Hlavní obsah

Balkánská rally na vlastní kůži: Domorodci na nás mířili zbraní, solidarita ale vítězí

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Když začátkem tisíciletí sjížděla Zafira z výrobního pásu, podobné zacházení asi nečekala.

Tři a půl tisíce kilometrů a týden v autě, které na podobný offroad nebylo stavěné. Čím dál více lidí láká dobrodružná verze dovolené. I my už teď víme proč.

Článek

Je Štědrý den a já mírně ruším tradiční pohodu u zdobení stromečku. Každých pár minut totiž odbíhám k notebooku položenému mezi skleněnými koulemi a mačkám tlačítko, které aktualizuje stránku.

Chci přihlásit náš tým na Trans-Carpathia rally. Zážitek, který má otestovat naše řidičské schopnosti a zároveň nám ukázat krásy Balkánu. Dovolenou, která v posledních letech láká stále více nadšenců. V autech na odpis, bez sprchy a dalších vymožeností městských bytů vyrážejí za zážitky.

Přihlášeni jsme, teď je na řadě další úkol - sehnat auto, jehož pořizovací cena bude do tisíce eur. To je totiž jedna z podmínek závodu. Máme štěstí, kamarád se svého starého vozu zbavuje, a tak se můžeme poměrně brzo pustit do práce.

Závod, v němž je vítězstvím dojet do cíle a vidět co nejvíc z krás projetých zemí, je sice až za sedm měsíců, jeho náročnost ale mluví jasně. Asfaltu nás moc nečeká. Opel Zafira je stroj původně navržený na převážení rodin po městě, divoký terén ve svém současném stavu určitě nezvládne.

Rodinný vůz tak dostává ocelové pláty pod nechráněná místa podvozku, masivní pneumatiky a do pružení - jak nám trefně poradil jeden matador podobných výprav - takzvaný wimbledon paket. To znamená co nejvíce tenisáků, aby auto při zhoupnutí kleslo, co možná nejméně.

Zafirka, jak jí říkáme, také podstupuje zásadní odlehčující kúru. Pryč jde třetí řada sedaček. A když už jednou držíme nářadí, dáváme pryč i krytí stropu nebo rezervu. Každé kilo se počítá, čekají nás tisíce kilometrů na cestách.

Co je Trans-Carpathia rally

Dobrodružná a poznávací orientační GPS rally. Zhruba čtyři stovky klasických osobních i terénních vozů, ve kterých účastníci plní navigační úkoly v přírodě bez jízdy na rychlost. Akce se slovenskými pořadateli klade důraz na přátelskou atmosféru, objevování méně známých míst a skutečné cestovatelské dobrodružství.

Auta i lidé se tak při akci na přibližně týden dostávají z komfortní zóny a řeší problémy, které by v běžném denním životě nenastaly. Odměnou pak jsou unikátní výhledy i zážitky.

A jakých. Organizátoři si s plánováním dali práci, po dvou měsících v oblasti připravili roadbook neboli navigační plán o zhruba třech stovkách bodů. Z toho je zároveň jasné, že tenhle závod není na rychlost. Cílem je vidět přírodu, ke které mají organizátoři akce vřelý vztah.

V pravidlech opakovaně nabádají k ohleduplnosti nejen k přírodě, ale i k citlivosti vůči obyvatelům lokalit. Upozorňují i na konkrétní místa, kde by domorodce mohl závod otravovat. V případě zájmu nabízejí i možnost podpořit lokální přírodu finančně.

Cesta začíná

Je sobota v polovině července, a to znamená, že co jsme doteď nestihli, už nedoženeme. Poslední úpravy jsme dělali předchozí den do noci a tak nám cesta začíná až nepříjemně brzy, po pár hodinách spánku.

Přidáváme se do komunikačního kanálu závodu a v dobré náladě vyrážíme přes Slovensko a Maďarsko směr Chorvatsko. Na dálnici potkáváme několik dalších účastníků a vesele se zdravíme. Poznávací znamení je jasné - kola a kanystry na střeše, pochybnosti pak zpravidla rozptýlí polepy závodu na autě.

Energie je dostatek, očekávání velká, a tak bez problémů přijíždíme na první bod našeho výletu - Památník povstání lidu Kordun a Banija na chorvatské Petrově hoře. Polorozpadlá brutalistní stavba je na cestě k moři zastávkou asi málokterého Čecha, možnost si tento kolos projít ale za zajížďku určitě stojí.

Impozantní vnějšek působí jako ze starých počítačových her, vnitřek je pak rájem pro všechny milovníky opuštěných staveb. Pro ty, kteří netrpí závratěmi, je možnost vyjít až nahoru na krásnou vyhlídku. Mně tento pohled bohužel kvůli otravnému strachu z výšek uniká.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Památník povstání lidu. Lahůdka pro milovníky urbexu.

Brzy vyrážíme dál, najít další zastávku je ale o něco těžší. Na kopci za oploceným pozemkem je na první pohled normálně vypadající opuštěný několikapatrový dům. Při vstupu dovnitř se ale dojem změní. Už pod rouškou tmy jsme totiž vstoupili do tajného bunkru, který prostupuje na výšku celou horou.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Kdesi v hoře v tajném bunkru.

Poctivě procházíme všechna zákoutí, která při ztlumení našich čelovek budí až hororový dojem. Nápis „Go back“ nastříkaný na nádrži ve spodní části vojenského objektu dojem jen podtrhuje. S dětskou zvědavostí ale zkoumáme pozůstatky vojenské historie země a těšíme se, co nás čeká. Závod totiž ještě ani nezačal, zážitky ale rychle přibývají už teď.

Organizátoři totiž pro zájemce připravili zajímavá místa, která stojí za zhlédnutí ještě předtím, než celá akce vypukne. Jelikož se počítá s tím, že většina účastníků pojede ze Slovenska a Česka, jsou i příhodně na trase.

Ostatně i náš cíl pro dnešní den - místo oficiálního startu rally - je ve vojenském areálu. Je to opuštěné letiště Željava, které nabízí možnost vjet autem do dalšího bunkru. Tentokrát o žádné skrývání nejde, ve zdejším hangáru se mohlo v případě potřeby skrýt až 58 letadel.

Foto: archiv autora

Z tohoto otvoru dřív startovaly MiG-21, teď posádky dobrodružné cesty.

Projíždět podzemním prostorem a z auta sledovat například masivní vrata roztrhaná výbuchem je něco, na co člověk jen tak nezapomene.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Nabízí se otázka, jak strašná síla musela železobeton takhle zničit.

Mementa hrůz, jeskyně a zpomalení

Na různá mementa vyhrocené historie regionu pak člověk naráží i během celé trasy závodu, po které se z letiště vydáváme. Vede totiž přes Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu a podle chuti buď přes Kosovo, nebo Albánii.

Nejsem typ člověka, který by aktivně věřil na nějaké energie a čakry. Když ale projíždíte v Bosně mezi domy, které mají ve zdech stále ještě díry od střel různých kalibrů, koukáte na lokální hřbitovy, kde se mísí muslimské a křesťanské náhrobky, nejde nepřemýšlet nad tím, co se tu v průběhu let dělo. Jak si vlastní sousedi byli schopni ubližovat a jak komplikované mezilidské vztahy tu byly.

Už druhý den na cestách je tak jasné, že vytržení z každodenního shonu a stresu práce se začíná pozitivně podepisovat na našich hlavách. Úvahy jako z předchozího odstavce střídá pohled na lokální obyvatele, kteří se scházejí před hospodami a hrají svou verzi pétanque. To celé v popředí impozantních kopců a hor. Pohledů, které nás budou provázet doslova každý den, stejně jako západy slunce, které působí jako z kýčovitých pohlednic. Hlava zpomaluje, a i když to zní jako z laciného citátu, začíná víc fungovat v oblasti „teď a tady“.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Jeskyně Ledenika.

Organizátoři si pro nás navíc přichystali další lahůdku - podzemní jeskyně. Obrovské přírodní dómy, které v člověku evokují Tolkienovy popisy podzemního města Morie a probouzejí v něm chuť jít hlouběji a hlouběji. Třeba bychom i na toho démona Balroga nakonec narazili.

Máme navíc štěstí a několikrát se nám podaří být v některé z částí úplně sami. Vypínáme čelovky a užíváme si jeden z mála momentů, kdy jsme skutečně v absolutní tmě. Další z pocitů, na které jsme ve městech a světelném smogu už vlastně zapomněli. Vlhký chlad, který jsme vystřídali za horké letní počasí tam venku, už jen dokresluje atmosféru.

Foto: Petr Juna

Jeskyně Ledenika.

Jde také o jeden z posledních bodů, který v tomto textu bude popsán takto konkrétně. Organizátoři výslovně všechny startující žádají o to, aby se roadbook nesdílel. Dali si s ním práci a oprávněně ho považují za duševní vlastnictví.

Kouzlo celého podniku je navíc hlavně v ne úplně známých trasách, možnosti měst a památek v rámci posádky jednohlasně zavrhujeme. My jsme si vyrazili do přírody. Chceme vidět hory, zvířata a lokální obyvatele. Což se daří více než vrchovatě.

Výfuk je přežitek, pivo univerzální měna

Prašné lesní a horské cesty jsou sice krásné, na autě si ale vybírají svou daň. Hned druhý den od startu tak řešíme první problém s výfukem. Daří se ho opravit, nicméně Opel Zafira teď zní spíš jako skutečný rally speciál. Tak to aspoň máme i se správnou atmosférou.

Auto je ale statečné, takže dál skáče po kamenech, hrabe se do kopců a s buldočí odhodlaností se zakusuje do všech typů povrchů. A my si tak můžeme nadšeně fotit horské masivy, zakroucené serpentiny nebo stáda krav a koní. Ta se ostatně kolikrát ukazují velmi ochotně - až uprostřed cesty, kterou zrovna projíždíme.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Zafira mimo své přirozené prostředí obstála na výbornou.

Koupání v říčkách a jezerech a scenérie evokující filmy od Pána prstenů po himalájské dokumenty ale střídají i méně komfortní situace. Jeden večer například jízdu přerušujeme v horách kousek od jezera. Cestou na místo, které jsme si zvolili pro nocleh, míjíme skupinu zaparkovaných lokálních aut.

Skupinka má party stany, mobilní generátor na elektřinu a, jak se dozvídáme z naštvaného řevu, když si jdeme natočit vodu do studánky, zásoby piv a tvrdého alkoholu odpovídající zhruba roční spotřebě průměrného Čecha. Jen tu tak trochu není ani náznak mobilního signálu.

Ve snaze dát ostatním účastníkům rally i našim blízkým vědět, že jsme v pořádku, přicházíme s nouzovým plánem. K dronu přiděláváme telefon s neodeslanými zprávami a posíláme ho do více než dvou set metrů vysoko nad zemí v naději, že tam signál chytne.

+22

To naše sousedy pro dnešní večer zjevně znervózní. Jeden z nich skáče do auta, kterým pod naším útočištěm projíždí zhruba padesát metrů. O pár sekund později pochopíme proč - zpoza skály vbíhá muž s dlouhou zbraní a optikou. Zabíhá za stromy a kouká naším směrem.

Vzhledem k tomu, že píšu tenhle text, je jasné, že se nic vážného nestalo. V naší výpravě jsme se ale shodli, že zážitek to byl. Být uprostřed bosenských hor bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem, nepočítaje partu přiopilých domorodců, z nichž jeden nás momentálně skrytý se zbraní pozoruje, nebylo něco, co by nám úplně přidalo na klidu.

Později všichni přiznáváme, že jsme podvědomě řešili, jak v případě problému co nejrychleji zmizet. Zvlášť poté, co se situace opakuje ještě s druhým ozbrojencem. Nejdříve si říkáme, že naše bezpečí mohl pomoci zajistit náš nevyžádaný úplatek v podobě dvou plechovek teplého plzeňského piva. Pak nám dochází, že oni se pravděpodobně víc báli nás. Přesněji řečeno toho, co jsme mohli dronem natáčet. Pravděpodobně tam nedělali biblické setkání pro bosenskou faunu.

Balkánská solidarita v plné síle

O den později navíc narážíme na problém, který už plzní vyřešit nejde. Černohorské hory jsou sice dalším bodem na seznamu krásných pohledů, proti civilizaci v podobě smrdících aut se ale brání prudkými sestupy i stoupáními. Snažíme se šetřit brzdy tím, že brzdíme i motorem.

Největší překvapení na nás ale teprve čeká. Jakou si náročná trasa vybrala daň, zjišťujeme na vrcholu u vyhlídky. Divný zvuk, který auto vydává, se ukazuje jako pískání z palivové nádrže. Po otevření záklopky na nás dýchnou vařící výpary benzinu a poznání, že jedeme na teplem časované bombě. Naše oprava výfuku asi nebyla tak dokonalá.

Po cestě z hor navíc řidič zkušeně zaregistruje nezvyklou odezvu volantu na ovládání auta. Vystupujeme a zjišťujeme, že pravděpodobně jen čirou náhodou nám úplně nevypadly šrouby levého předního kola. Upadnuté kolo na horské cestě by přitom asi našemu zdraví úplně neprospělo.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Provizorní opravy v horách.

Když šrouby dotáhneme, pocuchané nervy pak řešíme nocováním v bezpečí kempu. Ten má navíc výhodu v podobě extrémně vstřícného majitele. Srdečný pán totiž nejen vyrábí a prodává naprosto luxusní bylinkové čaje, ale také nám dává k dispozici celou svoji dílničku i s materiálem na náhradní díly.

Peníze odmítá, takže se mu odvděčujeme alespoň domácím zázvorovým likérem, pivy a nákupem téměř čtyřiceti krabiček čajů. Beztak jsme chtěli suvenýry.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Když se camp změní v kuchyni a autodílnu v jednom.

A tak i další dny mohou pokračovat ve stejném duchu. Fascinace přírodou, extrémně nápomocní lidé, kteří přispěchají na pomoc pokaždé, když to vypadá, že ji potřebujeme. A že ji kolikrát potřebujeme. Máme ale štěstí, například o půlnoci v kosovském malém městečku prosíme při řešení závady o asistenci člověka, ze kterého se vyklube přímo automechanik.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Byly momenty, kdy bychom bez milých lidí neujeli už ani metr.

I díky němu tak po týdnu další sobotu dojíždíme do cíle. Špinaví, z auta i cest polohluší a s množstvím zážitků a fotek pocitově tak za dva měsíce. Těžko říct, jestli se dá říct odpočatí, rozhodně ale spokojení.

Závěrečná koupačka, káva na pláži a můžeme od organizátorů dostat nálepku na auto s oním magickým „finisher“ - dokončili. Teď už jen „formalita“ v podobě zhruba sedmnáctihodinové cesty domů. Byla by ironie, kdyby se cokoliv stalo teď. Ale vše probíhá v klidu, a jelikož se můžeme za volantem střídat ve čtyřech, není třeba dělat zastávku na spaní.

V neděli tak okolo poledne dojíždíme zpátky do pražských bytů, kde na nás čekají luxusní vymoženosti, jako třeba sprcha. V kolech asi 3,5 tisíce kilometrů. Jsme unavení, ale spokojení. Dovolená splnila přesně to, co jsme od ní chtěli, a ještě hromadu navíc.

Zafirka nám přirostla k srdci, chvilku jsme i řešili, jestli si ji nenechat na další ročníky. Byť jí ale přisuzujeme lidské vlastnosti, rozhodujeme se, že platí náš původní plán. Tenhle nebojácný stroj pojede díky neziskové organizaci Neohnutí pomáhat lidem na Ruskem napadené Ukrajině.

Jako vzpomínku tam s sebou poveze i naši evidenci podvozkem trefených kamenů. Skóre jsme psali zevnitř na střechu, a i když nešlo o soutěž, jsem rád, že nemám nejvyšší počet čárek. Do vínku dostala i domácí offroad úpravy a zkušenosti z cest, se kterými v továrně asi nepočítali. Chybí jí pár dílů, ale užila si to stejně jako my. Člověk i auto z toho města asi opravdu občas potřebují vypadnout.

Související témata:

Doporučované