Článek
Prezident Petr Pavel nevetoval Zbyňku Stanjurovi rozpočet na rok 2025, ač v něm haprovaly položky za desítky miliard. Nevetoval ani rozpočet Aleny Schillerové na rok letošní, ač svým schodkem vybočil ze zákonných pravidel rozpočtové odpovědnosti. V obou případech se odvolal na to, že zvykově čeští prezidenti do fundamentů vládní hospodářské politiky nezasahují.
Byla to pravda. Žádný prezident dosud nevrátil zákon o státním rozpočtu – jedinou částečnou výjimkou byla dílčí novela pro rok 2022, kterou v listopadu téhož roku vetoval Miloš Zeman.
Když nyní Pavel odmítl podepsat rozsáhlou novelu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, bylo to tedy celkem novum. Premiér Andrej Babiš z toho byl dokonce tak rozhozený, že několikrát (naposledy v pravidelném nedělním videu) prohlásil, že prezident „vetoval náš rozpočet“. Což není pravda, dokonce ani jako rétorická zkratka.
Mohlo by to snad platit, kdyby hradní veto mělo absolutní platnost a nebylo jej možné vládní většinou celkem snadno přehlasovat. Protože bez rozvolnění rozpočtových pravidel, které Pavel „zařízl“, by Babiš se Schillerovou nezvládli rozpočet na příští rok postavit.
Číst prezidentův krok není snadné. Nejde sice o rozpočet, ale zásah do vládní fiskální politiky je to vskutku zásadní - při daných prezidentských pravomocích a síle veta si lze těžko představit větší. Prezident zjevně naslouchal svým ekonomickým poradcům a také Národní rozpočtové radě a ostatně i drtivé většině dalších ekonomů, kteří se k návrhu vyjadřovali. Jenže na rozdíl od zmíněných rozpočtů na loňský a letošní rok, k nimž měla stejná odborná veřejnost nemenší výhrady, tentokrát právo veta využil.
Mohlo to být tím, že rozpočtová pravidla jsou v jistém smyslu víc než rozpočet a prezident, tak jako mnozí další, vidí v jejich rozvolnění dlouhodobé riziko dalece přesahující jedno fiskální období. To je dobrý argument, ale i tak je otázkou, zda je dost silný na to, aby ospravedlnil „rozšíření bitevního pole“ do míst, kam se dosud prezidenti montovali jen zřídka a opatrně.
Také to ale může být takříkajíc pokračování Ankary jinými prostředky. Od březnového podpisu letošního rozpočtu se vztahy vlády a prezidenta zásadně zhoršily. Prvotní konflikt o Filipa Turka vyeskaloval v nesmyslný spor o účast na summitu v Turecku a ke kompetenční žalobě a neexistuje sebemenší náznak, že by některá ze stran byla připravena spor uklidnit.
Jak velkou roli hrály v prezidentově rozhodnutí racionální ekonomické argumenty a jak do rozhodování vstoupila naopak iracionální snaha vládě prostě zatopit, se bohužel nedozvíme. Což je špatná zpráva pro kvalitu veřejné debaty, ale vlastně docela dobrá pro vládní koalici.
V atmosféře permanentního konfliktu může vláda přecházet sebelepší prezidentovy argumenty (a že jich v tomto konkrétním případě má mnoho) řečmi o „aktivismu“ a „kampani“. Tím se zásadně oslabí jistý racionální korektiv, jímž by jinak prezidentské veto – byť formálně slabé – mohlo ve veřejné debatě být.
Bude-li vláda v tomto směru dostatečně urputná, může navíc od Pavla odloudit část jeho příznivců, kteří se nacházejí v řadách koaličních voličů. Tím může kromě jiného chystat půdu vlastnímu kandidátovi, a to přesto, že se nikdo takový zatím nerýsuje ani ve velké dálce.
Ačkoli se Babiš navenek tváří, že o konflikt s Pavlem nestojí, a vyjadřuje lítost nad tím, že trvá, ve skutečnosti je pro něj tato situace docela komfortní. Za nějaké to hlasování navíc kvůli přehlasování veta mu to zřejmě stojí.
