Klobásy, rodiny a popstar Siegmund. Tak AfD normalizuje radikální politiku

/Od zvláštního zpravodaje ze Saska-Anhaltska/

U stolů posedávají rodiny s dětmi, opodál stojí skákací hrad. Z reproduktorů znějí šlágry a čeká se na klobásy a sekanou.

Nechybí ani dlouhá fronta zájemců o fotografii s Ulrichem Siegmundem, volebním lídrem sasko-anhaltské Alternativy pro Německo (AfD). On sám z pódia prohlašuje, že právě tady, mezi jeho příznivci, je „střed společnosti“.

Mítink AfD v sasko-anhaltské vesnici Klein Wanzleben tak na první pohled připomíná spíš místní slavnost než akci strany, kterou zemská civilní kontrarozvědka označuje za pravicově extremistickou.

Právě o tomto rozporu Seznam Zprávy v Magdeburku mluvily s Pascalem Begrichem, ředitelem organizace Miteinander, která v Sasku-Anhaltsku dlouhodobě sleduje pravicový extremismus.

Pár dní před nedělními ostře sledovanými volbami rozebírá, jak AfD svou radikální politiku normalizovala, proč se z Ulricha Siegmunda stal mezi částí mladých téměř idol a co by strana mohla změnit, pokud by získala moc – poprvé v novodobé německé historii.

Na mítinku AfD v Klein Wanzlebenu to působilo skoro jako festival na konci léta. Ulrich Siegmund navíc prohlásil: „Tady je střed společnosti.“ Co na tom, co jsem viděl, bylo extremistického?

Na první pohled vlastně nic. A právě to je na Siegmundově kampani podstatné. Dokáže svou politickou agendu prodávat lidem, aniž by o politice mluvil příliš.

Když přijede do malých měst Saska-Anhaltska, rozdávají se klobásy, hraje hudba a celé to připomíná místní slavnost. Politika je jen malou částí akce. Člověk pak může získat dojem, že na AfD vlastně není nic problematického.

Pokud byste měl jmenovat konkrétní příklady toho, proč je AfD v Sasku-Anhaltsku extremistickou stranou, co by to bylo?

První je migrace. Ta zůstává jejich hlavním tématem. Požadují okamžité deportace tisíců migrantů ze Saska-Anhaltska, přestože není jasné, zda by to vzhledem ke spolkovému, evropskému a mezinárodnímu právu vůbec mohli uskutečnit. Právě v téhle části jejich migrační politiky vidím extremistické prvky.

Další je přístup ke každému, kdo nezapadá do jejich ideologické představy společnosti. Občanské organizace, vzdělávací instituce, kultura nebo umění se stávají protivníky AfD, pokud podporují liberální a rozmanitou společnost.

AfD se je zároveň snaží kontrolovat prostřednictvím financování. Prosazuje například takzvanou vlasteneckou doložku, kterou by organizace musely podepsat, aby získaly peníze od země. Jenže neexistuje právní definice toho, co přesně znamená „vlastenecký“. Vláda by tak sama rozhodovala, která organizace je dostatečně vlastenecká.

Hans-Thomas Tillschneider, jeden z ideologicky nejvýraznějších představitelů sasko-anhaltské AfD, byl v jednom rozhovoru požádán o příklad nevlastenecké organizace. Jmenoval naši organizaci Miteinander. Na otázku proč odpověděl, že děláme vzdělávací programy kritické k pravicově extremistické agendě.

Vláda by tak sama určovala, která občanská organizace si zaslouží veřejné peníze. Podobné autoritářské přístupy najdete v programu AfD i u svobody umění nebo vědeckého výzkumu. Nemusíte tyto svobody přímo zakázat, můžete je omezit tím, komu dáte peníze a komu je vezmete.

Podobný vývoj jsme ale viděli v řadě evropských zemí, v Česku je krajní pravice dokonce ve vládě. Proč je to v případě AfD extremismus, a ne, řekněme jejími slovy, konzervativní nebo radikálně pravicová politika?

To je právě problém samotného pojmu extremismus. Obvykle si ho představujeme jako něco na úplném okraji společnosti. Jenže v řadě zemí se extremistické přístupy normalizovaly a staly se součástí politického hlavního proudu. Mnoho lidí je proto už jako extremismus nevnímá.

Pokud ale vycházíte z principů otevřené a liberální společnosti, tyto návrhy je zpochybňují. Právě proto například sasko-anhaltská civilní kontrarozvědka označuje AfD za extremistickou: Podle ní zpochybňuje základní principy liberální společnosti a občanské svobody.

Já bych tomu proto říkal extremismus, i když samozřejmě vím, že mnoho lidí podobné návrhy podporuje.

AfD o sobě říká, že je demokratickou lidovou stranou. Siegmund tvrdí, že reprezentuje obyčejné lidi. A na mítinku skutečně nebyli jen muži s extremistickými symboly, ale také senioři, rodiny s dětmi a mladí fanoušci. Není už AfD při podpoře kolem 40 procent v Sasku-Anhaltsku skutečně lidovou stranou?

Musíme rozlišovat mezi stranou a její ideologií na jedné straně a lidmi, kteří ji volí, na straně druhé. Rozhodně bych neřekl, že každý volič AfD je přesvědčený pravicový extremista.

Lidé ji volí z různých důvodů. Jsou frustrováni spolkovou politikou, odcizili se politickému systému nebo nevěří, že ostatní strany dokážou řešit jejich každodenní problémy. AfD jim říká: My je vyřešíme.

Jednou ze slabin demokratických stran je, že vlastní řešení často neumějí lidem srozumitelně vysvětlit. AfD je naopak velmi dobrá v pojmenovávání problémů. Když se ale začnete ptát konkrétně, často žádná řešení nepřicházejí nebo jsou založena na autoritářském pojetí státu.

Navíc, když AfD posloucháte, můžete nabýt dojmu, že Německo je v úplném úpadku a nic už nefunguje. Samozřejmě máme problémy, ale Německo je pořád bohatá země s fungujícím sociálním a zdravotnickým systémem.

Přestali se lidé stydět za to, že AfD volí nebo veřejně podporují? Je to jeden ze znaků normalizace strany?

Svým způsobem ano. Ne proto, že by se všichni vědomě rozhodli podporovat extremistické postoje. Spíš se pravicově extremistická agenda stala normalizovanou součástí politického spektra.

Vezměte si bývalou Národnědemokratickou stranu Německa, NPD. Před 15 lety měla volební úspěchy v Meklenbursku-Předním Pomořansku nebo Sasku a byla zastoupena v zemských parlamentech, přesto většina lidí říkala: „To není naše agenda, tuhle stranu volit nebudeme.“

U AfD už to velká část společnosti nedělá, přestože je její agenda v mnoha ohledech podobná tomu, co dříve prosazovala NPD. Lidé to už jednoduše nepovažují za tak zásadní problém.

K normalizaci přispěla i série krizí posledních let: pandemie, energetická krize, válka na Ukrajině, klimatická krize. Během nich se rozšířily konspirační narativy a radikálnější pohledy na politiku a společnost.

A součástí tohoto procesu mohou být i demokratické strany, pokud přebírají radikálnější pozice, protože mají dojem, že právě to voliči chtějí. Nejviditelnější je to u migrace. Já si ale myslím, že většina lidí především chce řešení svých každodenních problémů. Dívají se na vlastní život, na své děti a jejich budoucnost. Úkolem demokratické politiky je tyto problémy řešit, aniž by přebírala extremistická řešení.

Ulrich Siegmund se prezentuje jako velmi přátelský a přístupný člověk. Nejmladší podporovatelé se k němu chovají skoro jako k celebritě. Je to strategie?

Hlavní rozdíl je podle mě v tom, že se snaží z prezentace vynechat jádro pravicově extremistické ideologie. Je to mnohem víc lifestylová politika. Na jeho předvolebním turné máte rodinné akce i jízdy na simsonech, tedy na východoněmeckých motocyklech, které jsou tady pořád populární. Politiku prodává jako rodinnou událost.

Ideologie ale nezmizela. Stačí se podívat na některé materiály mládežnické organizace AfD Generation Deutschland. Pořád tam najdete estetiku pravicově extremistické mládežnické kultury a zřetelné historické odkazy.

Na jedné straně tedy máte rodinné slavnosti a východoněmeckou nostalgii, na druhé velmi pravicové postoje k migraci nebo genderu. Rozdíl je v jazyce: Nepoužívají už stejné formulace jako neonacistické strany v 90. letech.

A právě proto je dnes na podobné akci těžké na první pohled najít extremistickou stránku AfD.

Na pódiu v Klein Wanzlebenu vystoupil také poslanec AfD Martin Reichardt. Mluvil agresivně o školství, o „levicových učitelích“, cenzuře a „levicové indoktrinaci“. Mají Siegmund a Reichardt rozdílné role?

AfD má různé způsoby, jak oslovovat různé skupiny lidí. Ulrich Siegmund vystupuje přátelsky a otevřeně a politiku podává jako příběh o lepší budoucnosti. Reichardt naopak mnohem víc mluví k tvrdšímu jádru strany, včetně pravicově extremistického prostředí. Nedávno měl například velmi problematický projev na kongresu Generation Deutschland. Když tam mluvil o liberální demokracii, rozhodně nepůsobil jako umírněný politik.

Oba ale pracují hlavně s emocemi. Siegmund nabízí naději, že s AfD začne pro Německo lepší éra. Reichardt naopak vykresluje současnost jako katastrofu ovládanou jakýmsi liberálním režimem.

Zajímavé je, že AfD chce sama dělat přesně to, z čeho liberály obviňuje. Mluví o politické kontrole škol, manipulaci mladých lidí nebo ovládání kultury, ale sama prosazuje větší politickou kontrolu právě těchto oblastí.

AfD tak pracuje se dvěma silnými emocemi: s frustrací a nadějí.

Kdyby AfD nakonec v Sasku-Anhaltsku sestavila většinovou zemskou vládu, co by mohla realisticky změnit velmi rychle?

Velmi rychle by mohla získat větší kontrolu nad školstvím, protože to je v Německu hlavně kompetence spolkových zemí. Mohla by ovlivňovat způsob výuky i fungování škol.

Druhou oblastí je financování občanské společnosti. Zemská vláda může poměrně rychle změnit, kdo dostane veřejné peníze a kdo ne. Organizace jako náš Miteinander nebo další projekty občanského vzdělávání by o financování mohly přijít.

Třetí oblastí jsou věda, univerzity, kultura a umění. AfD mluví o omezování některých „liberálních“ oblastí výzkumu a o větší podpoře tradiční německé kultury na úkor mezinárodně orientovaného umění.

Další na řadě by byla veřejnoprávní média. Tam by změny nebyly okamžité, protože současný systém je založen na dohodách mezi spolkovými zeměmi.

Možná ještě závažnější než jednotlivé kroky je ale zastrašující efekt. Už dnes učitelé, sociální pracovníci nebo umělci řeší, zda si mohou dovolit veřejně vyjadřovat své názory. Silné vítězství AfD může tento tlak ještě zvýšit.

Vaše organizace Miteinander už sama byla terčem AfD. Jaký dopad to mělo na vaši práci?

Dlouhodobě sledujeme pravicový extremismus a pomáháme občanské společnosti s tím, jak s ním pracovat. Když se AfD dostala do zemského parlamentu, začali jsme analyzovat také její politiku. Právě proto nás označila téměř za nepřítele číslo jedna.

Snaží se naši práci delegitimizovat. Tvrdí, že naše analýzy jsou manipulativní, kritiku své agendy označuje za levicový extremismus a zpochybňuje naše financování. Po vstupu do parlamentu začala shromažďovat informace o naší práci, financování, zaměstnancích, lidech, kteří s námi spolupracují, i o organizacích, které se na nás obracejí. Vnímám to jako způsob zastrašování: Dát lidem najevo, že pokud budou politiku AfD kritizovat, strana se o ně začne zajímat.

A na komunální úrovni už vidíme konkrétní důsledky. Některé obce mohly získat spolkové peníze na projekty podporující rozmanitost nebo zapojení mladých lidí, ale kvůli politickému vlivu AfD je odmítly. Tyto projekty pak jednoduše nemají z čeho fungovat.

Jste také jedním z podporovatelů kampaně „Sasko-Anhaltsko. Otevřené světu!“ Může podle vás podobná iniciativa ještě něco změnit?

Doufám, že ano. AfD vykresluje Německo jako zemi v úpadku, která stojí před propastí. Část veřejné debaty tento obraz převzala. My chceme ukázat jinou stránku společnosti. V Sasku-Anhaltsku je mnoho lidí, kteří se angažují ve svých obcích, pomáhají mladým, organizují sport nebo kulturu a hledají společná řešení konkrétních problémů.

Nejde tedy jen o kampaň proti AfD. Jde o jiný obraz společnosti a o otázku, v jakém Sasku-Anhaltsku chceme žít.

Myslím, že AfD volby pravděpodobně vyhraje, to ale ještě neznamená, že se dostane do vlády.