Článek
Když redakce Seznam Zpráv zjišťovala na základě rozhovorů s mladými lidmi důvody, proč nemají děti, velmi často odpověď zněla: Nemám partnera.
„Skutečně zažíváme masivní odklon od partnerského života. Ale když nejsou partnerství, nejsou děti. V Česku totiž platí, že zhruba 90 procent dětí se rodí do trvalejšího partnerského vztahu. V současné době ale vidíme, že buď partnerství nevznikají, nebo je dvojice nepovažují za dostatečně kvalitní, aby se v nich plodily a vychovávaly děti,“ upozorňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy sociolog Martin Kreidl, který je koordinátorem výzkumu Současná česká rodina.
Právě z tohoto výzkumu vychází spousta zásadních poznatků o životě mladých rodin. Nejen jak se jim daří naplňovat své rodičovské plány, ale jestli vůbec potomky chtějí, nebo jestli nejsou vlastně daleko spokojenější, když žijí sami bez partnera.
Rodičovství jako jeden z mnoha plánů
Z vašich dat vyplývá, že se v letech 2022 až 2025 povedlo přivést na svět dítě jen třetině lidí, kteří přitom zplození potomka plánovali. Ukazuje se tedy, že v současné době se nedaří v Česku naplňovat ani krátkodobé rodinné plány?
Čtete to správně. Chtít totiž nestačí. Rodičovství – i pokud jej lidé v horizontu několika málo let plánují – je obvykle v pozici jednoho z řady životních cílů vedle plánů partnerských, kariérních, ekonomických a bytových. Někdy se ale v těchto oblastech kostky života přeskládají velmi rychle. Obrací se ekonomická situace, změní se situace v zaměstnání, promění se partnerský život… A pak rodičovství do těch životních plánů přestane pasovat. Viděli jsme to třeba v době covidu, jak rychle se měnily rodinné záměry. Přitom mezi lety 2020 až 2021 nám ještě drobně narostl počet narozených dětí…
Ano, v té době jsme patřili ke špičce Evropy.
Na samotném začátku covidu narostla porodnost v řadě evropských zemí, protože pro řadu lidí to byla vítaná chvíle pro první nebo další dítě. Rodiny spolu trávily více času. A lidé, kteří jinak třeba kvůli práci trpěli tím, že na rodinný život neměli tolik času, to vnímali jako unikátní příležitost, určitý návrat k rodinné pospolitosti. To se netýkalo jenom rodičovství. Možná si ještě vzpomenete na to, co všechno lidé v době covidu najednou chtěli doma dělat. Najednou mnozí doma každý den vařili složitější jídla a někteří i pivo, pekli koláče i kváskový chléb, kutili a vyráběli.
Ale připomeňme si, že tento vítaný pocit rodinné pospolitosti se netýkal všech. Na přelomu let 2020 a 2021 jsme dělali takový rychlý výzkum, kdy jsme se lidí ptali, jak se mění jejich život. A bylo to takové klasické bipolární dělení – 40 procent lidí nám říkalo, že se mají lépe než před covidem, u 40 procent to bylo naopak horší, což platilo zejména u těch, na které dolehly ekonomické problémy v zaměstnání a podnikání. A 20 procent uvádělo, že se jim žije víceméně stejně. U těch prvních 40 procent pak někdy došlo i na to další dítě.
Část partnerů si řekla, že to vlastně není tak špatná doba na rodinný život, když jsme všichni spolu doma. Samozřejmě, další vývoj v čase nás z toho trochu vyléčil, protože se začalo leccos komplikovat. Uzávěry společnosti se nad očekávání protahovaly, přišly další krize, zdražovaly energie, následovala válka na Ukrajině, příchod uprchlíků.
Ačkoliv třeba z pohledu nezaměstnanosti to taková krize nebyla, přesto všechny tyhle otřesy významně zamávaly s našimi jistotami. A nejistota pro rodičovské závazky není příznivá.
Masivní odklon od partnerství
Jak se to projevilo na partnerských vztazích?
Když se podíváme na druhou skupinu společnosti, kterou jsem už zmiňoval a která se měla hůře, tak kromě ekonomických tlaků přišly i domácí krize. Partnerská i rodičovská situace se takovým lidem často nebývale vyhrotila. Běžně nám ve výzkumech vychází, že tak pět až sedm procent lidí ve vztahu přemýšlí o tom, že bude lepší se s partnerem rozejít. Na začátku prosince 2021 to ale bylo najednou téměř 30 procent lidí. Tak hluboce se ty vnější krize propsaly do soukromého života.
Když jsme se pak podrobněji podívali na skupinu zranitelnějších lidí, zejména žen s nižším příjmem a s horším vzděláním, tak tam o rozchodu přemýšlelo skoro 40 procent z nich. To je ohromné číslo. Takže to, co mohlo na začátku covidu vypadat jako idylka, ve které partneři uvažovali o dítěti, skončilo během roku myšlenkami na rozchod. A další dítě bylo najednou to poslední, co se řešilo.
„Skutečně zažíváme masivní odklon od partnerského života,“ říká sociolog Martin Kreidl.
Můžeme tedy i na základě tohoto pozorování říct, že se řada jistot v partnerství v poslední době přeskládává. Samozřejmě že různé krize přicházely v historii vždycky, ale mně se přece jen zdá, že začátek dvacátých let byl z pohledu budování nějakých jistot významně složitější.
Aniž bych to chtěl nějak dramatizovat, tak čísla narozených dětí i plodnost žen mluví jasně. Opravdu se zdá, že nejen v Česku nastal aktuálně velký zlom v životě společnosti, co se týče partnerských vztahů.
Skutečně zažíváme masivní odklon od partnerského života. Ale když nejsou partnerství, nejsou děti. V Česku totiž platí, že zhruba 90 procent dětí se rodí do trvalejšího partnerského vztahu. V současné době ale vidíme, že buď partnerství nevznikají, nebo je dvojice nepovažují za dostatečně kvalitní, aby se v nich plodily a vychovávaly děti.
Když se podíváme na celou společnost od nejmladších lidí po seniory, tak z našich dat vyplývá, že zhruba 20 procent lidí nemá žádného partnera. Nejenže s nikým nebydlí, ale vůbec nejsou v žádném vztahu.
Co je ale zajímavé, významná část z nich je bez partnera zcela spokojená. Vidíme to zejména u žen, které postupně mezi třicítkou a čtyřicítkou dospějí k tomu, že už nikoho nehledají nebo nevěří, že si někoho vhodného najdou. Značná část z nich se spokojí se singl životem. U mužů tahle životní trajektorie vypadá jinak. U nich v rané dospělosti často vidíme, že partnerský vztah nehledají, protože se nechtějí vázat. Později mnozí z nich začnou stabilnější partnerství hledat, ale často se jim nedaří vztah utvořit.
Což mě zaujalo v jedné části vašeho výzkumu, že nejmladší dospělí muži vysvětlují, že nemají partnerku proto, že neumí randit.
Je to tak. Neumí se seznámit, neumí komunikovat, neumí navázat a udržovat bližší vztah. Nedokážou si zařídit schůzku, která by dobře dopadla – třeba další schůzkou. To je nejčastější důvod, který mladí muži bez partnerského vztahu uvádějí, když se jich zeptáme, proč jsou singl.
I polovina starších mužů od 30 do 39 let ve vašem výzkumu sebekriticky přiznává tuto neschopnost, a to už je přece velmi alarmující stav, ne?
K tomu si ještě přidejte pohled velké části žen, které říkají, že třeba i někoho hledaly, ale už v tom nepokračují, protože mají z minulosti špatnou zkušenost a bojí se dalšího ranění citů. My samozřejmě nevíme, jestli jde o ty stejné muže a ženy, ale obecně to vypadá tak, že střetávání potenciálních partnerů a partnerek často nedopadá dobře. Ženy si odnášejí zklamání, špatné zkušenosti a obavy, muži zjišťují, že neumějí randit. Některé ženy pak úplně přestávají hledat. Muži třeba i pokračují v hledání, ale často to dělají způsobem, o jehož funkčnosti sami pochybují.
A já navážu na vaše zjednodušení. Ženy tedy od hledání přes zklamání dojdou až do stavu, kdy jsou singl spokojené, muži naopak nejdříve nehledají, pak začnou, ale nejde jim to, až skončí jako singl nespokojení?
Ano, můžeme to tak – opět s jistým zjednodušením – říct. Teď ale přejdu od našich dat spíš k odezvě, kterou dostáváme, když zveřejníme část našich výsledků z výzkumu. Ženy totiž typicky říkají, že muži jsou ve vztahu často jen dalším dítětem. To je častá reflexe našich výzkumů: Z pohledu žen muži očekávají v domácnosti servis, péči, vztah a snazší přístup k sexu, ale jen málo do vztahu na oplátku přinášejí.
Nechci tyhle závěry nějak přehánět, tak se vrátím k datům. Do partnerského života a druhotně i do plánování rodičovství vstupuje totiž velmi silně ještě také epidemie duševního nezdraví. Nemáme k tomu sice české statistiky, ale třeba data ze Skandinávie ukazují, že lidé, kteří užívají psychofarmaka, mají výrazně nižší šanci, že se s někým spárují a sestěhují. A když nejsou partnerské vztahy, nejsou a nebudou děti.
V poslední době se i na vládní úrovni řeší problematika rodin. Hledají se propopulační řešení. Co by mohlo pomoci z vašeho pohledu?
Je potřeba dbát nejen na to, abychom měli dostatečně vysokou rodičovskou nebo dostupné jesle a školky. Musíme se začít bavit celkově o kvalitě života mladé generace. A do toho spadá jak dostupné bydlení nebo finanční a pracovní jistota, tak zajištění péče o duševní zdraví, ale také o zdraví mladých lidí obecně.
Zdraví je navíc v rodinné politice trochu podceňovaný faktor. Dost nás například překvapilo, kolik žen uvádělo, že se někdy ve svém životě pokoušely o dítě, ale nedařilo se jim to. Šlo téměř o čtvrtinu žen. Čili my možná máme tendenci racionálně plánovat život. A až do sebe všechno zapadne – vzdělání, kariéra, příjmy, bydlení, partnerství –, teprve si chceme pořídit dítě. Ale ukazuje se, že to takhle jednoduše nemusí fungovat. Když se ty další věci v životě „ideálně“ poskládají, tak už bohužel může být na dítě pozdě.
