Článek
Odehrál 157 ligových minut, než si pro něj v lednu 2020 přijela Slavia do Olomouce. Zaplatila závratných 30 milionů a za půldruhého roku ho prodala za 150 milionů do Turína. David Zima měl pořád jen dvacet let.
„Ničeho jsem se nebál. Prostě normální život. Nebýt těžkého zranění kolena, možná jsem v Itálii pořád. Ale nelituju ani minuty,“ zaboří se do červené sedačky kousek u slávistické kabiny a pohladí si jizvu na pravém koleni. Stále si věří na velkou zahraniční štaci, ale zároveň si váží toho, co prožívá v Edenu. Čtyři tituly, dvě stříbra, k tomu 26 zápasů za reprezentaci. Mluví italsky, anglicky, německy. David Zima, fotbalový unikát.
Předpokládal bych, že si z letošní premiéry v Lize mistrů nic moc neděláte.
Vůbec. Jako bychom hráli ve Zlíně nebo s Bohemkou. Dobře se najíst, včas jít na kutě, dobře se vyspat, neblbnout, nejančit. Nijak zvlášť to neprožívám. Ani prosincový výjezd na Bayern Mnichov pro mě nebude jiný.
Na vás se nepozná, že byste měl nervy.
Čím lepší soupeř, tím menší tlak. Na druhou stranu - Lens je výborný soupeř, takže mám pochopitelně respekt.
Co vnímáte teď při rozhovoru? Připadáte mi jako fatalista.
Řeším přítomnost, ne budoucnost. Co můžu ovlivnit na tom, co se stane za dva měsíce? Ale každé rozhodnutí je moje. Můžu snít, mít přání, ale jedině realita vám poví pravdu.
Realita je Racing Lens, první soupeř Ligy mistrů.
Druhý tým francouzské ligy. Ten nejlepší po PSG, které podruhé za sebou vyhrálo Ligu mistrů. To asi jako odpověď stačí.
Stačí. Ale co s tím?
Podat co nejlepší výkon. Lens, to je trošku jiná váhová kategorie. Ostatně jako většina týmů v Lize mistrů. Oni měli v minulé sezoně o šest bodů míň než Paris Saint-Germain.
Vy už jste je potkal.
Před třemi lety v přáteláku, na konci letní přípravy. Hráli jsme 0:0, zranil jsem se po dvaceti minutách. Každopádně mi přijde, že se nijak nezměnili. Plno Afričanů, energie, síly, rychlosti. Vlastně je úplně jedno, jestli se ti kluci narodili ve Francii nebo jinde, ale pořád mají obrovskou kvalitu, elasticitu, dynamiku. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že žádná africká reprezentace v dohledné době nevyhraje mistrovství světa.
Kam tím míříte?
Že jsou k poražení. Nemají hlavu na to, aby se na hřišti obětovali a šli přes hranu.
Co vy?
My musíme. Rozhodně nepůjdeme čtyřikrát sami na bránu jako v derby proti Spartě. Musíme to urvat. Silou. Vůlí. Vytrvalostí. Brejkové situace nepředpokládám.
Na mistrovství světa proti Jihoafrické republice.
Jakou rychlostí běžíte, když brejky sám bráníte?
Pětatřicet kilometrů za hodinu, což je hrozně nekomfortní. Smrdí to zraněním. Jakmile to není potřeba, zvolním.
Hýčkáte se?
Poslouchám tělo. Jakmile dosáhnu na maximální rychlost, neumím to opakovat. Nejde to. Ani sprinteři po semifinále mistrovství světa nejdou za dvacet minut na finále. A pokud by to udělali, poběží horší čas. Na hřišti při zápase je to stejné. Můžete vyklusat, zpomalit, vydýchat se. Ale nikdy nepoletíte dvakrát jako raketa.
A vy, jestli si můžu dovolit soudit, si ještě dáváte záležet, jak to běžíte.
Aby mi to stačilo.
To se dělá jak?
Přizpůsobit se typu zápasu. Taktice. Soupeři. Jakmile bráníte ve středním nebo nízkém bloku, do sprintu ani moc nemusíte, když pracujete správně. Jakmile řešíte brejk útočníka od poloviny hřiště, musíte zabrat na maximum.
Uškodilo vám někdy, že jste moc chytrý na fotbal?
Nemyslím si. Všechno si musíte odžít, získat zkušenosti, přizpůsobit se. Spousta věcí se taky zbytečně nafukuje. Z Olomouce jsem se do Prahy stěhoval jako student střední školy. Nikdy jsem nesnil, že budu hrát fotbal jako profík. A najednou se to stalo.
Až skončím s fotbalem, začlením se do společnosti. Ostych nemám, věřím si, umím koordinovat lidi kolem sebe, mluvím anglicky, německy, italsky. Neztratím se.
Jaké to bylo?
Člověk netuší, kolik dřiny ho čeká. Aby se začlenil do nejlepšího klubu v republice a ještě aby konkuroval třicátníkům. Přirovnal bych to třeba k Adamu Hložkovi, což byl pro Spartu generační talent, ale v Leverkusenu stejně nehrál pořád. Snadné to nebylo, abych vám odpověděl.
Vaše největší krize vypadala jak?
Když jsem si v Turíně zranil koleno. Pak to šlo v jednu chvíli všechno šejdrem. Jakmile se poškodí vazy, dostane ránu i chrupavka, takže je to velká zátěž pro tělo. Po každém zápase to vnímám.
Fakt to poznáte?
Jako každý, kdo si tím zraněním prošel. Nateče vám koleno a jedete dál, než vám to splaskne. Málokterý hráč je zdravý zdravý.
Zdravý zdravý?
Že by neměl žádnou operaci a následky. V tom je profesionální sport neúprosný a nemilosrdný. Když řeknu zdravý, je to jen půlka pravdy. Musíte být zdravý zdravý. Něco jako Cristiano Ronaldo, který se o sebe stará neskutečně.
Inspirace i pro vás?
Přemýšlíte nad tím, jestli se fotbalu takhle extrémně obětovat. A mně by se nechtělo. Ronaldo je perfektní, prakticky nezničitelný, ale naběhá pět kilometrů za zápas. Podobně jako Messi. O polovinu míň než ostatní.
Sám byste se charakterizoval jak?
Nepovažuju se za úplně dobrého hráče. Sedmdesát procent dřina, třicet procent nadání. Musel jsem hodně makat, abych se dostal do ligy. A hodně s tím souvisí regenerace, rehabilitace, starost o zdraví. Když můžu, rovnou se položím k masérovi na stůl. Až toho někdy zneužívám. Ale mám to rád, pomáhá mi to a cítím se líp. Jsem v pohodě.
Kdy nejste?
Třeba když se prohraje a mluvím do kamery. Tam jsem úsečnější, stručnější, protože nemám náladu na mluvení.
Přitom vaši rodiče jsou učitelé, musí mluvit pořád.
Táta byl předně hokejista, hrál ligu za Vsetín a pak v Anglii nebo v Koreji. Ale je pravda, že pedagogické vlohy asi mám.
A hokejové?
Něco by se našlo. Když se táta vrátil z ciziny, hrál druhou ligu ve Šternberku. Klub vedl starý pan Trunda, otec současného předsedy fotbalového svazu. Oba bych si vybavil, kdyby vlezli na led.
Pardon, ale co ty učitelské vlohy?
Mám být upřímný? Jako dítě jsem blbě mluvil a docházel na logopedii. Taky jsem špatně chodil, jen přes patu. Mám ploché nohy, spoustu času jsem trávil na cvičení. Naučil jsem se naslouchat, abych se měl líp, což vlastně dělám dodnes. Pokud jsem přesvědčený, že to se mnou myslí dobře.
V derby. Při souboji s bývalým sparťanským útočníkem Janem Kuchtou.
Rebel nikdy nejste?
Leda když hraju PlayStation a nedaří se mi. Pak ztratím nervy, všechno kolem lítá a rvu to přes sílu.
Počkat, vy se vztekáte?
Vztekám a nadávám.
Což děláte i při zápase, jenže sám pro sebe.
Když se stane něco, s čím nejsem spokojený. Brblám si od cesty, komentuju si tu věc sám pro sebe. Vím, že je to divné.
Nepovažují vás v kabině za divného?
Možná jo, ale neřeším to. Mám jiné emoce, které mě vybičují k nejlepšímu výkonu.
Přitom jste celkem flegmatik.
Vydržím hodně, dokud to ve mně nebouchne. U počítače daleko dřív než na hřišti (úsměv).
Rád bych pátý titul - a ještě získal se Slavií double. A hlavně vyhrát zápas v Lize mistrů. To si zasloužíme všichni.
Z Turína jste se vrátil, protože si vás vyloženě vyžádal trenér Trpišovský. Máte mu co vracet?
Spíš se chci pořád posouvat dál. Táta mi vždycky říkal: „Kroky zpět se dělají velice snadno, ale kroky nahoru složitě.“ Toho se hesla držím.
Ale novou smlouvu se Slavií jste podepsal do roku 2030, to vám bude třicet.
Je to byznys. S delším kontraktem se za vás může požadovat vyšší částka. A na druhou stranu mám jistotu. Je to svým způsobem pragmatické.
Stejně jako vaše chování proti útočníkům, když je bráníte.
To se pletete. Rychlostní typy, ti, kteří běží z křídla, mi hodně vadí. Nejradši mám, když nastoupím na středním stoperu, kde všechno vnímám před sebou. Rovnou vím, že ten může přihrát tam, ten zase tam, tenhle si naběhne doleva. V hlavě vám naskakují řešení a schémata, která se zpravidla stanou, protože fotbal není komplikovaná hra.
Takže si to představujete dopředu?
Jasně. Útočník má dvě možnosti, obránce jen jednu. Já nikdy nemám pod kontrolou, co se stane, protože reaguju jako druhý. Záleží, jak se v setině přečteme. A pak to může být jako domino. Spadne jedna figurka, druhá, třetí, gól. Nebo nic, protože necvrnknete dost dobře a domino zůstane stát.
Chcete ještě do ciziny, Davide?
Jasně, ale rád bych taky pátý titul a ještě získal se Slavií double. A hlavně vyhrát zápas v Lize mistrů. To si zasloužíme všichni. Kvůli tomu každý den pracujeme.
Jak vy vlastně berete fotbal?
Jako svoji práci. Z nějakého úhlu pohledu i jako zábavu, která mě strašně baví. Jako někoho baví architektura, literatura, psaní do novin nebo prodávání ovoce, tak já miluju fotbal. Dělám ho každý den zažraně a oddaně. Když nic jiného neumím (smích).
A až to skončí?
Začlením se do společnosti. Ostych nemám, věřím si, umím koordinovat lidi kolem sebe, mluvím anglicky, německy, italsky. Neztratím se.
Nikdy se nepletete?
Leda když ráno otevřu skříň a chci být originální, co si vezmu na sebe. Třeba béžové ponožky, to mi kluci v kabině dávají sežrat. Nechci být originální nebo provokovat, ale prostě se netrefím.
Nedorostl jste už do role otce?
Aktuálně spíš do role psovoda. V Košicích jsme si před pár dny pořídili maltipoo, malého pudla. To zatím úplně stačí.
