Článek
Co si myslí Rusové o válce? Nevíme. Nebo jsme dlouho nevěděli. Rusko je dnes diktaturou a průzkumy veřejného mínění jsou v takových zemích k ničemu. Když se vás dnes v Rusku na ulici někdo zeptá, jestli volíte Putina, a vy víte, že už jen za diskreditaci armády či zpochybňování války hrozí vězení, nemá vaše odpověď žádnou hodnotu.
I proto jsme v posledních letech tak trochu doufali, že Putinův režim nemá mezi Rusy až tak velkou podporu. Že běžní obyvatelé Ruska s invazí na Ukrajinu nesouhlasí, nebo se za ni dokonce stydí. A že jejich odtažitý vztah k agresi pramení třeba už jen z toho, že jim komplikuje život a vnáší do něj strach.
Zde je tedy pro mnohé překvapivé, možná až šokující zjištění. Mýlili jsme se. A naopak ti, kteří říkají, že ruská rozpínavost a agresivita jsou hluboko propsané do ruské historie a charakteru, mají nejspíš pravdu. Ukazuje to studie publikovaná nedávno v Mnichově.
Její autoři, finská ekonomka Sinikka Parviainenová a americký ekonom Will Pyle, na to šli mazaně. Neptali se Rusů na politiku vůbec. Zajímalo je, jak jsou spokojeni se svým životem. Nic jiného. Protože když takových odpovědí máte hodně a za delší časový úsek, nesou i otisk společenských a politických nálad, který by byl při přímých otázkách na Putina a politiku rozmazaný. (Mimochodem, oba vědí, o čem píší: Parviainenová strávila první dva roky války jako ekonomická diplomatka na finském velvyslanectví v Moskvě.)
Autoři využili data ruského dlouhodobého monitorovacího výzkumu, který každoročně sleduje tentýž vzorek Rusů z celé země. Vznikl už v roce 1994 ve spolupráci moskevské Vyšší školy ekonomické a Univerzity Severní Karolíny. Parviainenová a Pyle pracovali s více než 160 tisíci pozorováními od přibližně 28 tisíc osob z let 2013 až 2024, přičemž každý respondent byl dotazován v průměru 5,7krát. Klíčová otázka zní: „Do jaké míry jste v současnosti spokojen či spokojena obecně se svým životem?“
A protože šlo o stále stejné lidi, mohli autoři statisticky odfiltrovat vše, co se u konkrétního člověka dramaticky nemění: povahu, hodnoty či rodinné zázemí. Zároveň výsledky „očistili“ od dalších vlivů, jako jsou změny příjmu, zaměstnanost, úmrtí v rodině či vývoj ekonomiky v daném regionu. No a teď to nejdůležitější: Jaký byl výsledek?
Překvapivý, mírně řečeno. Od začátku války spokojenost roste. Pravděpodobnost, že Rus označí svůj život za uspokojivý, vzrostla o 2,2 procentního bodu (2022), 3,2 bodu (2023) a o 3,5 bodu v roce 2024, vždy oproti předválečnému období a po očištění o další vlivy.
Pro lepší představu nabízejí autoři srovnání s jinými životními událostmi. Svatba zlepší spokojenost asi o 7 bodů, úmrtí v rodině ji naopak sníží o 5 bodů, ztráta zaměstnání dokonce skoro o 10 bodů. Jinými slovy: Válka udělala do svého třetího roku průměrnému Rusovi radost jako půlka veselky!
A pozor na další anomálii. Efekt „semknutí kolem vlajky“ (rally-round-the-flag), který v roce 1970 popsal americký politolog John Mueller (zejména v souvislosti s válkou ve Vietnamu), obvykle vyprchá během několika měsíců po vypuknutí krize. Ruský efekt během tří válečných let neklesá, naopak sílí. Třetí rok války byl nejšťastnější.
Plus detaily: Největší nárůst spokojenosti vykazují etničtí Rusové, tedy přesně ti, kterým kremelská propaganda vypráví, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ. V regionech s vojenským průmyslem roste spokojenost více, a to opět i po odečtení efektu růstu mezd (které jdou v těchto oblastech rovněž nahoru). Jinak řečeno, „táta dělá rakety a máma je hrdá“ - a všichni jsou spokojení.
Naopak nespokojení jsou lidé v blízkosti fronty, tedy v Rostovské oblasti. Určitá skepse je patrná také v Moskvě a Petrohradu, kde je tradičně lepší přístup k necenzurovaným informacím a kde se také více protestovalo.
Data z roku 2025 a z letoška studie ještě nezpracovává. Zprávy z Ruska jsou rozporuplné, možná se přece jen nálady začnou proměňovat. Ale moc se na to spolehnout nedá, to samé jsme si mysleli vlastně už od prvního roku války.
Čísla z této studie ostatně nezávisle potvrzuje i ruský výzkumný institut Levada Center (v Rusku kvůli zahraničnímu financování ze zákona vedený jako „zahraniční agent“). Podle jeho dat z léta 2025 je počet Rusů spokojených se svým životem vůbec nejvyšší od začátku měření v roce 1993: 57 procent oproti pouhým 11 procentům nespokojených.
Vlastně jediný fakt naznačuje určitý posun, byť jen hypotetický: Parviainenová a Pyle píší, že se v roce 2024 skoro zdvojnásobil počet lidí, kteří na otázku o spokojenosti odmítli odpovědět. Navíc se zmenšily rozdíly mezi skupinami obyvatel: v prvním roce války byli například vysokoškoláci výrazněji skeptičtí, o dva roky později se už od ostatních tak neliší.
Buď se Rusko názorově sjednocuje, anebo i nevinná otázka „Jak se máte?“ začíná být Rusům podezřelá. Na ni buď vůbec nechtějí odpovědět, anebo odpovídají tak, jak si myslí, že to režim čeká. Ale to se opět jen dohadujeme.
Jisté je jedno: Pohádka o zemi, kterou „unesl“ jeden šílenec s neomezenou mocí, byla vždycky jen pohádkou. A náš pocit, že za ostřelovanou Ukrajinou je země plná nespokojených a frustrovaných lidí, je zase pouze pocitem. Tenhle výzkum dává jiný obrázek, podložený daty: Rusko je spokojenou, zlovolnou a pro nás, coby blízký stát, mimořádně nebezpečnou zemí. Kdo to nevidí, nedívá se dobře.
