Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Během hlavní vlny tropických veder na přelomu června a července byla v Česku zaznamenána nadúmrtnost v rozmezí 500 až 600 případů.
Jde o hrubý odhad, vycházející z demografických dat za 26. a 27. týden v porovnání s průměrem předchozích pěti let. V Česku přímou souvislost sice nikdo systematicky neměří, výkyv je ale výrazný a odpovídá závěrům z jiných států, se kterými jsme si podobní (Francie, Německo).
Samozřejmě se nabízí otázka, zda se dá takovému vývoji předejít, nebo perspektivně toto číslo snížit. Odpověď je nepochybně kladná. Nikoli však pro Česko, protože náš přístup zůstává nadále mimo realitu vývoje i vědeckých poznatků. Jak v přizpůsobení se vývoji a dopadům změny klimatu, tak ve zmírňování dynamiky klimatické změny.
Jak je to ale možné, může se zeptat laik, když známe příčiny i obranu? Jednu odpověď nabízí právě pohled na letošní krizi.
Základní vládní postoj v Česku je charakteristický bagatelizováním, pokud ne popíráním klimatické změny a jejího původu v civilizačním vývoji, zejména ve spalování fosilních paliv. Dlouhodobé zpochybňování politiky Green Dealu pak znamená hrubé podcenění investic jak do snižování dopadů, tak do cílevědomého snižování emisí CO2 ve všech unijních programech financovaných například z emisních povolenek. Souhrnně, nebráníme se, ani se nepřizpůsobujeme.
Česká vláda si dlouhodobě vývoje nevšímala. Když letošní vedra vypukla, byla nejen na dovolené, ale neměla připraveno nic, ani v oblasti informací a ochrany obyvatelstva, ani v oblasti tlumení krizových dopadů. Reakcí byla hysterická panika a improvizace. Zjevně nešlo o promyšlenou reakci založenou na vědeckých poznatcích, ale o populismus. Příkladem jsou megalomanské návrhy výstavby nádrží. Nekvalifikované a nedomyšlené.
Zmiňme v této souvislosti více než třicetileté rozhodování o nádrži Nové Heřminovy, ale i neblahé zkušenosti s dopady Novomlýnských nádrží. Řešit sucho neznamená plánovat nádrže za třicet let, ale zadržovat vodu v krajině a začít s tím hned.
Dnešní deficit (sucho) je na úrovni 150 litrů vody na každý čtvereční metr krajiny. To ovšem nevyřeší jakákoli „národní koalice“ pro boj se suchem. Boj proti přírodním úkazům je nesmysl. Jde o adaptaci na jev vyvolaný změnou klimatu, která má ovšem antropogenní příčinu.
Jinými slovy – nejde o náhlý, shora seslaný rozmar počasí, ale o trvalý trend s civilizačními souvislostmi, jasně popsaný ve vědeckých scénářích daleko do budoucnosti. Stručně řečeno, bude určitě ještě hůř.
V hodnocení naší situace je nutno bohužel konstatovat, že všechny hlavní vládou navrhované kroky jsou mimo bezprostřední kvalifikované řešení, které vývoj vyžaduje. Výsledkem bude spíše další rychlé zhoršování.
Skutečné funkční řešení vyžaduje okamžité změny v hospodaření s vodou v krajině, v zemědělství, v průmyslu, v energetice, ale také v našem každodenním životě. Hospodárnost s vodou je pro nás dosud neexistující obor, ať už jde o vodu dešťovou, pramenitou, nebo čištěnou, poté co projde domácnostmi a průmyslem.
Kvalifikovaná reakce na klimatickou změnu nemůže zůstat jen v adaptaci na její dopady, ale především v tlumení příčin. Klimatická změna je způsobena emisemi skleníkových plynů, které globálně stále stoupají, a tak se neustále prohlubuje. Tento proces nelze zvrátit ani zastavit, lze jej však zpomalit a tím umožnit účinnější adaptace. Cestou k tomu je co nejrychlejší redukce emisí.
V EU došlo od roku 1990 k jejich poklesu zhruba o 40 procent, a to při zvýšení HDP o 15 až 20 procent. Neplatí tedy častá zdejší premisa, že útlum emisí je na úkor hospodářského růstu.
V této věci hraje zásadní roli právě Green Deal s celou řadou systematických, vzájemně provázaných aktivit, a zejména systém emisních povolenek, jehož jsme součástí, ale dlouhodobě ho kritizujeme a odmítáme. Přitom Green Deal představuje rozsáhlou a vzájemně propojenou dlouhodobou strategii včetně krátkodobých konkrétních cílů.
Česká republika v těchto agendách výrazným způsobem stagnuje a zaostává, a to i za svými sousedy, například Polskem. Jeho přechod k obnovitelným zdrojům v poslední dekádě daleko přesáhl naše výsledky. Ve výrobě zelené elektřiny jsme dnes v EU na předposledním místě s podílem 12,7 procenta, za námi je jenom Malta. Oproti hornatému Rakousku jsme na čtvrtině. Rozdíl mezi naší produkcí a průměrem EU je propastný a ostudný, v EU se dnes vyrábí plných 47 % elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Přečtěte si také:
Nadále významně závisíme na fosilních palivech. Nově chystané paroplynové zdroje jsou sice šetrnější než uhlí, hrozí ale riziko, že nás v závislosti na emisích uhlíku uzavřou na dalších 50 let. Podobný dluh máme v modernizaci dopravy. Nemůžeme se pak divit, že trpíme suchem a horkem, když zároveň ke klimatické změně takto významně přispíváme.
Nestačí jen vyhlásit „boj se suchem“. Česku chybí skutečná strategie adaptací na globální změnu klimatu, která má už delší dobu charakter klimatické krize a lze předpokládat její prohlubování v bezprostřední i dlouhodobé budoucnosti. Tento strategický dokument musí vycházet ze zaručených vědeckých poznatků, které jsou plně k dispozici v rámci četných informačních zdrojů EU.
Nutností je úzká návaznost na unijní politiku. Je třeba rovněž vycházet z poznatků o aktuálních i potenciálních škodách (věcných i ve finančním vyjádření) spojených s klimatickou krizí v sektorech, jako je vodní hospodářství, zemědělství, lesnictví, doprava a další.
Je kriticky důležité, aby navrhovaná opatření v jednotlivých sektorech byla vzájemně provázána a doplněna představou o financování, vycházející z poctivé analýzy, nikoliv z emočně nebo ideologicky zabarvených politických prohlášení. Adaptační kroky musí navazovat na opatření ke zmírnění klimatické krize (tzv. mitigace), jako je dekarbonizace ekonomiky.
Potřebujeme jednoznačně určit instituci, která má tento zásadní dokument vypracovat a zajistit její financování. Logicky se nabízí Ministerstvo životního prostředí. To však dnes počítá pouze s „koordinací“, aniž je jasné, co by mělo koordinovat, pokud neexistuje ani strategie, ani politika, jak se klimatické krizi bránit.
Dokáže se vláda ještě probrat? Začneme kvalifikovaně konat, nebo s koncem léta urgence zmizí a sejdeme se zase za rok při další politické hurá akci na Slapech?
