Článek
Je to politický zločin. Neznáme motiv. Může to být snaha vykázat „šetření“ nebo ukázat horlivost při plnění přání Andreje Babiše nebo ještě něco jiného. Jinak je to ale jasný případ. Známe pachatele - je jím Aleš Juchelka. A známe také oběť - reformu pracovního trhu, nastartovanou teprve na začátku letošního roku takzvanou flexinovelou zákoníku práce.
Bylo to na samém začátku rozpočtových jednání, když Andrej Babiš po první schůzce na ministerstvu financí, kde byl přítomen i ministr práce Aleš Juchelka, vytáhl proti podpoře v nezaměstnanosti. Je prý moc vysoká a lidem se vyplatí nepracovat.
Ministr práce a sociálních věcí Juchelka, do jehož gesce tím premiér zabloudil, následně neudělal celou řadu věcí.
Nevysvětlil premiérovi (tak jako třeba Robert Plaga v případě rušení 9. tříd), že jeho nápad je zcela nesystémový nesmysl.
Nevysvětlil mu, že vyšší podpora v prvních týdnech nezaměstnanosti je součástí širší reformy, pro kterou v minulém období ruku v ruce s Fialovou vládou společně hlasovali.
Nevysvětlil mu, že tato reforma měla kromě široké politické také velmi širokou odbornou podporu a že se na ní nakonec shodli i zaměstnavatelé s odboráři.
A nevysvětlil mu ani, že tato reforma platí v plném rozsahu teprve od začátku letošního roku, a tudíž nedostala žádnou šanci jakkoli prokázat svůj účinek na trh práce.
Tohle všechno Juchelka neudělal, zato udělal jinou věc - sklapl podpatky a sotva měsíc po Babišově nepoučeném expozé přispěchal na vládu s návrhem, který má snížit podporu v nezaměstnanosti a fakticky vykostit celou reformu trhu práce.
Udělal to stylově - změny v podpoře vlepil na poslední chvíli až při jednání vlády do zcela nesouvisející „transpoziční“ novely zákoníku práce. To znamená, že návrh nikdo předem neviděl, nikdo neanalyzoval jeho dopady, neprošel žádnou debatou, natož připomínkovým řízením, a ani pátý den poté, co jej vláda schválila, nebyl veřejně dostupný.
Flexinovela zákoníku práce měla Česko alespoň trochu přiblížit vzorovému trhu práce v Dánsku, ovládanému všeobecně obdivovaným principem flexicurity. Ten je v českých podmínkách v podstatě nedosažitelný – nemáme odbory jako Dánové, neumíme kolektivně vyjednávat jako Dánové a na aktivní politiku vynakládáme oproti Dánům asi desetinu peněz. Ale i tak se lze dánským modelem aspoň inspirovat.
Flexinovela obsahovala opatření na různých stranách. Zaměstnavatelům usnadnila propouštění zaměstnanců - zkrátily se výpovědní lhůty, prodloužily zkušební doby. Zaměstnanci na oplátku dostali něco navíc - povinnost zaměstnavatele garantovat místo rodičům do dvou let věku dítěte, umožnění legální práce pro původního zaměstnavatele během rodičovské nebo právě významné zvýšení podpor v nezaměstnanosti v prvních dvou měsících (třech v případě zaměstnanců nad 52 let) na 80 % dosavadního čistého výdělku se stropem na úrovni průměrné mzdy.
Účel byl jasný - český trh práce je strnulý a nutně potřebuje rozhýbat. Všichni to vědí. Podle studie OECD zažije změnu zaměstnání ročně 15 procent Čechů - nejméně ze všech sledovaných zemí. Průměr evropských zemí OECD je 22 procent. V Dánsku nebo ve Finsku se během roku pohne skoro třetina pracovní síly.
V Národní hospodářské strategii, solidním vládním dokumentu projednaném s velkou částí českého byznysu, se to píše jasně: „Trh práce (…) trpí nízkou fluktuací, neefektivním zdaněním a strukturálními bariérami.“ Dále se dočteme, že „změna zaměstnání vede k nárůstu mzdy průměrně o 8–12 % (údaje MPSV)“. Rozhýbat trh práce je zcela jistě v zájmu zaměstnanců i většiny zaměstnavatelů a zatuhlost trhu práce je jednou z jasně viditelných brzd potenciálu české ekonomiky.
Tato zatuhlost je působena tím, že ještě loni byl odchod na úřad práce poukázkou na pád do příjmové chudoby. Průměrná „vyšší“ podpora v nezaměstnanosti v prvních měsících činila 12 tisíc korun měsíčně. Přesně to chce Juchelka vrátit. Navíc chce zrušit zvýhodnění zaměstnanců nad 52 let, jejichž situace na trhu práce je objektivně složitější a jichž zároveň bude z demografických důvodů přibývat. A navrch snížit podporu lidem, kteří se účastní rekvalifikace, a tvrdě přiškrtit dávku pro lidi bez předchozího příjmu, typicky pro matky po rodičovské dovolené.
Juchelka koná v rozporu s tím, pro co sám hlasoval, ničí jednu z mála skutečných reforem posledních let a staví se proti hospodářské strategii vlastní vlády.
Jako smutný bonus způsobil to, co se snad ještě nikomu nepodařilo - že hlasem rozumu se v koalici stal Tomio Okamura. Ten proti snížení podpory rázně vystoupil se zcela správnými argumenty: vyšší podpora není dávkou pro lidi, kteří nechtějí pracovat, ale pro ty, kteří pracovali, platili si pojištění a o práci náhle přišli nebo se rozhodli z různých důvodů jít za lepším. Jejich trestání okamžitým pádem do chudoby je nejen asociální, ale v rozporu s ekonomickými zájmy země.
Ano, žijeme v éře vizuální politiky, pozornost na sebe strhávají rozhovory se zakuklenými trolly, převracení nemocničních vozidel bezohlednou jízdou nebo absurdní výkřiky o toaletním papíru ve vlacích.
Jestli je ale něco skutečným, věcným, hlubokým a autentickým politickým selháním v ministerské pozici, pak to, co předvedl Aleš Juchelka. Obětovat důležitou reformu, kterou pomohl sám schválit a vytvarovat, momentálnímu vrtochu premiéra, je ukázkou nevídané politické slabosti. Takový ministr v úřadu vůbec nemusí být.
