Článek
Úřad práce eviduje přes 94 tisíc volných pracovních míst, reálně jich je podle zaměstnavatelů zhruba dvojnásobek. Každé z nich stojí veřejné rozpočty kolem 450 tisíc korun ročně a ekonomiku 1,7 milionu v nevytvořeném HDP. Dohromady jde o částky, o kterých by se v rozpočtové debatě mělo mluvit mnohem hlasitěji.
Když se v Česku mluví o trhu práce, debata se obvykle točí kolem nezaměstnanosti. Je to pochopitelné, nezaměstnaný člověk je vidět, má tvář a stát ho má v evidenci. Neobsazené pracovní místo žádnou tvář nemá. Nikdo ho nevidí, nikdo za něj nepodává žádost o podporu a v žádné statistice nevystupuje jako ztráta. Přitom právě tady nám každý rok utíkají peníze, které bychom jinak velmi potřebovali.
Úřad práce ČR evidoval ke konci května 94 380 volných pracovních míst. Sám přitom ve své tiskové zprávě přiznává, že jeho data komplexně nepokrývají celý trh práce. Hlášení volných míst je pro zaměstnavatele dobrovolné a řada pozic se inzeruje a obsazuje přes jiné portály a sociální sítě. Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů odhaduje na základě informací od svých členů, že skutečná poptávka je zhruba dvojnásobná, tedy kolem 190 tisíc míst. Ten odhad považuji za realistický.
A tady se mění celý obrázek. Podle oficiální evidence firmy poptávají jen 1,7 procenta celkové pracovní síly, což by samo o sobě nenaznačovalo strukturální problém. Když ale započteme reálně volné pozice, poptávají firmy přes tři procenta práceschopných obyvatel. To už strukturální problém je, zvlášť když úřad práce zároveň eviduje téměř 359 tisíc nezaměstnaných. Máme tedy současně velký počet lidí bez práce a velký počet pracovních míst bez lidí. Jedno s druhým se zjevně nepotkává.
Kolik stojí jedno neobsazené pracovní místo
V Moore Czech Republic jsme si zkusili spočítat, co to znamená v penězích. Vyšli jsme z průměrné hrubé mzdy 50 282 korun, kterou Český statistický úřad uvádí za první čtvrtletí letošního roku. Stát z každého obsazeného místa inkasuje příjem hned ze dvou stran. Z daně z příjmu a z odvodů na sociální a zdravotní pojištění zaměstnance, tedy včetně části, kterou za zaměstnance platí zaměstnavatel, jde dohromady zhruba o 27 800 korun měsíčně, tedy kolem 330 tisíc korun ročně. Na straně zaměstnavatele zaměstnanec svou prací vytváří přidanou hodnotu, která se promítá do hospodářského výsledku zaměstnavatele. Z vytvořeného zisku pak společnost odvádí daň z příjmů právnických osob. Když připočteme DPH ze spotřeby zaměstnance a spotřební daně, dostaneme se na přibližně 430 až 480 tisíc korun ročně, které jedno pracovní místo přinese veřejným rozpočtům. Ekonomický výkon, který takové místo vytváří, se pohybuje řádově kolem 1,7 milionu korun ročně.
Teď stačí vynásobit. Při 94 380 oficiálně evidovaných místech přicházejí veřejné rozpočty o zhruba 42 miliard korun ročně a ekonomika o zhruba 160 miliard nevytvořeného HDP. Pokud platí odhad zaměstnavatelů, že skutečný počet volných míst je dvojnásobný, je roční výpadek veřejných rozpočtů zhruba 85 miliard korun. Čistě teoreticky, kdyby se podařilo všechna tato místa obsadit, ekonomika by ročně vytvořila o zhruba 320 miliard korun vyšší výkon, což odpovídá téměř čtyřem procentům HDP.
Vím, že úplné obsazení je nereálné. Žádná ekonomika nefunguje s nulovým počtem volných míst a část pozic je volná prostě proto, že se lidé mezi zaměstnáními přesouvají. Ale i kdybychom dokázali obsadit jen zlomek, mluvíme o miliardách, které dnes chybějí ve zdravotnictví, v důchodovém systému nebo ve školství. Když se ve Sněmovně poslanci dohadují o úsporách v řádu jednotek miliard, připadá mi zvláštní, že tuhle položku nikdo pořádně nezmiňuje.
Řešení známe, jen se do něj nechce
Cesta ven podle mého názoru vede především přes řízenou pracovní imigraci a částečně přes větší flexibilitu zaměstnávání. U imigrace jde hlavně o navyšování kvót pro pracovníky ze zemí, odkud by mohli přicházet. S tím ale musí jít ruku v ruce rozšíření kapacit českých ambasád v těchto zemích, aby dokázaly žádosti zpracovat rychleji a ve větším objemu. Nemá smysl zvýšit kvótu, když ji pak konzulát fyzicky nezvládne vyřídit. Změnit se musí i samotné procesy a podmínky vstupu cizinců na český pracovní trh, které jsou dnes pro firmy i pro uchazeče zbytečně zdlouhavé.
Druhá část řešení je doma. Pomoci může lepší využívání částečných úvazků, ať už pro matky po rodičovské dovolené, nebo pro lidi odcházející do starobního důchodu. Pokud jim vytvoříme podmínky a motivaci, aby v práci zůstali déle, byť jen na část úvazku, získáme pracovní sílu, která má zkušenosti a nemusí se nijak složitě zaškolovat.
Nic z toho není nové ani překvapivé. Zaměstnavatelé to říkají roky. Co chybí, je politická vůle podívat se na neobsazená místa stejně vážně jako na nezaměstnanost. Protože 85 miliard ročně není číslo, které by si stát s napjatým rozpočtem mohl dovolit ignorovat.
