Tvrz v Dobrošově skrývá unikát. Vznikl, když se plakalo a střílelo

Když si spolubojovníci z dělostřelecké tvrze Dobrošov vybíjeli v září 1938 frustraci z Mnichovské dohody a z kapitulace, zadělal si svobodník Eduard Zicháček na nesmrtelnost.

Zatímco ostatní divoce stříleli do vzduchu a odmítali opustit pevnost, chladil Zicháček v pěchotním srubu N-D-S 73 „Jeřáb“ svůj vztek kresbami. Tvořil přímo na stěny betonového objektu a přidal k tomu i jmenný seznam v té chvíli zoufalých kamarádů: desátníků Kvasničky, Folvarčného, vojínů Berty, Čermáka, Horyny… Dohromady dal osmnáct jmen z „osádky ‚Jeřábu‘ v kritických dnech“, jak uvedl v titulku kresby.

„Jde o naprostý unikát v podzemní ubikaci, v Česku něco takového nemá žádná jiná pohraniční pevnost,“ hodnotí po letech Zicháčkovy nástěnné výtvory historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík, který se československému pohraničnímu opevnění profesně věnuje desítky let.

V dobrošovském pěchotním srubu „Jeřáb“ je dodnes k vidění například Zicháčkova mapa Československa se záborem pohraničí, doplňuje ji státní znak a nápisy „18. hraničáři neustoupili za okupace Č.S.R.!“ nebo „Zvítězilo barbarství nad rozumem a inteligencí“.

Stehlík připomíná, že něco podobného je k vidění například v pevnostech proslulé Maginotovy linie ve Francii.

Situaci, za které Zicháčkovy kresby vznikaly, vylíčili po letech Eduardu Stehlíkovi a jeho kolegovi Martinu Vaňourkovi přímí svědkové.

Někdejší velitel osádky srubu „Jeřáb“ desátník Miroslav Kvasnička, jim popsal, jak těžká frustrace po Mnichovu byla. „Těžká zkouška pro nás pro všechny. Střílelo se do vzduchu, jen tak, ze zlosti. Byly i případy, kdy vojáci odmítli z pevnosti odejít. Ta první fáze vypadala skutečně hrozivě.“

„Co jsme tehdy cítili, se dá jen těžko popsat. Šok. Vztek. Pocit bezmoci. Plakali jsme. Bylo to strašné,“ doplnil poručík pěchoty, hraničář Josef Balcařík.

Zvláštností dobrošovské tvrze je i to, jak se stavěla. Podíleli se na tom dělníci z nejbližšího okolí, ale i vojáci z osádek dalších blízkých pevností patřících do pohraničního opevnění. Nahradit totiž museli část dělníků, kteří po vyhlášení mobilizace nastoupili ke svým útvarům.

A podle Eduarda Stehlíka je Dobrošov pozoruhodný také proto, že například dělostřelecký srub N-D-S 75 „Zelený“ byl vybetonován až v září 1938, kdy už vrcholila mnichovská krize. „Dokládá to, jak obrovské bylo tehdy vzepětí lidí a jejich odhodlání bránit republiku,“ říká historik.

Místní české obyvatelstvo bralo podle něho vojáky z pevností jako své ochránce. „Když tehdy například vážně onemocněl Imrich Košikár, velitel sotva dostavěného pěchotního srubu N-S 84 „Voda“ nedaleko pevnosti Dobrošov, místní ho vzali domů, aby ho vyléčili,“ uvádí Stehlík.

„Vše sice ve srubu vonělo čerstvým betonem, ale bylo v něm vlhko a chlad, takže někteří z nás brzy onemocněli. Nejhůře jsem to odnesl já sám. Z nejhoršího mě nedostal praporní lékař, ale naši ‚sousedé‘,“ vzpomíná na to sám Košikár.

„Nedaleko mého objektu stála pěkná vilka pana Prokopa a jeho manželka byla zlatá duše a litovala nás, v jakých podmínkách tam žijeme. A tak nám po dcerce Ludmile posílala horké kozí mléko a husí sádlo, abychom se vykurýrovali. Dokonce jsem jednu noc, kdy mi bylo nejhůře a měl jsem vysokou horečku, u nich v domku přespal. Paní se o mě starala jako o vlastního. A když jsem se vracel zpátky do srubu, nedala jinak, než že si musím s sebou vzít peřinu, abych se zase neroznemohl.“

Jak právě na Náchodsku místní čeští obyvatelé hraničáře hýčkali, zaznamenala i tehdejší zpráva Hlavního armádního štábu: „V pohraničí se může na pomoc místního obyvatelstva, s výjimkou Náchodska, spolehnout spíše nepřítel než naše vlastní jednotky.“

U jiných pohraničních pevností panovala naopak striktní omezení zaměstnávat dělníky z okolních obcí, zpravidla totiž šlo o muže německé národnosti. A když už je zaměstnali, byli důkladně prověřováni a neměli přístup na staveniště pevností. Mohli nanejvýš dovážet potřebný stavební materiál k přístupovým branám bunkrů.

Z bezpečnostních důvodů byl velmi přísný i výběr samotných hraničářů, stavebních firem i jejich pracovníků.

„V archivech jsem například narazil na zajímavý detail v hodnocení jednoho z českých uchazečů o práci na králické pohraniční pevnosti: Četnická stanice přijetí tohoto dělníka na práci v žádném případě nedoporučuje. Jmenovaný je opilec, individuum práce se štítící, komunista…“ uvádí historik Stehlík.

Dobrošovská dělostřelecká tvrz nebyla do Mnichova přes veškeré úsilí dokončena, potřebovala k tomu ještě rok. Velmi se podobá krkonošské pevnosti Stachelberg, o níž jsme už v našem seriálu psali a která vznikala zhruba ve stejné době jako Dobrošov.

Naprostá většina podzemní části objektu byla na Stachelbergu i v Dobrošově vyrubána, na dobrošovské tvrzi je však mnohem více vybetonovaných prostor. I proto, že nadloží zde bylo mnohem méně stabilní než na „obru Krkonoš“. Kvůli sesuvům horniny se proto betonovalo mnohem rychleji.

„Pražské firmě Dr. Ing. Kapsa a Müller se podařilo v plném profilu vyrubat asi 90 procent podzemních prostor dobrošovské tvrze, avšak vybetonováno bylo pouhých 30 procent. Navíc ani jeden ze tří v hrubé stavbě dokončených tvrzových objektů neměl pochopitelně osazená plánovaná pancéřová bojová stanoviště. Dokončení tvrze vyžadovalo ještě alespoň rok,“ poukazuje Stehlík na slabiny Dobrošova.

Nic to ale podle něj neubírá na hodnotě pevnosti. Ani na té historické. „Za ten rok by československé pohraniční opevnění, ale také intenzivně přezbrojovaná armáda, vypadaly zcela jinak. Pro Německo bychom se pak stali protivníkem, kvůli němuž by za vítězství krvavě zaplatilo, což si Hitler dobře uvědomoval. Proto tolik spěchal a tlačil na Mnichovskou dohodu,“ připomíná Eduard Stehlík.

Kritickou výtku si ale historik na adresu dobrošovské dělostřelecké tvrze, jež spadá pod Muzeum Náchodska, přece jen neodpustil.

Jde o zjevně neodborné nastříkání srubu N-D-S 72 „Můstek“ cementovou maltou: „Jinak bychom viděli zásahy nových speciálních protibetonových střel dělostřelectva wehrmachtu Röchling. Obyvatelé Dobrošova museli tehdy po dobu těchto masivních testovacích střeleb opouštět z bezpečnostních důvodů vesnici. Býval to velmi autentický pohled vypovídající o pohnuté historii tvrze.“

Avšak nehledě na necitlivé stavební „vylepšení“ současníky, je dobrošovská tvrz dodnes ještě něčím výjimečná:

„Zatímco při budování pevností na Moravské Ostravě či na Králicku se čeští stavitelé učili stále hodně od těch francouzských, jejichž pojetím byli hodně svázáni, na Náchodsku a zejména u dobrošovské tvrze jako by už Češi chytili druhý dech,“ přidává historik.

Dokonale využívali terén, sruby jsou v něm skvěle ukryty, a přitom mohly vykrývat palbou všechna hluchá místa. „Výhodná strategická poloha dobrošovské tvrze je ostatně patrná pro pozorovatele i dnes. Na rozdíl od jiných pevností nejsou totiž její sruby zarostlé lesy,“ říká Stehlík.

Výstižně to historikům sdělil někdejší velitel hraničářské roty nadporučík pěchoty Jan Voznička: „Když se po tolika letech dívám na dobrošovské pevnosti – i na ty v jejím okolí -, dívám se na ně jako na památníky, jež mi připomínají odhodlání vojáků i všech lidí naší země bránit svou vlast. A připomínají mi také zradu naší kapitulantské vlády. Na to se nedá zapomenout.“