Příběh bunkru z Karlštejna: Potřebuju kulomet. Ale jak to vysvětlit doma…

V české krajině je vídáme podél řek, na hřebenech hor, v polích a dokonce i uprostřed měst nebo třeba na dně Orlické přehrady, když klesne hladina Vltavy.

Betonových pevnůstek, neboli „řopíků“, patřících do systému předválečného opevnění, bylo v letech 1936 a 1937 (odtud označení vzor 36 a 37) kvůli hrozící agresi nacistického Německa postaveno bezmála 10 tisíc. A to se ještě kvůli Mnichovské dohodě výstavba zastavila zhruba ve dvou třetinách původního plánu, počítalo se s 15 463 bunkry.

Jeden z tisíců dokončených „řopíků“ stojí také na dohled od středověkého hradu Karlštejn. A přestože až do roku 2014 byly jeho vchody zality betonem, dnes vypadá přesně jako v září 1938, kdy ho v týdnech mnichovské krize obsadilo sedm odhodlaných obránců.

„Můj dědeček s těmi chlapy jako šestiletý kluk několikrát přenocoval. Bral to jako obrovské dobrodružství, na které pak vzpomínal celý život,“ dívá se na pevnůstku z okna přes ulici karlštejnský obyvatel Václav Urban. „Když pak vojáci bunkr nuceně vyklidili, už jen sledoval, jak se vnitřek plní kamením a betonem,“ doplňuje příběh z rodinné i obecní historie.

Dědeček byl prý proto šťastný, když se skupina nadšenců rozhodla karlštejnský „řopík“ rekonstruovat. „Zemřel ale nedlouho předtím, než skutečně začali.“

Než získal karlštejnský „řopík“ B-7/12/A-160Z původní podobu z roku 1938, musel podobně jako většina dalších bojovat o holé přežití. Už krátce po okupaci ho vyřadili z boje Němci - zalili ho betonem, aby ho nemohli využít čeští odbojáři.

Po válce na jeho sluncem rozpálené „střeše“ sušili Urbanovi seno anebo prádlo a v roce 2002 zmizel pod hladinou rozvodněné Berounky. Když tedy nadšenci vedení bunkrologem Jiřím Červinkou rubali v roce 2014 z „řopíku“ německý beton, vyvalila se na ně z dutin voda z povodní.

„Z bunkru jsme vyvezli šestnáct tun betonu, kamení a suti,“ vzpomíná Jiří Červinka.

Už o rok později, v roce 2015, bylo však z karlštejnského „řopíku“ muzeum přístupné veřejnosti. Dnes patří ke vzorovým. Tak jako například pěchotní srub Březinka nad Náchodem, patřící však do jiné kategorie pevností.

Jiří Červinka je na svou pevnůstku hrdý, ale chvále se brání. „Protože vím, co taková rekonstrukce a pak péče obnáší, skláním se před kluky, kteří skvěle obnovili ‚řopík‘ v Bratronicích. Perfektní je také ten v Roudnici nad Labem… A mohl bych ještě dlouho pokračovat.“

A na otázku, proč on tráví v pevnůstce v letní sezoně téměř všechen volný čas, si karlštejnský bunkrolog posteskne: „Nutně potřebuju nadpočetný kulomet. Vysvětlovat to ale manželce je někdy dost těžký, že jo. Přesto má pro mě pochopení.“

A pak s respektem mluví o odvaze obránců „řopíku“: „Dokážu si představit, že bych v mém bunkru, tak jako tenkrát ti chlapi, čekal na útok protivníka. Jsem pro akci. Plané kecy o obraně republiky přímo nesnáším. Víte, kluci z ‚řopíků‘ to měli tehdy o dost těžší než ti v pevnostech. Jídlo jen na tři dny, patnáctilitrová konev s vodou. Odskakovali si do kbelíku anebo ven, když to bylo možné. Museli to být velcí tvrďáci a vlastenci.“

Galerie: Podívejte se, jak to vypadá v karlštejnském bunkru:

Systém prvorepublikového opevnění se táhl od velkých pevností na hranici až do vnitrozemí. Karlštejnský „řopík“ patřil do takzvané „pražské čáry vnitřního obranného postavení“.

Koncept vnějšího obranného okruhu kolem Prahy, Pražské čáry, navrhl armádní generál Sergej Vojcechovský, tehdejší velitel zemského vojenského velitelství Praha, který se s mobilizací v roce 1938 stal velitelem 1. armády.

V době mnichovské krize proslul Vojcechovský jako autor výroku: „O hranicích se nediskutuje, hranice se brání.“ Před válkou patřil mezi československé generály, kteří razili názor, že se nacistickému Německu nemá ustupovat a republika se má bránit i navzdory kapitulaci politiků.

Když pak karlštejnský „řopík“ navštívil loni jeho pravnuk Marc Vojcechovski, byl chvílemi až dojat z toho, jak si Češi generála cení a udržují jeho odkaz vtělený do proslulé věty.

Při návratu do Prahy, jak dokládá historka vypravovaná historičkou Gabrielou Havlůjovou, pak zjistil, že pradědečkovo jméno je stále u části veřejnosti v povědomí.

„Po návratu do Prahy jsme s Marcem jeli tramvají, přičemž český manželský pár z našeho hovoru vyrozuměl, že se bavíme o jeho pradědečkovi Sergeji Vojcechovském. Spontánně mu podali ruku s tím, že je pro ně velkou ctí ho poznat.“

Marc Vojcechovski má dnes kromě amerického i české občanství.

Budování předválečných pevností byl podle ředitele Oblastního muzea Praha-východ Vlastislava Janíka promyšleným - jakkoliv nedokončeným - projektem.

„Pevnosti a pevnůstky byly jen jedním z prvků obrany republiky. Dalšími bylo dělostřelectvo, tankové vojsko, letectvo a samozřejmě pěchota. Manévrovaly by v systému pevnostních příček, které tvořily i ‚řopíky‘, budované na výhodných obranných čarách podél řek či skal, pokud by československá armáda musela ustupovat. Útočníka by to přišlo velmi draho,“ říká s tím, že stovkám lidí, kteří pevnosti a „řopíky“ opevňovacího systému udržují, patří velký dík.

„Opravují a udržují ‚řopíky‘, sruby či tvrze o sobotách, nedělích, dovolených a drží v nich podle potřeby služby. Investují do toho nejen své úspory, ale i svůj um a kus srdce. Zachovávají tím paměť národa. A přitom z toho nic nemají.“