Mladić zemřel, kult zůstává. Pro část Srbů je stále hrdinou, říká historik

Válečný zločinec Ratko Mladić zemřel ve středu ve vězení v nizozemském Haagu ve věku 84 let.

Pro Bosňáky a rodiny více než osmi tisíc mužů a chlapců zavražděných ve Srebrenici je jednou z hlavních tváří genocidy. Pro část Srbů naopak zůstává člověkem, který jim podle jejich výkladu „vybojoval“ Republiku srbskou, jednu ze dvou hlavních entit dnešní Bosny a Hercegoviny.

„Mladićův kult existuje jak mezi částí obyvatel samotného Srbska, tak ještě výrazněji mezi bosenskými Srby,“ říká historik Boris Mosković z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, jak se z jugoslávského důstojníka stal srbský nacionalista, za co Mladić nesl odpovědnost a proč jeho odkaz na Balkáně zůstává živý i po jeho smrti.

Jak byste Ratka Mladiće představil někomu, kdo má války v bývalé Jugoslávii spíš jen matně v paměti?

Je to jedna z hlavních postav jugoslávských válek, konkrétně především války v Bosně a Hercegovině. Byl velitelem Armády Republiky srbské, tedy vojenským velitelem bosenských Srbů. Tak si ho pamatuje jak veřejnost v jihovýchodní Evropě, tak především světová veřejnost.

Když potom stanul před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu, velká část obžaloby se týkala právě toho, co z titulu své funkce v Bosně a Hercegovině buď přímo inicioval a organizoval, nebo za co nesl velitelskou odpovědnost.

A časově se bavíme o jakém období?

Válka v Bosně a Hercegovině trvala od roku 1992 do roku 1995. Mladić ale zůstal vrchním velitelem Armády Republiky srbské ještě přibližně rok po jejím skončení. Pokud bychom tedy chtěli jeho působení v jugoslávských válkách teritoriálně ukotvit, hlavním místem je právě Bosna a Hercegovina v první polovině 90. let.

Mladić byl člověk, který prakticky celý život strávil v armádě. Na začátku 60. let nastoupil na vojenskou akademii v Bělehradě a potom až do konce 80. let sloužil na různých místech, především v Makedonii.

V jugoslávských válkách si ho poprvé výrazněji všímáme ještě před Bosnou, v Chorvatsku v roce 1991. Tehdy vystupuje jako příslušník Jugoslávské lidové armády a přesvědčený titoista (příznivce režimu jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita, pozn. red.) a komunista. Je na něm vidět přesvědčení, že začínající válku je potřeba zastavit a že by se mělo projevit ono jugoslávské „bratrství a jednota“.

A potom u něj dochází k velmi rychlé transformaci. Z důstojníka orientovaného na Jugoslávii se stává člověk, kterého můžeme označit za srbského, podle některých autorů velkosrbského nacionalistu a šovinistu. Je to poměrně výrazný názorový a mentální kotrmelec, který prodělává někdy v letech 1991 a 1992.

Dá se tedy říct, že jeho osobní příběh je zároveň příběhem rozpadu Jugoslávie?

Dá, minimálně ze srbské perspektivy. Na Mladićovi můžeme sledovat, jak Srbové a srbská strana postupně opouštějí ideu Jugoslávie nebo jugoslávské identity a stále výrazněji se přiklánějí k identitě srbské.

Mladićovo jméno se spojuje především se Srebrenicí. Jakou osobní odpovědnost nesl za genocidu a za další zločiny během války v Bosně? A nakolik byl pouze vykonavatelem politiky Radovana Karadžiće a dalších představitelů bosenských Srbů?

Jeho obhajoba v Haagu hodně stavěla na argumentu, že Mladić jako voják nemohl ovlivňovat politická rozhodnutí, natož se proti rozhodnutím politických elit aktivně stavět. Snažila se tedy odpovědnost do značné míry přenést na politické vedení, především na Radovana Karadžiće a jeho okolí.

V tom ale nebyla úspěšná. Haagský tribunál potvrdil Mladićovu odpovědnost za řadu zločinů proti lidskosti a za porušování pravidel vedení války. Nejzávažnější bylo samozřejmě obvinění z genocidy ve Srebrenici, za kterou byl nakonec také odsouzen.

Šlo o celý soubor různých zločinů a soud opakovaně konstatoval, že za ně Mladić nesl přímou odpovědnost jako velitel, který vydával příslušná nařízení a dohlížel na jejich uskutečnění. Platí to i pro Srebrenici.

Víme, že tam v létě 1995 osobně přijel. Nejsou důkazy, že by se přímo fyzicky podílel na vraždění několika tisíc bosňáckých mužů a chlapců. Z velitelského, organizačního a hierarchického hlediska ale stopy vedou přímo k němu.

Nakolik byl Mladić produktem své doby a systému a nakolik hrála roli jeho vlastní povaha, osobní brutalita a způsob velení?

Mladiće máme zcela logicky spojeného především s tím, za co byl obžalován a nakonec odsouzen. Důkazy jsou v tomto ohledu poměrně jasné, takže si ho představujeme jako brutálního, agresivního, vysoce postaveného kariérního vojáka.

Většina jeho spolupracovníků i lidí, kteří se s ním setkali, ale zároveň říkala, že měl prudkou povahu a současně velké charisma. Zvlášť na začátku války, ještě když působil v Chorvatsku, vynikal ve srovnání s ostatními veliteli a důstojníky tím, že skutečně chodil do terénu. Byl například schopný sám zneškodnit nastraženou minu.

Tím si získával velkou přízeň a popularitu mezi vlastními vojáky. Nebyl velitelem odtrženým od fronty a bojů v terénu. Byl člověkem, který, řekněme napoleonsky, žil se svou armádou. Současně se v jeho povaze projevovaly problematické rysy, jako agresivita, nekompromisnost nebo svéhlavost.

Někteří jeho životopisci další radikalizaci spojují také se smrtí jeho dcery, která si podle všeho vzala život v roce 1994. Mladić verzi o sebevraždě nikdy nevěřil a byl přesvědčený, že jeho dcera Ana byla zavražděna. Podle některých svědectví se po této tragédii ještě více zatvrdil a zradikalizoval.

Existoval uvnitř srbského prostředí během války někdo, kdo se proti Mladićovi a jeho způsobu vedení války otevřeně postavil?

Víme, že existovalo určité napětí mezi Mladićem a jeho nejbližšími spolupracovníky, mezi ním a některými bezprostředními podřízenými a dokonce i mezi Mladićem a jeho formálně nadřízeným Radovanem Karadžićem, politickým vůdcem bosenských Srbů.

Nikdy ale nepřerostlo v zásadní rozkol, při němž by vznikly dva silné proudy nebo by Mladić využil svou pozici armádního velitele a pokusil se stát novým politickým vůdcem v opozici vůči Karadžićovi.

Napětí tam tedy existovalo, podle mě ale mělo často spíše osobní povahu. Ve strategických otázkách panovala mezi Mladićem, Karadžićem a dalšími představiteli bosenských Srbů víceméně shoda. K zásadnímu rozkolu během války nakonec nedošlo.

Po válce se téměř šestnáct let ukrýval a nakonec byl odsouzen na doživotí. Jak je možné, že se přesto pro část Srbů stal národním hrdinou? Dá se mluvit o kultu kolem Mladiće?

Určitě. Takový kult existuje jak mezi částí obyvatel samotného Srbska, tak, řekl bych, ještě výrazněji mezi bosenskými Srby.

Pro Západ je Mladić válečným zločincem, stejně tak ho jednoznačně vnímá většina Chorvatů a Bosňáků. Pro část Srbů je ale člověkem, který vojensky zajistil, že mají v dnešní Bosně a Hercegovině vlastní entitu, Republiku srbskou.

V tomhle výkladu je to člověk, který „zachránil“ srbský národ například před asimilací nebo dokonce před údajnou genocidou, která mu podle tohoto narativu hrozila ze strany Muslimů.

Je to samozřejmě velmi kontroverzní postava i v dnešním Srbsku. Lidé, kteří se hlásí k liberálním a evropským hodnotám, naopak říkají, že Ratko Mladić není největším hrdinou, ale jednou z největších ostud moderních srbských dějin. A že ostudou je také to, že ho část srbské populace idealizuje.

Když byl v květnu 2011 konečně dopaden a zatčen a po několika dnech vydán haagskému tribunálu, v několika městech se konaly poměrně početné demonstrace proti jeho zatčení a vydání. Dodnes také můžete v srbských městech narazit na graffiti nebo podobizny Ratka Mladiće.

Má tedy jeho postava význam ještě dnes?

Rozhodně. Zpráva o jeho smrti bude na Balkáně velmi silně rezonovat. Otázkou je, zda vyvolá například další protesty a argumenty typu: proč jste ho nepropustili, když se kvůli jeho podlomenému zdraví opakovaně žádalo o to, aby poslední období života mohl strávit ve vlasti. Určitě se takové názory objeví.

Pro Balkán je to podle mě dnes zpráva číslo jedna.

A bude se někde na Balkáně slavit?

Myslím, že i takové výjevy můžeme očekávat. V Bosně, především mezi bosňáckou populací, možná nepůjde přímo o oslavy, ale určitý pocit zadostiučinění, že tento člověk už fyzicky není, tam podle mě přítomný bude. Vzhledem k tomu, co jsme si řekli o jeho roli během války, je to do určité míry logické.

Uzavírá jeho smrt nějakou dějinnou kapitolu, nebo zůstává válka v Bosně stále otevřenou ranou?

Samotná Mladićova smrt na tom podle mě nic zásadního nemění. Především srbská společnost si ještě bude hledat cestu k tomu, jak zpracovat jak působení haagského tribunálu, tak celé války 90. let.

Současně musíme vnímat i srbskou perspektivu. Srbové mají v některých ohledech pocit, podle mě částečně oprávněný, že se pozornost až příliš soustředila na srbské aktéry, zatímco vůči některým představitelům ostatních stran panovala větší tolerance nebo benevolence.

Silně například vnímají případ chorvatského generála Anteho Gotoviny, který byl nakonec v odvolacím řízení zproštěn obvinění. Právě podobné případy v Srbsku dodnes vyvolávají velkou hořkost.

Kde si Mladić svůj trest odpykával?

U odsouzených haagského tribunálu existovala praxe, že si tresty podle příslušných dohod odpykávali v některé z jiných evropských zemí. Vzhledem k Mladićovu zdravotnímu stavu ale zůstal přímo v Haagu. Ani přes opakované žádosti mu nebylo umožněno, aby poslední období svého života strávil v Srbsku.

Dají se očekávat nějaké kontroverze kolem pohřbu?

Nedokážu předjímat, co všechno se v tomto ohledu může stát. Musíme si uvědomit, že samotné dopadení a vydání Ratka Mladiće bylo jednou z věcí, které Evropská unie po Srbsku požadovala v souvislosti s jeho evropskou integrací.

Srbsko samozřejmě může říct, že nemůže zakázat převoz jeho ostatků ani pohřeb na svém území, přestože se Mladić narodil v Bosně, nikoli v Srbsku. Politicky to ale může mít zajímavé důsledky.

Je totiž zřejmé, že jeho hrob se může stát místem různých manifestací, mítinků a setkání organizací, které Mladiće oslavují jako hrdinu. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jakou roli v tom zaujme srbský stát a jak se k celé věci postaví.