Článek
Když se v obchodě objeví litr mléka za šest korun, většina zákazníků má pochopitelně radost. V době, kdy domácnosti dlouho čelily relativně vysokým cenám potravin, je levnější nákup dobrou zprávou.
Nechci zpochybňovat, že každý obchodník má právo rozhodovat o svých marketingových akcích. Pokud chce prodávat mléko za pět nebo šest korun a rozdíl pokrýt ze své marže, je to jeho obchodní strategie. Taková cena však nesmí vést k dalšímu tlaku na výkupní ceny zemědělců, které už dnes v řadě případů nepokrývají ani výrobní náklady. Současně je třeba vnímat i její dlouhodobý dopad na spotřebitele. Pokud se mléko opakovaně prodává za mimořádně nízké ceny, veřejnost postupně ztrácí představu o tom, jaká je jeho skutečná hodnota a jaké náklady jsou spojeny s jeho výrobou, zpracováním, balením, dopravou a prodejem.
Pokud se pak tyto potraviny neprodávají v akci nebo je prodává jiný, menší obchodník za „normální“ cenu, má spotřebitel často pocit, že jsou příliš drahé, a brání se jejich nákupu s očekáváním, že zase musejí zlevnit.
Právě zde se ukazuje rozdíl mezi vyjednávací silou jednotlivých hráčů na trhu. U silných nadnárodních značek si obchodní řetězce něco podobného zpravidla nedovolí. Těžko si lze představit, že by se například Coca-Cola prodávala za šest korun. To by její výrobce – mimochodem, jedna z největších potravinářských firem na světě – nepřipustil.
Takový globální výrobce má totiž dostatečnou sílu na to, aby si uhlídal nejen cenu, za kterou své výrobky dodává. Chrání tím nejen svou ekonomiku, ale i vnímání hodnoty svých výrobků v očích zákazníků. Spotřebitel tak vnímá, že takový výrobek, jako je třeba Coca-Cola, má svou cenu, a že pokud přijde nějaká sleva, není nikdy tak velká jako nyní například u mléka a je pouze dočasnou akcí. Jinými slovy, čelit tlaku velkých, silných, nadnárodních obchodních řetězců na trhu dokáže pouze velký nadnárodní potravinářský koncern.
U základních potravin, jako je mléko, je situace jiná. Chovatelů dojnic v EU je půl milionu a mlékáren přibližně 12 tisíc, byť těch větších bude mnohem méně. Ale stále je tu velká konkurence. Pokud se z těchto základních potravin, například z mléka, stane pravidelný nástroj k přilákání zákazníků do prodejny, tlak na nízkou cenu se může postupně přenášet na mlékárnu, její dodavatele a nakonec až na zemědělce.
Tím vzniká zásadní paradox. Neustále slýcháme od politiků, že chtějí podporovat malé a střední zemědělce, ale právě ti mají vůči velkým obchodním řetězcům nejslabší vyjednávací pozici. Velký nadnárodní výrobce si svou cenu a hodnotu značky dokáže ubránit. Menší mlékárna, potravinář nebo zemědělec tuto možnost často nemá. Jenže právě v této chvíli politici od situace dávají ruce pryč s odkazem na to, že to je přece trh.
Nevolám po tom, aby politici zasahovali do fungování trhu. Jenže oni to již stejně reálně dělají, minimálně například při nastavování zemědělské politiky. Potom ale nestačí pouze říci, že jde o volný trh. Na tomto trhu nemají všichni stejné postavení. Jestliže skutečně chceme podporovat malé a střední podniky, musíme se zabývat také jejich vyjednávací silou, pravidly, za nichž obchodní řetězce vytvářejí extrémní cenové akce, a podporou slučování zemědělců do družstev a podobně.
Levné mléko není problém. Problém je, kdo jeho cenu skutečně zaplatí. Otázka podle mě nestojí jen tak, zda obchodníci mohou, nebo nemohou lákat zákazníky na podnákladové ceny. O případné legislativní úpravě nás patrně čeká ještě složitá diskuze. Podstatnější je, jak dlouho může fungovat trh, na němž se jeho nejslabší článek dostává pod výrobní náklady.
Je pochopitelné, že se obchodník při vyjednávání s dodavateli snaží nakoupit co nejlevněji. Pokud však současně nabízí mléko za cenu hluboko pod úrovní běžných nákladů, vzniká silný tlak na celý dodavatelský řetězec. Právě ten může vést k tomu, že zemědělci začnou produkci mléka omezovat nebo ji zcela opustí.
Je třeba si uvědomit, co všechno se musí vejít mezi dojnici, respektive cenu syrového mléka na farmě, a cenu kartonu mléka v regálu. Jsou to náklady na péči o půdu, produkci krmiv, budování stájí, jímek, dojíren, skladování mléka, veterinární péči, vodu, energie, pohonné hmoty, zaměstnance a tak dále. U mlékáren pak náklady na zpracování, pasterizaci, balení, logistiku, energie, zaměstnance i obchodní marži. Pokud je konečná cena v obchodě výrazně nižší než samotné výrobní náklady chovatele, všechny další náklady z tohoto obrázku zdánlivě mizí. Ve skutečnosti je však vždy někdo musí zaplatit.
Argument, že farmáři měli v minulém roce relativně vysoké výkupní ceny a mohli se proto připravit na horší období, je při znalosti dlouhodobě napjaté ekonomiky zemědělské prvovýroby přinejmenším necitlivý. Zemědělci se snaží udržet provoz, investovat do stájí, technologií a welfare zvířat a současně zajistit domácí produkci potravin. Pokud si přestaneme vážit práce českých zemědělců a potravinářů, jednou možná zjistíme, že tady máme pouze potraviny ze zahraničí.
Je dobré připomenout několik čísel. V květnu dostávali čeští chovatelé za litr mléka v průměru 9,80 koruny. Výrobní náklady se přitom už v předchozím roce pohybovaly kolem 11 korun za litr. Od té doby dále rostly náklady na práci, pohonné hmoty, energie a další vstupy. Většina producentů proto dnes prodává mléko pod vlastními výrobními náklady.
To samozřejmě není výčitka směrem ke spotřebitelům. Naopak. Spotřebitel má právo vědět, proč je mléko tak levné a kdo rozdíl mezi cenou v letáku a skutečnými náklady nakonec zaplatí. V současnosti jej v mnoha případech nesou především prvovýrobci.
Současná situace samozřejmě nevznikla pouze kvůli obchodním řetězcům. Evropský trh se potýká s přebytkem mléka, poklesla poptávka z Číny a ceny mléka na světových trzích klesají. To jsou objektivní faktory, které ovlivňují celý sektor.
Evropa soutěží na globálním trhu
Stejně objektivně ale platí i druhá část příběhu. Evropské zemědělství dnes vyrábí za podmínek, které ve světě nemají obdoby. Přísné environmentální požadavky, vysoké standardy welfare zvířat i mimořádně vysoká úroveň bezpečnosti potravin patří v Evropské unii k nejvyšším na světě. Jsou správné, zemědělci i potravináři za nimi stojí a spotřebitelé je očekávají. Každý takový standard ale něco stojí.
Současně soutěžíme s producenty ze zemí, kde podobná pravidla často vůbec neplatí. V Brazílii, Spojených státech, Rusku, Austrálii, na Ukrajině nebo na Novém Zélandu běžně hospodaří farmy o desítkách tisíc, někdy i stovkách tisíc hektarů. Právě tito producenti významně ovlivňují světové ceny zemědělských komodit.
České i evropské farmy se těmto cenám musejí přizpůsobovat, jejich nákladové a regulatorní podmínky jsou však nesrovnatelně náročnější. Paradoxní je, že zatímco ve světě vznikají stále větší podniky schopné využívat úspory z rozsahu, Evropa často vede debatu o tom, jak své zemědělce dále administrativně omezovat nebo rozdělovat. Česká republika přitom patří mezi země s největší průměrnou velikostí zemědělských podniků v Evropské unii. Místo toho, abychom tuto přirozenou konkurenční výhodu rozvíjeli, ji často sami oslabujeme.
Dalším problémem jsou neférové dovozy ze zemí mimo Evropskou unii, zejména pokud jsou bezcelní nebo jinak zvýhodněné, aniž by jejich producenti museli plnit stejné standardy jako zemědělci v EU. Evropa si tím koleduje o změnu svého postavení z čistého vývozce potravin na čistého dovozce. Nemělo by nás potom překvapit, pokud se dnešní levné dovozy v budoucnu promění v cenový diktát mimoevropských producentů, na jejichž komoditách a potravinách se staneme závislí. To by ale bylo na samostatnou úvahu.
Když se sejde několik krizí najednou
Letošní rok je mimořádný také tím, že nízké ceny mléka nejsou jediným problémem českého zemědělství. Sektor současně zasáhly jarní mrazy, extrémní sucho i zvýšené ceny pohonných hmot v souvislosti s konfliktem na Blízkém východě.
Výsledkem je mimořádný tlak na provozní financování farem. Mnoha zemědělcům dnes chybí hotovost potřebná k tomu, aby překlenuli několik mimořádně obtížných měsíců.
Právě proto se vede debata o krátkodobých opatřeních, například o vládní podpoře provozních úvěrů, kompenzaci vysokých cen hnojiv a podobně. To může pomoci překlenout současnou situaci napříč sektorem, aniž by stát vybíral jedno odvětví na úkor druhého. Jde však pouze o dočasnou pomoc, nikoli o dlouhodobé řešení.
Skutečným úkolem politiky je zvyšovat odolnost a konkurenceschopnost evropského zemědělství, nikoli jeho závislost na dotacích.
Zbavit se závislosti na dotacích
Evropský zemědělec by se měl především uživit tím, co vyprodukuje a prodá na trhu. To znamená méně zbytečných regulací, předvídatelnější podnikatelské prostředí, rozumnější daňové podmínky, podporu investic do precizního zemědělství a silnější odbytové organizace producentů, které farmářům umožní získávat větší podíl na přidané hodnotě potravin.
Jinými slovy: méně závislosti na dotacích a více konkurenceschopnosti. Levné mléko v obchodě samo o sobě krátkodobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se z mimořádné marketingové akce stává další podnět tlačící ceny zemědělských komodit pod ekonomicky udržitelnou úroveň.
Spotřebitel krátkodobě ušetří několik korun. Pokud ale kvůli dlouhodobému tlaku začnou mizet farmy, zpracovatelé a domácí výroba, zaplatíme nakonec všichni mnohem vyšší cenu. Neměli bychom proto vést spor pouze o to, zda je litr mléka za šest korun správně, nebo špatně. Měli bychom si položit jinou otázku: Jak nastavit podmínky tak, aby si český a evropský zemědělec dokázal vydělat především na trhu, nikoli čekáním na další dotační program.
Teprve tak bude celý potravinový řetězec skutečně dlouhodobě odolný a spotřebitel nebude vítězem jen při jednom levném nákupu.
