti i příznaků, nepřesné diagnózy. Zvláště krutá je v knize scéna, kdy se Lena Dunham vydá k odborníkovi domluvenému produkcí HBO, neboť televize už je otrávená neustálými posuny natáčení kvůli zdravotnímu stavu autorky. Doktor má nezávisle posoudit její kondici. Při vyšetření ale silně zatlačí na oblast, kde je velká ovariální cysta, přestože to filmařku silně bolí. Lena Dunham ho prosí, aby přestal, on však pokračuje – a cystu následně rukou protrhne.

Souběžně s úspěchem Girls a zhoršujícím se zdravotním stavem Lena Dunham v minulé dekádě prožívá a zakouší další ničivé síly: Toxickou slávu, mocnou sílu internetu, který tleská i vráží kudly do zad, a měnící se přátelské vztahy.

Zatímco její vrstevníci proplouvají prvními zaměstnáními, klopýtají ve vztazích a tráví volný čas na mejdanech, Lena Dunham se těší obrovskému privilegiu úspěchu – dostává samé pozvánky na akce, pracovní nabídky, dárky zdarma a těší se všeobecné pozornosti. Té se jí ale nedostává od těch, které znala předtím, než se stala slavnou.

Že globální úspěch, velké peníze a přítomnost v médiích mají odvrácenou stránku, není nic nového. Lena Dunham však v memoárech výmluvně popisuje, jak moc ji sláva odcizila od kořenů. „Všichni předpokládali, že mám všechno, co si jen člověk může přát – finanční zabezpečení, profesní naplnění, vztah, který v médiích a na instagramu vypadal roztomile, nerdsky a stabilně. A tak se mě nikdy nikdo na nic nezeptal,“ píše. Přišlo jí, že „kdybych mluvila o svém úspěchu, kdybych si na něj dokonce stěžovala, ještě víc by mě to od ostatních odcizovalo“.

Tím vztahem má na mysli známost s dnes slavným hudebním producentem Jackem Antonoffem. Vzájemnou lásku popisuje Lena Dunham jako formativní. Do intenzivního, divokého života tehdy už světoznámé autorky trendy seriálu vnesl o dva roky starší Američan zprvu domov, bezpečí a péči. Postupně ale jejich spojení zničily vleklé zdravotní problémy, četné operace a bolest, která se nedá přenést.

Antonoff, mimo jiné producent mnoha alb Taylor Swift, z knihy vychází jako nepříliš empatický a stále se vzdalující partner. Ani Lena Dunham ale není bez viny, ke konci vztahu přiznává nevěru se známostí ze střední školy i to, že její emocionalita vyhrocená zdravotním stavem i povahou často komplikovala vzájemnou intimitu.

Nepříliš zdravé vazby na muže tvoří další zásadní linku publikace. Je tu násilný a sexuálně ne vždy konsenzuální vztah s mužem, jemuž autorka přezdívá Lip podle rozštěpu rtu. Pak asi jen kreativní vztah s hercem Adamem Driverem, který v Girls ztvárnil jednu z hlavních postav a vychází z knihy jako silně emocionálně nedostupný, nepředvídatelný, v několika chvílích hojně citovaných médii dokonce fyzicky agresivní muž. Středoškolskou známost, se kterou podvede Antonoffa, pak Lena Dunham vykresluje jako patologického lháře závislého na alkoholu.

Sex je pro filmařku a spisovatelku formou blízkosti, jakou jinak navazuje obtížně. I proto se zřejmě vrhá do vztahů a zážitků vystavujících její tělo nebezpečí. Představují možnost, jak se spojit s lidmi, kteří ji jinak doopravdy neslyší a nevidí.

Jádrem tvorby i života Leny Dunham vždy byla otevřenost. Girls se staly hitem mimo jiné díky její ochotě znemožnit hlavní postavy a především sebe sama. Fanoušky i odpůrce si od prvních epizod získávala odvahou se odhalit. Doslova – i když nemá tělesné míry, které je obecenstvo zvyklé vídat v televizních seriálech, i když se chová nelogicky, nesympaticky, rozmazleně, narcistně, manipulativně nebo nedospěle.

Miliony lidí včetně autorky tohoto textu se ke Girls stále vrací proto, že Lena Dunham a její vnitřní svět jsou opravdové. Neukazují naleštěné životy ani žádnou utopii, ale jdou k jádru všeho, co nás dělá lidmi. Lidmi, kteří chybují, protiřečí si, jsou pokrytečtí, líní, lidmi, kteří touží po lásce, uznání a přijetí. Lidmi, kteří pomlouvají své blízké, vzdalují se, jsou neschopní komunikovat své potřeby.

Otevřenost je její silou i slabostí zároveň. Ženy, které na internetu čelí nenávisti, máme tendence redukovat právě na tu nenávist – na externí vliv způsobený jejich tvorbou, postoji nebo činy. Na začátku příběhu Leny Dunham ale stojí hlavně obrovský autorský talent a neutuchající touha protlačit svou vizi, navíc v Hollywoodu ovládaném muži.

Samozřejmě že dělala chyby – od drobných přešlapů až po ty zásadní, jako když v roce 2017 zpochybnila výpověď oběti. Šlo o herečku Auroru Perrineau, která nařkla scenáristu Girls Murrayho Millera, že ji jako sedmnáctiletou sexuálně napadl. Lena Dunham s producentkou Jenni Konner tehdy vydaly společné prohlášení na Millerovu podporu. Jedna z tváří hnutí #MeToo, feministka a hlas ženské reality, se postavila proti jiné ženě s bolestnou násilnou zkušeností.

V memoárech se k tomu Lena Dunham vrací jako k jednomu ze svých největších selhání. Tehdejší reakci zdůvodňuje loajalitou k Jenni Konner, nemocí, chronickým vyčerpáním a neschopností oddělit osobní vztahy od veřejné odpovědnosti.

Filmařce a spisovatelce může leckdo vyčíst i to, že při vzniku Girls nemyslela víc na pestrost. Hlavními postavami seriálu zasazeného do multikulturního New Yorku byly výhradně bílé, privilegované ženy s dobrým vzděláním pocházející z městské střední třídy. Na druhou stranu: Lze autorce zazlívat, že si zvolila mikrosvět, který dobře zná? Lze vyčítat ženě závislé na lécích tlumících bolest, vyčerpané roky trvající kyberšikanou i pochroumanými vztahy, že pod vlivem bolesti a medikace souhlasila s vyjádřením, které se zdá být neodpustitelné? A proč vlastně na ženy, které udělají chybu, hledíme větším drobnohledem a zazlíváme jim víc než mužům, kteří třeba čelí mnohem závažnějším obviněním z násilí nejrůznějšího druhu?

Na každý krok, každou kontroverzi kolem Leny Dunham lze odpovědět různě. Není jednoznačnou figurou, stejně jako nejsou jednoznačné její postavy. Až nutkavá potřeba se odhalovat může působit narcistně, do sebe zahleděně, otravně. Říká nám spoustu věcí, které nemusí. Občas možná i to, co slyšet nechceme. Pro mnohé je „too much“, Trochu moc, jak ostatně zní název jejího loňského seriálu pro Netflix.

Slovy uhlazenější, konvenčně atraktivnější, mnohdy podobně otravné, přitom milované Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě: Nemohu se ubránit otázce, jestli právě ochota vyjevit svoje nedostatky, obavy a trápení, a tím uchopit vnitřní světy tolika z nás, ochota vystavit se tak na odiv krutosti i zostuzování, není tím nejsilnějším svědectvím o lidskosti i autorské odvaze.