Recenze: Když je umění víc než život. Almodóvar ve filmu účtuje sám se sebou

Španělský režisér Pedro Almodóvar rád dává na odiv svou oblíbenou četbu, šaty i obrazy. Když však protagonistka jeho novinky, filmová a reklamní režisérka Elsa, v jedné scéně otevře román Hermafrodit od Jeffreyho Eugenidese, nejde jen o chlubení se intelektuálním rozhledem. Kniha o hledání vlastní identity a odkrývání rodinných tajemství nabízí pomyslný klíč ke snímku, jehož postavy se marně pokoušejí zjistit, kým doopravdy jsou.

Potřeba vracet se k minulosti, oživovat stará traumata a účtovat s vlastní filmografií prostupuje celou pozdní tvorbu madridského klasika. Držitel Oscara však ve svém 24. celovečerním snímku nazvaném Hořké svátky, který nově promítají česká kina, jde ještě dál. Ptá se, co zbude z našeho já, pokud ho z velké části tvoří osudy lidí, které jsme za život potkali, zranili, milovali a nakonec obrali o jejich příběhy.

Po komorním a poněkud statickém Vedlejším pokoji z roku 2024, v němž Tilda Swinton s Julianne Moore v kulisách luxusní vily meditovaly nad důstojným odcházením a koncem světa, jsou Hořké svátky filmem s nepoměrně více vrstvami i postavami. Almodóvar nicméně zůstává rozjímavý, melancholický a mimořádně vnímavý vůči úzkosti dnešní doby.

Tento přetlak zosobňuje Elsa v podání Bárbary Lennie. Po matčině smrti trpí paralyzujícími migrénami a panickými atakami. Neurózy, anxiolytika a návštěvy psychoterapeutů už pro Almodóvara nejsou zdrojem divokých komických scén jako v 80. letech minulého století. Poměrně věcně zachycuje psychický stav člověka, který se pokouší utéct před přítomností i minulostí.

Pro Elsu je osvědčenou formou úniku psaní. Z hlučného velkoměsta proto s kamarádkou prchá na kanárský ostrov Lanzarote. Kameraman Pau Esteve Birba tu nechává vyniknout kontrast mezi almodóvarovskou červení a černým čedičem či vulkanickým popílkem. Zdejší „socos“ – půlkruhové kamenné zídky chránící révu před větrem – pak slouží jako metafora hrdinčiny izolovanosti.

Elsa píše scénář inspirovaný tím, co prožila, stejně jako krizemi a tragédiemi svých blízkých. Chrání ji to sice před realitou, ale za cenu velké osamělosti.

Ve skutečnosti Elsa neexistuje. Jak se záhy dozvídáme, jde pouze o hrdinku jiného scénáře, který v současném Madridu píše uznávaný, tvůrčí krizí stižený režisér Raúl. Elsa představuje jeho filmové alter ego. Proto také děj svého textu zasadil do roku 2004, kdy sám prožil první panickou ataku.

Ani Raúl tedy nestaví fikční svět na zelené louce. Pracuje s postavami připomínajícími lidi ze svého okolí, asistentku Móniku nebo shovívavého milence Santiho. Pasáže jeho scénáře saturovanými barvami a plochým svícením evokují telenovelu, což zvýrazňuje umělost vymýšleného příběhu oproti realističtějším scénám ze současnosti.

S bezohledným vykrádáním cizích životů a rozhovorů si Raúl stejně jako Elsa příliš neláme hlavu, což Almodóvarovi umožňuje zkoumat etický rozměr autofikce, tedy beletrizování epizod vlastního života nebo blízkých lidí. Zamýšlí se nad ním jako nad mocenským vztahem. Je legitimní těžit z cizích osudů? Má tvůrce nárok přivlastnit si jakoukoliv vzpomínku? A může použít cizí bolest k tomu, aby zachránil sám sebe?

Raúl by na všechny položené otázky nejspíš odpověděl kladně. Realita je pro něj stavebním materiálem, který se po smíchání s fikcí přece stejně promění k nepoznání. Pedro Almodóvar ale takhle shovívavý není a Raúla, jenž v podání Leonarda Sbaraglii připomíná režisérovu mladší verzi, vykresluje jako muže inteligentního, charismatického, ale také neempatického.

Hořké svátky nejsou jen dalším Almodóvarovým filmem o filmování v duchu Bolesti a slávy, Špatné výchovy nebo Zákona touhy, ale rovněž pokusem revidovat vlastní metodu. Nabízejí portrét umělce, který celý život překládal vlastní i cizí zkušenosti do umění a nyní čelí následkům.

Tomu odpovídá i rafinovaná struktura vyprávění. Styl jednotlivých úrovní fikce se sice liší, ale Almodóvar mezi nimi nestaví pevné zdi. Raúlův scénář se prolíná s jeho současným životem a postavy se navzájem zrcadlí. Vzniká podmanivá matrjoška: Almodóvar natáčí režiséra Raúla, který píše film o režisérce Else, jež sama píše film.

Znejasňování hranice mezi autobiografií a fikcí se stává ústředním motivem. Pro Raúla i Elsu představuje psaní způsob, jak uchopit nepříjemnou realitu a vytvořit si chráněný prostor, v němž mají vše pod kontrolou. Fikce jim neslouží k tomu, aby se druhým přiblížili, ale aby je přetvořili podle vlastních potřeb. Není náhodou, že Raúl v jedné scéně vychází z kinosálu, kde promítali klasický britský horor Šmírák – dílo o voyeurismu a natáčení cizí bolesti.

Prvek kontroly se otiskuje i do Elsina světa. Překypuje rekvizitami, které k Almodóvarovi neodmyslitelně patří: Nechybí designový nábytek, knihy o výtvarném umění ani dokonale sladěné barvy.

Na Lanzarote se odehrávala už autorova Rozervaná objetí z roku 2009, ve vedlejších rolích se objevuje spousta Almodóvarových oblíbených hereček a písně jeho přítelkyně Chavely Vargas slouží jako nostalgický podkres, přičemž současně posouvají děj a motivují rozhodnutí postav.

Almodóvar nás tak zve do povědomého, pečlivě zkonstruovaného univerza, ale zároveň si od něj drží odstup. Nejjasněji se to vyjeví během závěrečné konfrontace mezi Raúlem a Mónikou. Během ní je ostré kritice podrobeno dílo, které jsme právě sledovali a mohlo nám v mnohých momentech připadat nedotažené. Některé postavy jako striptér a hasič Beau byly jen načrtnuté, jiné se objevily příliš pozdě, určité dějové linie by šlo vypustit.

Raúlův film ve filmu ovšem ani jiný být nemohl. Jeho autor totiž kvůli svému egocentrismu nepochopil příběhy lidí ze svého okolí, nerozpoznal, co je v nich důležité. Almodóvar tím sebekriticky pojmenovává limity vlastní tvorby i autofikčního přístupu jako takového.

Hořké svátky jsou nejvíce sebereferenčním snímkem španělského mistra a spoléhají spíš na intelektuální nadhled než melodramatický sentiment. Nakonec ale ukazují, že řešením dilematu není přestat vyprávět, nýbrž pokračovat v psaní. Ovšem s vědomím zodpovědnosti vůči těm, kdo nám byli inspirací. Jedině zohledněním jejich autentických hlasů a přiznáním vlastních slepých skvrn podle Pedra Almodóvara dokážeme upřímně nahlédnout také sami sebe.