To nejlepší z Jizerek. Nejkrásnější místa, slavné chaty a další tipy na výlet

Většina návštěvníků si Jizerské hory spojuje s Bedřichovem, kde startuje Jizerská padesátka, nebo s horskou osadou Jizerka. Obojí stojí za návštěvu, ale byla by škoda nevydat se objevovat další krásné kouty západního souseda Krkonoš.

Zaručené tipy na to, co v Jizerkách neminout, nám už v minulosti sepsala spolupracovnice Seznam Zpráv Petra Švecová, která zde našla druhý domov. Zmiňuje například bývalou sklářskou osadu Kristiánov, kde lze v Liščí boudě navštívit malé půvabné muzeum, ve kterém je k vidění model celé osady a jednotlivých domů, ale i různé výrobky a komponenty.

Historickou tragédii si můžete připomenout výletem k protržené přehradě na Bílé Desné. Ta byla kousek od Mariánské hory vybudována roku 1915. Jen o rok později začala voda prosakovat hrází přehrady, která se nakonec protrhla a způsobila katastrofální povodňovou vlnu. Přehrada už nikdy nebyla obnovena, na místě zůstala zachována šoupátková věž spolu s dalšími zbytky konstrukce.

A pokud ještě sháníte místo ke koupání, podle autorky můžete vyzkoušet Černou Nisu nad Bedřichovem – nejvýše položenou přehradu v Jizerských horách. Říká se jí také vodní nádrž Bedřichov. Unikátní je především svou vodou – temně hnědou díky rašelině. Barvy se ale nezalekněte, voda je opravdu čistá.

Oblíbeným výletním cílem jsou také historické horské chaty. Ty v Jizerských horách budou jistě velmi dobře znát běžkaři. Většina totiž leží na Jizerské magistrále, která je vyhledávanou a dobře upravovanou sítí tras pro běžecké lyžování. Za návštěvu stojí i v létě nebo na podzim.

Mezi nejznámější patří Šámalova chata a Prezidentská chata, které spojuje minulost odkazující na Pražský hrad. Na Šámalku se vydávali za první republiky za rekreací úředníci československé vlády. Místo uprostřed hlubokých lesů nedaleko Blatného rybníka si oblíbil kancléř prezidenta republiky Přemysl Šámal. Prezidentská chata zase po druhé světové válce prezidentské kanceláři přímo patřila. Ovšem ze všech předlistopadových prezidentů tam jezdil nabírat síly pouze jeden – Ludvík Svoboda.

Ke krásnému výletu láká také první česká přírodní památka na Seznamu světového dědictví UNESCO, kterou jsou Jizerskohorské bučiny. Špalíry turistů, jako u kulturních památek tohoto seznamu, tu nečekejte. Krajina je tady na mnoha místech těžko schůdná, nespoutaná a nebezpečná. Přírodu a krásné výhledy stojí za to vidět, ale vyžaduje to sportovního ducha. Mezi oblíbená místa patří Ořešník, Paličník, Frýdlantské cimbuří a Krásná Máří.

A minout byste neměli ani místní vodopády. Tím největším je Velký Štolpich, složený z kaskády několika menších. Všechny proudí dolů po třicetimetrové stěně a nejvyšší z nich měří čtyři a půl metru. Výprava sem se nejvíc vyplatí při jarním tání sněhu nebo po větších deštích.

Jizerskohorské bučiny ozvláštňují rovněž lidské příběhy, byť mnoho z nich je kvůli své tragičnosti spojeno s kříži a pomníčky. Ale právě surovost zdejší sudetské krajiny, neobvykle málo zasažené člověkem, ji vynesla mezi světové přírodní poklady.

V oblasti Jizerských hor se také nachází významné poutní místo. V Hejnicích se ve středověku podle legendy udál mariánský zázrak, když se tu chudému řemeslníkovi údajně zjevili andělé. Zvěstovali mu, že pokud místo označí obrázkem Matky Boží, uzdraví se jeho nemocná žena i dítě. Svědectví o zázračných uzdraveních pak věřící v místech zaznamenávali po staletí. I proto tu stojí poutní areál s barokním klášterem.

Cenná památka ve Frýdlantském výběžku přitom málem nepřežila socialistickou devastaci. Zachránil ji navrátilý emigrant, páter Miloš Raban, a to i za pomoci peněz od rodin odsunutých Němců. Místo se tak stalo symbolem smíření Čechů a odsunutých Němců.

A právě z Hejnic můžete vyrazit na nenáročný výlet do Jizerskohorských bučin. Doporučujeme přímo výstup k vodopádům na říčce Bílý Štolpich, kolem nichž lze pokračovat k bufetu Hřebínek, kde si můžete dopřát například „víííítr z Libverdy“ (grog ze zelené s citrónem) a „tetřeví trus“ (rozinky v rumu, čokoláda, šlehačka).

Odtud se vydáte bukovými lesy ke korytu Černého Štolpichu, kde se podle místních znalců skrývají tůně, které vybízejí k ochlazení. Kdo by se ale nechtěl nořit do ledové vody v bučinách, může raději využít koupaliště přímo v Hejnicích.

Jizerské hory také nemůžete opustit bez toho, aniž byste navštívili místní legendární kiosek, kde si ceny určují sami zákazníci. Stojí na úpatí Černého vrchu a je vyhlášeným cílem běžkařů i turistů na hřebeni Jizerek.

Ojedinělý podnikatelský projekt vymyslel Zdeněk Joukl v polovině devadesátých let. Tehdy umístil na kiosek s názvem Promenáda šokující cedulku s nápisem: „Jediné místo na světě, kde ceny určuje zákazník.“

Nyní je mu 84 let a kiosek už sám nevede, provoz přenechal svému známému Miroslavu Hollmannovi, který v systému pokračuje. „Moje dobré zkušenosti s určováním cen zákazníkem ukázaly, že lidé nejsou tak zlí, jak se říká,“ sdělil Joukl mému kolegovi Miloslavu Lubasovi, který s ním mluvil letos v zimě.

Nedávno také získala jedna z Mariánskohorských bud, které stojí nedaleko protržené přehrady, novou podobu. Vyrostla za 33 milionů korun na místě zchátralého dřevěného stavení a od června 2026 slouží jako návštěvnické středisko, Dům přírody. Není to k němu daleko od Protržené přehrady, zmíněné na začátku článku.

Jeho základem je velká výstavní síň s prosklenou střechou, kde jsou na stěnách umístěné různé herní prvky spojené s ilustracemi Kláry Žabkové. Návštěvníci se zde dozvědí kromě jiného i o ekologické pohromě ze 70. a 80. let minulého století, kdy kvůli jedovatým exhalacím z českých, polských a východoněmeckých elektráren zahynuly v Jizerských horách takřka všechny smrkové lesy v nadmořské výšce nad 800 metrů. Nebo mohou zhlédnout přírodovědný dokument.