Hlavní obsah

Stíny války přetrvávají. Češi popisují své nejtěžší chvíle v Jugoslávii

Foto: Profimedia.cz

26. září 1991. Chorvatský voják utěšuje starou ženu před jejím domem, který byl zničen při náletu jugoslávských federálních leteckých sil.

Reklama

1. 8. 19:22

Znásilněné ženy, popravení muži, miny - to jsou snad nejviditelnější důsledky konfliktů v rozpadající se Jugoslávii. O temném období a co z něj zůstává, mluví pamětníci žijící v Česku ve třetím dílu seriálu Seznam Zpráv.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Začátkem 90. let se po několika dekádách začala drolit Jugoslávie. Neobešlo se to bez ozbrojených konfliktů, jež doprovázelo hladovění civilistů, rozdělování rodin i krvavé masakry. Konečným výsledkem byl rozpad země na několik nezávislých států.

Stín jednotlivých válek ale leží v regionu dodnes.

Nejen obyvatelé obléhaného Sarajeva, kterému se věnoval předchozí díl seriálu, zažili krvavé roky. Ve válce byla celá Bosna a Hercegovina, připomeňme srebrenický masakr z července 1995, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu a který byl v souvislosti s konfliktem na Ukrajině připomínán i během posledních měsíců.

Seznam Zprávy ve třetím díle jugoslávského seriálu přinášejí vzpomínky třech Čechů a jednoho Jugoslávce žijícího dnes v Česku, kteří se stali svědky jedné z nejděsivějších kapitol poválečných dějin Evropy.

Miny, kam se člověk podívá

Pyrotechnik jednotek SFOR Jaroslav Kužminski z českých Teplic se po válce - v letech 1997 až 1998 - vydal do Bosny. Příběhů o válečných hrůzách si tehdy vyslechl celou řadu a hovoří o nich prý nerad.

SFOR

SFOR byla mezinárodní mírová mise pod patronací vojenské organizace NATO mezi lety 1996 a 2004 na území Bosny a Hercegoviny. Měla stabilizovat bezpečnost v oblasti a přispět k ustálení poměrů a rozvoji regionu.

Foto: Northfoto, Shutterstock.com

Italští vojáci se v rámci mise SFOR pokoušejí obnovit pořádek v Sarajevu, 16. března 1996.

Pro Paměť národa však zmiňuje případy řízené demolice domů, do nichž se měli vrátit vyhnaní Bosňáci, označené studny s tlejícími těly nebo zapovězené jezírko plné ryb, které měly být krmeny mletými lidmi. Vzpomíná ovšem i na etnické Chorvaty, které srbští vojáci přinutili pobít jejich zajaté druhy, čili byli odsouzeni k životu mezi svými mučiteli, „protože doma by dostali provaz nebo kulku“.

Náplní pamětníkovy poválečné práce v Bosně bylo odminovávání polí, kterých prý během třinácti měsíců se svou jednotkou zlikvidoval asi čtrnáct. Na místě byla potřeba maximální opatrnost, jelikož mapy zakreslené podle vzpomínek vojáků nebo výpovědí vesničanů nebyly zcela přesné a nebezpečí představovaly i odplavené protipěchotní miny.

Jaroslav Kužminski

  • narozen 3. července 1960 v Teplicích
  • v letech 1979 až 1984 studoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně
  • v letech 1984 až 1988 sloužil jako velitel muničního skladu tankové posádky v Žatci
  • v letech 1997 až 1998 absolvoval jakožto pyrotechnik jednotek SFOR misi v Bosně
  • velel vojenským posádkám ve Větrušicích, v Českých Budějovicích a v Praze
  • nyní je pracovníkem Vězeňské služby České republiky
Foto: Paměť národa

Jaroslav Kužminski v roce 2018.

„Min tam byla spousta a mezi lidmi byla spousta zbraní, takže jsme měli takové stísněné pocity, ale pak když už se začnete zajímat o svoji práci, vtáhne vás a vy už to potom pustíte z hlavy,“ vzpomíná Kužminski.

Znásilněné ženy, popravení muži

Jak se válka přelévala územím bývalé svazové republiky, hrůzami si prošlo i dnešní Chorvatsko. Právě tam se z několika Čechů stali svědci událostí, na které by raději zapomněli. Jedním z nich je i Iva Valdmanová, která v srpnu 1995 zažila operaci Bouře, tedy chorvatskou ofenzivu proti etnickým Srbům.

Operace Bouře

„Bouře“ (chorvatsky a srbsky Oluja) začala 4. srpna 1995, asi měsíc po masakru bosenských Muslimů ve Srebrenici. Město Knin, kam byla i Iva Valdmanová těsně před začátkem operace přeložena, bylo jako hlavní sídlo separatistické Republiky Srbská Krajina prvním cílem útoku. Chorvatská armáda podporovaná bosenskými jednotkami obsadila Knin a celou oblast, kterou do té doby ovládali Srbové, během několika dnů.

Při vojenském tažení, kterého se účastnilo 130 tisíc chorvatských vojáků, bylo podle odhadů vyhnáno z domovů na 200 tisíc chorvatských Srbů. Počet mrtvých civilistů je předmětem sporu. Chorvati přiznávají dvě stě srbských obětí, srbská strana uvádí, že jich bylo šestkrát tolik. Chorvatští generálové se v souvislosti s „Olují“ zodpovídali ze zločinů proti civilistům před mezinárodním soudem, nakonec ale byli zproštěni viny.

„Ve čtyři ráno mě probudila obrovská detonace, která zatřásla celým barákem. Shodilo mě to z postele. Byl slyšet křik, pláč, volání o pomoc. Hořelo. Oluja začala,“ vypráví pamětnice, která v zemi působila v letech 1994 až 1995 v roli mezinárodní pozorovatelky mírové operace OSN zvané UNPROFOR.

Během nejhorších bojů Valdmanová zůstávala v táboře, kde kromě pozorovatelů byli také vojáci a srbští uprchlíci. Když boje ustaly, utvořily se týmy, které vyjížděly do okolí. Během těchto výjezdů pozorovatelé počítali a vyhledávali mrtvé a pomáhali těm, kteří přežili.

Iva Valdmanová

  • narozena 17. června 1955 v Ústí nad Labem
  • v letech 1994 až 1995 působila jako mezinárodní pozorovatel UNPROFOR v bývalé Jugoslávii
  • v srpnu 1995 zažila v městě Knin válečnou operaci chorvatské války za nezávislost Bouře
  • v letech 1996 až 1997 absolvovala další mírovou misi v Iráku
  • působila jako mezinárodní pozorovatel při volbách v Bosně a v Kosovu
  • v roce 2005 získala status válečného veterána
Foto: Paměť národa

Iva Valdmanová v roce 2020.

„Je hrozné najít znásilněnou ženu. Mladého muže střeleného do týlu. Člověka s podřezaným hrdlem. Mrtvá zvířata uškrcená ve stájích. Nejhorší ale byla bezvýchodnost lidí, kteří ztratili domovy, nevěděli, co se stalo s jejich blízkými, a museli se přesouvat někam, ani nevěděli kam,“ shrnuje své dojmy pamětnice.

V jugoslávské armádě

Trochu jiné zkušenosti si z jugoslávských válek odnáší Amir Zaketović, který se narodil přímo v chorvatském Záhřebu a jehož rodiče pocházeli z Bosny - otec z katolické a matka z muslimské rodiny. On sám ovšem k víře veden nebyl a etnickou i náboženskou příslušnost nejen že nepovažoval za důležitou, dokonce ji ani nevnímal.

Po střední škole Amir narukoval do jugoslávské armády, a to v počátcích bojů vedoucích k rozpadu Jugoslávie. Jako vystudovaný kuchař se místo do kasáren dostal do záhřebského hotelu, a nemusel tak na frontu, kde by bojoval proti členům vlastního národa. Tento „detail“ mu možná zachránil život.

Amir Zaketović

  • narozen 7. října 1971 v Záhřebu
  • otec katolík, matka muslimka
  • po rozvodu rodičů vyrůstal spolu s matkou u prarodičů v Bosně
  • mezi lety 1990 a 1991 narukoval do armády v počátcích bojů vedoucích k rozpadu Jugoslávie
  • dezertoval z jugoslávské armády a vstoupil do chorvatské armády
  • z obavy o život utekl do Německa, později se přestěhoval do Čech
Foto: Paměť národa

Výstavní fotografie Amira Zaketoviće v rámci výstavy Příběhy našich sousedů Královéhradeckého kraje.

V tehdejší době se totiž již naplno rozhořely boje mezi centrální jugoslávskou armádou a separatistickými chorvatskými armádními jednotkami, požadujícími samostatnost chorvatského a bosenského území.

Amir byl zvyklý na vzájemnou toleranci mezi jugoslávskými etniky, a zpočátku si tak vůbec neuvědomoval, že je v ozbrojených silách obklopen téměř výhradně srbskými vojáky a veliteli. Postupně ale začal pociťovat, že je vyčleněný z armády, která v podstatě bojovala proti lidem jeho původu.

V čím dál více srbském prostředí se Amir necítil nejlépe. Bál se, že jednoho dne bude s ostatními usazen do vojenského transportu a odeslán na frontu bojovat proti chorvatské armádě. Proti vlastním lidem bojovat nechtěl a bylo mu jasné, že by odtamtud již nebylo úniku.

Důstojníci se prý často ujišťovali, že je Amir jugoslávské armádě loajální. Odpovídal, že ano, zároveň ale věděl, že jeho angažmá zde již nemá význam. „Věděl jsem, že jugoslávská armáda jako taková už neexistuje. Že se stala armádou jednoho národa, který navíc páchal zločiny a útočil na bezbranné obyvatelstvo,“ vzpomíná.

Nakonec se proto spolu s dalším vojákem chorvatského původu rozhodl pro útěk. Ten skončil úspěšně a Amirova služba v jugoslávské armádě, která tehdy již byla spíše armádou srbskou, skončila.

Později ještě Amir narukoval do chorvatské armády, na několik následujících měsíců ale vzpomíná jako na nejtěžší období svého života. „Bavil jsem se s kluky, kterým bylo stejně jako mně a za pár hodin byli mrtví. Člověka to strašně poznamenává, nikdy na to nejste schopen zapomenout.“

Přetrvávající stopy války

Na válečnou tvrdou realitu vzpomíná třeba i Radek Novotný, který na vojenskou misi UNPROFOR do Jugoslávie odjel jako zdravotník. „Najednou jsem stál před úplně rozstříleným barákem a ptal jsem se sám sebe, co tam dělám. Došlo mi, že tam se fakt střílí, válčí,“ popisuje pocity naprostého nováčka ve válce.

UNPROFOR

United Nations Protection Force byla mírová operace OSN ve válce v Jugoslávii v letech 1992-1995. Členské státy OSN tehdy do země vyslaly své pozemní jednotky a na místě  působily také skupiny neozbrojených vojenských pozorovatelů, aby dohlížely na dodržování příměří. Součástí mise byly například i jednotky, které přihlížely srebrenickému masakru.

Foto: Northfoto, Shutterstock.com

Ukrajinský voják, který sloužil v misi UNPROFOR v Bosně, pomáhá ve zdravotnickém zařízení v Sarajevu ženě zraněné během obléhání Goražde, 4. dubna 1994.

Poprvé sloužil v oblasti ležící jižně od Plitvických jezer, v kempu, který fungoval jako zdravotnické zázemí vojenského praporu. Jeho jednotka nebyla bojová, pro případ napadení však její členové zbraně měli. Přímo do centra bojů nebo blízko ohrožení života se nedostal, stále se však pohyboval v prostředí, kde mu nebezpečí hrozilo.

„Jednou jsem se účastnil odminovací akce se srbským majorem a jeho týmem. Odminovávali nějakou cestu, zkratku. Tam jsem moc hrdina nebyl, protože jsem šel asi tři sta metrů za nimi, a oni odminovávali tak, že měli nůž a takhle s ním píchali před sebe. A pokud něco našli, tak to odhrabali,“ vypráví Novotný.

Radek Novotný

  • narozen 16. ledna 1969 v Havlíčkově Brodě
  • vystudoval střední zdravotnickou školu
  • listopadovou revoluci v roce 1989 prožíval během povinné základní vojenské služby
  • v roce 1993 odlétl na vojenskou misi ve válečném konfliktu v bývalé Jugoslávii, kde na dvou misích strávil přes dva roky
  • pracoval jako zdravotník pro vojáky mise UNPROFOR i pro tamní civilní obyvatele
Foto: Paměť národa

Radek Novotný v roce 2018.

Navzdory nevlídným vzpomínkám jezdí i nyní rád na dovolenou třeba k Jaderskému moři. Stále je ale opatrný, jelikož je přesvědčen, že v zemích bývalé Jugoslávie zůstala místa, která nejsou bezpečná.

„Rozhazovali tam takzvané puky, nášlapné miny. To vás nezabije, jen to utrhne kus nohy, takže vás to vyřadí z boje. Ty miny se tam rozhazovaly a dodnes nikdo neví, kde všude přesně. A to je problém,“ upozorňuje Novotný. „Já mám tu zemi rád a rád tam jezdím k moři. Vím ale, že jsou místa, kde bych rozhodně z auta nevystoupil a mimo silnici nešel.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované