Doživotí za nedbalost? Co ve skutečnosti chce ministr Tejc změnit

Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc chce u trestného činu opilství navázat výši trestu na čin, který pachatel v nepříčetnosti spáchal. Kdyby v takovém stavu zabil dítě, hrozil by mu výjimečný trest, případně doživotí. Vypadá to jako běžné zpřísnění sazby. Ve skutečnosti by nejvyšší trest, jaký české právo zná, mohl dopadnout na člověka, kterému nikdo neprokázal úmysl kohokoli zabít, a dokonce ani úmysl způsobit si nepříčetnost.

Debata se rozběhla kvůli smrti tříleté Viktorky. Policie případ nejprve vedla jako vraždu s rozmyslem, po novém znaleckém posudku ale dospěla k závěru, že otec byl v době činu nepříčetný, a překvalifikovala jej právě na opilství. Ministr nechal posudek prověřit – jako důvod uvádí možný rozpor mezi tím, že otec podle znaleckého vyšetření popsal úvahy o zabití už před činem, a závěrem o nepříčetnosti – a připouští, že se kvalifikace může vrátit k vraždě.

Jsou to ale dvě oddělené věci. V kauze samotné jde o to, zda otec nepříčetný skutečně byl. Ministerstvo může kontrolovat, jestli posudek splňuje zákonné požadavky a je přezkoumatelný; do rozhodování policie, státního zastupitelství a soudu ministr zasahovat nesmí. Pochybnosti vyslovil Spolek Šalamoun a podle Tejce i někteří znalci, zpracovatelka posudku je odmítá. Z veřejně dostupných informací se to posoudit nedá.

Tejcův legislativní nápad posoudit lze už teď. A začít je třeba u toho, co opilství vlastně je.

Zákon jím míří na člověka, který se požitím alkoholu nebo jiné návykové látky přivede do nepříčetnosti – a výslovně dodává, že stačí, když se to stane z nedbalosti. Pachatel se tedy nemusí chtít zbavit kontroly nad svým jednáním. Stačí, že takový stav podle okolností a svých osobních poměrů předvídat měl a mohl. Nejvyšší soud v této souvislosti zkoumá, zda pachatel znal nebo mohl znát, jak látka působí na jeho schopnost rozpoznat a ovládnout své jednání.

Jak to vypadá v praxi, ukazuje starší případ: Muž vypil větší množství alkoholu, který se u něj sečetl s léky na epilepsii, upadl do nepříčetnosti a v ní vyhrožoval nožem. Soud vyšel z toho, že se do tohoto stavu přivedl přinejmenším z nedbalosti. Nemusel chtít o příčetnost přijít a nemusel dopředu plánovat, co v ní udělá. Přesně pro takové situace opilství existuje.

U vraždy je požadavek úplně jiný. Zákon mluví o tom, kdo jiného úmyslně usmrtí. Nestačí, že člověk zemřel, a nestačí ani hrubá nedbalost nebo mimořádně nebezpečné jednání. Úmysl – alespoň ten nepřímý, tedy „věděl jsem, že ho mohu zabít, a byl jsem s tím srozuměn“ – musí směřovat právě k usmrcení. Bez něj o vraždu nejde.

Rozdíl mezi obojím je tím pádem podstatný. U opilství může vinu založit už to, že se pachatel z nedbalosti přivedl do nepříčetnosti; na samotný čin spáchaný v tomto stavu se zavinění nevztahuje. U vraždy musí být prokázáno, že zabít chtěl nebo že s takovou možností byl srozuměn. V jednom případě stačí „měl jsem tušit, co se se mnou po té látce stane“. Ve druhém musí platit „chtěl jsem zabít“.

Tejc chce tento rozdíl zachovat při rozhodování o vině, ale odstranit ho u trestu. Pachatel by byl dál odsouzen za opilství, nikoli za vraždu – hrozila by mu ale stejná sazba. Ministr to říká otevřeně: Stíhán by byl pro opilství, ale s trestem jako za vraždu, případně až doživotím.

Představme si dva lidi. První se rozhodne dítě zabít, čin promyslí a provede; za vraždu s rozmyslem na dítěti mladším 15 let zákon připouští i výjimečný trest. Druhý zabít nikoho neplánuje, z nedbalosti se drogami přivede do nepříčetnosti a v ní dítě usmrtí. Podle návrhu by i jemu mohl hrozit stejný nejvyšší trest jako prvnímu.

Namítnout se dá, že se někdo opije záměrně, aby vraždu zvládl provést. Jenže právě tuto situaci (školní příklad člověka, který se „opil na kuráž“) dnešní zákon z opilství výslovně vyjímá a posuzuje ji jako úmyslný trestný čin. Kvůli němu návrh potřeba není. Míří na pachatele, u něhož se úmysl zabít prokázat nepodařilo.

Zároveň neplatí, že by se opilství dopustil každý, kdo se opil a pak byl nepříčetný. Pokud pachatel nemohl předvídat, že u něj látka nepříčetnost vyvolá, zavinění chybí a trestný čin nevzniká. Samotné „vypil jsem“ nestačí.

Srovnání nabízí zahraničí. Německo stanoví za obdobný čin nejvýše pět let vězení, Rakousko a Švýcarsko tři; české opilství dnes sahá k deseti. Ta čísla sama o sobě nedokazují, že desetiletá hranice je správná. Zajímavější je princip, který za nimi stojí: Německé i rakouské právo používá čin spáchaný v nepříčetnosti jako strop (přísněji než za tento čin potrestat nelze), nikoli jako automatický zdroj celé sazby. Trest za to, že se člověk vlastní vinou přivedl do nepříčetnosti, se tam s trestem za úmyslný čin neztotožňuje.

O tom, jestli je českých deset let málo, se debatovat dá. Tejc říká, že považuje za neobhajitelné, aby byl mírněji trestán ten, kdo se vlastní vinou zdrogoval a pak spáchal brutální čin; dodává, že Viktorka nebyla jediným takovým případem, a zmiňuje muže, který pod vlivem návykových látek zabil sekerou svého bratra. Je to legitimní téma. Jeho nápad ale nedělá to, co by se z té věty čekalo – nezvyšuje hranici z deseti let na 15. Mění pravidlo, podle kterého se horní hranice vůbec určuje.

A ještě jedna věc. Pokud se v kauze Viktorky nakonec ukáže, že otec podmínky odpovědnosti za vraždu splňuje, nebude to argument pro zpřísnění opilství ani proti němu. Znamenalo by to, že případ, který celou debatu rozjel, nakonec opilstvím vůbec nebyl.

Ministerstvo tak bude muset vysvětlit něco přesnějšího, než že zabití dítěte je ohavný čin. To sporné není. Vysvětlit musí, proč má trest určený pro úmyslnou vraždu nést i člověk, jehož vina může spočívat pouze v tom, že se z nedbalosti přivedl do stavu, ve kterém už své jednání neovládal.