Po mamince zbyla jen vzpomínka na vlasy, oči a hlas. Ukrajinci mizí beze stopy

Na okraji areálu Chrámu svatého Ondřeje Prvozvaného v Buči, zhruba 25 kilometrů severozápadně od Kyjeva, stojí nenápadná informační tabule, na které je třináct jmen. Vedle každého je datum narození a ještě jedno datum – den, kdy člověk během ruské okupace města zmizel.

Nejstaršímu bylo přes šedesát, nejmladšímu něco přes dvacet let. Většina zmizela během několika březnových dní roku 2022. U několika jmen později přibyla v závorce poznámka „zajetí“. U ostatních zůstává jen datum.

Od chvíle, kdy se ruská armáda z Buči stáhla, uplynuly více než čtyři roky. Civilisté ale mizeli i dál – všude tam, kam se ruská okupace rozšířila nebo kde pokračuje dodnes. Počet lidí, jejichž osud zůstává v souvislosti s válkou neznámý, se mezitím počítá v desítkách tisíc.

Podle údajů ukrajinské Národní policie bylo letos v červenci jako pohřešovaných za zvláštních okolností vedeno více než 114 tisíc lidí – civilistů i vojáků. Jde o širokou kategorii zahrnující lidi, kteří zmizeli v souvislosti s boji, válkou nebo ruskou okupací.

Zvláštní skupinu tvoří civilisté, kteří zmizeli na územích pod ruskou kontrolou. Právě tam je navíc skutečný rozsah problému mimořádně obtížné určit. „Přesné číslo vám nikdo říct nedokáže. Informace o tom, co se na okupovaných územích děje, totiž kontroluje Rusko,“ vysvětluje novinářka Zarina Zabriská, která dlouhodobě reportuje z jihu Ukrajiny.

„Ukrajinské úřady tam nemohou pátrat ani ověřovat jednotlivé případy a přístup nezávislých organizací je velmi omezený. Když někoho ruské síly zadrží a samy to nepřiznají, jeho rodina často jednoduše neví, kde je ani co se s ním stalo,“ dodává Zabriská.

V okupovaných Oleškách v Chersonské oblasti takto už déle než rok hledá svého manžela žena, kterou belgická fotoreportérka Virginie Nguyen Hoang ve své letošní reportáži kvůli její bezpečnosti označuje jako Katiu.

Její manžel pracoval jako řezník na místním trhu. V únoru 2025 odešel do města a domů už se nevrátil. „Rusové ho odvedli a nikdo mi nedokáže říct, kde je,“ popsala Katia.

Seznam Zprávy už dříve popsaly kritickou situaci na okupovaném levém břehu Dněpru nedaleko osvobozeného Chersonu. Civilisté tam zůstávají prakticky uvězněni a dostat se na území kontrolované Ukrajinou je mimořádně nebezpečné. Kdo se o útěk pokusí, musí překonat takzvanou „cestu smrti“, na níž jim hrozí útoky ruských dronů i nášlapné miny.

Obyvatelé, kterým se podařilo z okupovaného města odejít, popisují razie a zadržování civilistů, které ruští vojáci a příslušníci bezpečnostních složek odvádějí k výslechům.

Pro neoficiální místa, kde okupanti civilisty drží a vyslýchají, se vžil výraz „sklep“. Často jde skutečně o suterény zabraných budov, pojem se ale používá obecněji pro improvizovaná detenční místa.

„Několik lidí, kteří se z Olešek dostali, vypovědělo, že civilisty pravidelně unášejí a odvádějí ‚do sklepa‘, kde je vyslýchají a mučí. Někteří se už nevrátí,“ popsala Kateryna Kaliužná z organizace East SOS, která dokumentuje válečné zločiny.

Informace o zmizelých se pak místní snaží skládat sami. Bývalá policistka z Olešek Ksenija Archipovová provozuje z ukrajinského území síť, díky níž pomáhá s evakuacemi a shromažďuje informace od lidí, kteří ve městě zůstali. Na jejím telegramovém kanálu se vedle žádostí o evakuaci objevují také zprávy rodin pátrajících po pohřešovaných příbuzných.

„Dělám to proto, aby se tato zvěrstva jednou vyšetřila a jejich pachatelé za ně nesli odpovědnost,“ vysvětlila Archipová Seznam Zprávám.

Olešky přitom nejsou výjimkou. Případy svévolného zadržování a následných zmizení civilistů jsou zdokumentované napříč územími, která se dostala pod ruskou kontrolu – od Chersonské a Záporožské oblasti přes okupované části Doněcké a Luhanské oblasti až po Krym. Objevovaly se také v regionech, které ruská armáda okupovala pouze dočasně, například v Kyjevské nebo Charkovské oblasti.

Za mnoha zmizeními stojí podobný postup.

Ruské síly si pro člověka přijdou domů, zadrží ho na ulici nebo na kontrolním stanovišti. Následovat může výslech a převoz do některého z detenčních zařízení. Rodině přitom často nikdo nesdělí, kam ho odvezli, a ruské úřady mohou jeho zadržení úplně popírat. Právě v tu chvíli se pro své blízké stává pohřešovaným.

Někteří zadržení se po několika dnech či týdnech vrátí. Po jiných zůstane jen informace, že je odvedli Rusové. To ale ještě nemusí znamenat, že jsou mrtví. Část lidí, které jejich rodiny hledají jako pohřešované, ve skutečnosti končí v rozsáhlém systému ruských detenčních zařízení.

Například jedenáctiletá Julija už ví, že právě tam skončila její matka Natalja Vlasovová. Domů se jí nevrátila sedm let. Zadržely ji Ruskem podporované síly na okupovaném území v roce 2019. Její dcera od té doby vyrůstá bez ní. „Pamatuju si jen její černé vlasy, oči a hlas,“ popsala letos Julia.

Letos v létě stála dívka v Kyjevě s maminčinou fotografií a vlastnoručně vyrobeným transparentem s jedinou prosbou: „Vraťte mi mámu.“ Naposledy ji viděla, když jí byly čtyři roky.

Pro civilisty, kteří se jednou do ruského detenčního systému dostanou, přitom nemusí existovat jednoduchá cesta ven. „Na rozdíl od zajatých vojáků nemají status válečných zajatců, na které se vztahují pravidla pro zacházení s válečnými zajatci a kteří se pravidelně vracejí při výměnách mezi Ruskem a Ukrajinou,“ říká Archipová.

Civilisté se do těchto výměn dostávají také, výrazně méně často a bez srovnatelného mechanismu pro jejich návrat.

Situaci dál komplikuje, že Rusko část zadržených civilistů vůbec jako takové neeviduje nebo jejich zadržení dlouho nepřiznává. Jiné postaví před ruské soudy a obviní je například ze špionáže, terorismu nebo spolupráce s ukrajinskou armádou. Někteří tak dostávají mnohaleté tresty a mizí ve věznicích na okupovaných územích nebo hluboko v Rusku.

O tom, co se s Ukrajinci v ruských detenčních zařízeních děje, se ví především díky svědectvím těch, kteří se dostali zpět. Jejich výpovědi se v mnohém shodují – popisují bití, elektrické šoky, sexuální násilí, hlad, odpírání lékařské péče i dlouhé týdny či měsíce bez kontaktu s rodinou.

Mezi nejlépe zdokumentované případy patří osud ukrajinské novinářky Viktorie Roščynové. Sama popisovala mimo jiné případy lidí zadržovaných ruskými silami. V létě 2023 se na okupovaná území vydala znovu. Tentokrát ale zmizela sama.

Rodina s ní ztratila kontakt začátkem srpna a dlouhé měsíce nevěděla, kde se nachází. Až na jaře 2024 Rusko potvrdilo, že Roščynovou zadržuje.

Později se ukázalo, že prošla několika detenčními zařízeními, včetně věznice v ruském Taganrogu. Bývalé spoluvězeňkyně popsaly, že byla mučena, výrazně zhubla a její zdravotní stav se během zajetí prudce zhoršil, až nakonec zemřela.

Zjistit, co se s pohřešovanými stalo, je přitom na okupovaných územích mimořádně obtížné. Ukrajinské úřady shromažďují svědectví a informace od lidí propuštěných ze zajetí, do pátrání se zapojuje také Mezinárodní výbor Červeného kříže. Právě svědectví jiného vězně bývá někdy první zprávou, že pohřešovaný člověk stále žije.

I možnosti Červeného kříže ale končí tam, kam ho Rusko nepustí. „Nemůžeme si nikam vynutit vstup,“ popsal už dříve pro BBC mluvčí organizace Patrick Griffiths.