Gočárův klenot v Humpolci. Majitel přežil pochod smrti a dožil se i restituce

V rámci Dne architektury na začátku října můžou lidé nahlédnout do budov, které jsou běžně zavřené nebo se otevírají jen občas. Patří k nim i funkcionalistická Medova vila v Humpolci od architekta Josefa Gočára, jedna z nejcennějších staveb doby modernismu na Vysočině. Autenticky zachovanou vilu předloni za necelých 25 milionů korun koupilo město Humpolec. Chce ji rekonstruovat a přebudovat na kulturní a společenské centrum.

Dům je kromě významného architekta spojený i s osudy textilního podnikatele Otakara Meda. Za první republiky patřil k důležitým místním společensky činným osobám. Za druhé světové války byl kvůli odboji vězněn v koncentračních táborech a se štěstím přežil pochod smrti. Po nástupu komunistů k moci, kteří mu zestátnili firmu i dům, pomáhal budovat socialistický textilní průmysl. Ve vile žil až do 90. let, kdy se dočkal jejího navrácení.

Město začalo vloni vilu zpřístupňovat veřejnosti, pořádá v ní komentované prohlídky a různé akce. A připravuje širší využití. „Medova vila není jen architektonicky mimořádná stavba. Je to místo, ve kterém se protínají příběhy zaniklého soukenického průmyslu i každodenního života během turbulentního 20. století. Právě tuto vrstevnatost chceme zachovat a dál rozvíjet,“ uvádí Natálie Brzoňová, koordinátorka projektu Medovy vily.

Málokterý český architekt vystřídal tolik stylů jako Gočár. Předního žáka zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry proto mohou lidé znát rozdílně. V každé své poloze přitom dosáhl mimořádné kvality.

Začínal s individuální modernou, stal se významnou osobností kubismu i rondokubismu, až skončil u konstruktivismu a funkcionalismu. Velké zásluhy měl i jako urbanista, za což mu může děkovat hlavně Hradec Králové.

Ve funkcionalistickém období se zapojil do projektu Osady Baba v Praze, kde navrhl čtyři domy. Právě ty zaujaly humpoleckého textilního podnikatele Otakara Meda natolik, že si v roce 1933 u Gočára objednal projekt vlastní vily se zázemím firmy.

Architekt sáhl po principech funkcionalismu, jako jsou světlé kubické tvary, hladká omítka, ploché střechy, pásová okna, prosvětlený interiér a propojení domu se zahradou. V budově kombinující železobeton a zděnou konstrukci jsou vidět vlivy Le Corbusiera i školy Bauhaus.

Vila na lichoběžníkovém pozemku na místě, kde se sbíhají dvě ulice, má dvě poschodí. Rafinované odstupňování pater ji opticky zmenšuje a dovolilo vytvořit v prvním i druhém poschodí terasu.

Přízemí, v němž sídlila Medova firma, bylo odlišené červenou fasádou, červené jsou i okenní rámy. Kombinace světle šedé a červené na fasádě by mohla souviset i s barevným dozvukem Gočárova období národního stylu – rondokubismu. V prvním patře Medovi bydleli, ve druhém měl být pokoj pro hosty, šatna a pokoj pro služebnou.

„Ta ale k Medovým pouze docházela, místnost tedy nebyla třeba. Nakonec tam byl pokoj pro hosty a jeden pokoj, který částečně sloužil jako šatna a technické zázemí – byla tam umístěna expanzní nádrž na vodu, která je tam dodnes, skrytá za skříňovými dveřmi,“ přibližuje Natálie Brzoňová.

Interiér byl pojatý funkcionalisticky, ale i s tradičnějšími dřevěnými prvky. Bytu Medových dominuje obývací pokoj osvětlený pásovým oknem přes celou stěnu. V rohu je vestavěná polootevřená pracovna s knihovnou, výrazným prvkem je železobetonový sloup.

Se schodišťovou halou propojují pokoj široké prosklené dveře, což vytváří dojem volného a prosvětleného prostoru. Kontrastují s tím intimnější místnosti – ložnice, dětský pokoj a kuchyně. Část nábytku dle Brzoňové zřejmě navrhl sám Gočár, přičemž mu pomáhal jeho žák Vladimír Maršal. Řešení zahrady s altánem, pergolami a bazénem se ujal zahradník Kliment Hána, kterého architekt doporučil.

Pozemek byl původně trojúhelníkový a zasahoval až ke spojení ulic, část před vilou měla být zahradou. „Radní ale těch 800 metrů čtverečních chtěli odkoupit, aby tam mohl vzniknout důstojný prostor Tyršova náměstí. Byla to tehdy tak trochu vstupní brána do města, protože tamtudy procházeli lidé, kteří přijeli do Humpolce vlakem. Zároveň tam byl v roce 1931 postaven Okresní úřad (dnes budova České zemědělské akademie – pozn. red.),“ přibližuje Natálie Brzoňová.

Po sporech o cenu Med souhlasil s prodejem, ale vymínil si, aby místo upravil Josef Gočár. Architekt se tak k vile v roce 1937 vrátil, když upravil náměstí a umístil na něj pomník T. G. Masaryka se sochou od Vincence Makovského. Ta měla později složitý osud. Třikrát ji lidé kvůli režimu odstranili a třikrát vrátili zpátky, za války byla dokonce zakopaná.

Rozvoj Medova podnikání a málem i jeho život zastavila druhá světová válka. Jako člen zakázané sokolské organizace byl v listopadu 1942 zatčen za účast v odboji. Nacisté ho věznili v Kutné Hoře, Kolíně a později v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg v Bavorsku.

V dubnu 1945 nastoupil na pochod smrti do Dachau. Jeho život visel na vlásku, ale měl štěstí – transport osvobodila spojenecká armáda.

„Za války bydlela rodina ve vile dál, fungovalo i zasilatelství látek pana Meda. Během jeho věznění firmu vedla velmi zdatně jeho manželka,“ popisuje Brzoňová.

Med se vrátil do Humpolce, pokračoval v podnikání a ještě ho rozšířil. Po únoru 1948 však přišel konec svobodného trhu, humpolecký textilní průmysl včetně Medovy firmy prošel znárodněním a sjednocením pod národní podnik Sukno. Med se přitom stal jeho prvním ředitelem.

„Na začátku potřebovali někoho schopného, kdo dokáže různé provozy sloučit do jedné firmy. Je to něco, co mu mnoho lidí z Humpolce dlouho nemohlo zapomenout. Pan Med v koncentračním táboře přilnul k sociálním demokratům a ti byli v roce 1948 sloučeni s komunisty,“ vysvětluje koordinátorka. Nicméně už v roce 1951 byl z politických důvodů z ředitelské funkce odvolán. V oboru dál zůstal.

Otakar Med přišel také o vlastnictví vily, i když v ní dál mohl bydlet. „Vilu poprvé znárodnili v roce 1948, pak se ale několikrát vrátila do majetku rodiny, někdy třeba jen na pár měsíců. Probíhalo tam neustálé odvolávání ze strany pana Meda,“ říká Brzoňová.

Definitivně byl dům zestátněn v roce 1961. To už byl tři roky kulturní památkou. Medovi platili poměrně vysoký nájem a úřady do domu nastěhovaly další nájemníky. V horním patře byl po posunu příčky vybudovaný malý byt, což byla jediná stavební změna, kterou vila prodělala. Další byt vznikl v suterénu.

„V jednu chvíli v domě bydlelo až 14 lidí. Například paní Strašilová, dcera pana Meda, měla udělaný byt z ložnice a dětského pokoje,“ říká koordinátorka.

Prostory v přízemí se změnily na ordinace dětských lékařů, sídlily tu až do konce 80. let. Podle Brzoňové lidé při prohlídkách často vzpomínají, jak tam chodili v dětství nebo se svými dětmi.

„Je neuvěřitelné, že tam neproběhly žádné větší stavební zásahy a původní dispozice byla zachována. Nezachovaly se ovšem na míru dělané skříně a regály, které tam byly původně v zasilatelství látek pana Meda,“ podotýká.

V roce 1992 získala rodina vilu zpět v restituci, pustila se do oprav a volné prostory začala pronajímat. Svůj ateliér tu měl i malíř Milan Med, syn stavitele domu. Otakar Med v domě bydlel až do své smrti v roce 1996, kdy mu bylo 95 let. Stal se tak jedním z mála prvorepublikových podnikatelů, kteří se dožili vrácení znárodněného majetku.

Když dům koupilo město, začalo zde hlavně přes léto pořádat prohlídky. Konají se tu i přednášky, workshopy, akce pro děti či filmové projekce. Vila se účastní akcí, jako jsou Den architektury a Noc literatury.

Do budoucna chce město dům využít jako společenské a kulturní centrum. Architektonickou soutěž na rekonstrukci vyhrál ateliér ORA, jeho tým už pracuje na projektové dokumentaci. Zahrada se bude upravovat podle návrhu Ateliéru Za Mák.

„V příštím roce chceme žádat o Norské fondy a na jejich výsledku bude záležet další postup. V případě, že je nezískáme, nejsem nyní schopná říct, jak bude rekonstrukce pokračovat. Bude to záležet na zastupitelích,“ popisuje Brzoňová. Než obnova začne, program v domě bude pokračovat jako dosud.

Rekonstrukce má vrátit byt do původní podoby, dál se počítá s prohlídkami a komorními akcemi. „Ložnice by se měla dát pronajmout i na přespání, mělo by jít o zážitkové ubytování,“ předestírá koordinátorka. V horním patře se plánuje expozice věnovaná Otakaru Medovi a rodině i Gočárově práci v Humpolci.

V přízemí vznikne kavárna s místnostmi pro akce, přednášky, kroužky a edukační činnost. Vše doplní prostor pro výstavy a informační pult s prodejem propagačních předmětů. Suterén bude patřit expozici humpoleckého soukenictví s video místností. Do zahrady, která bude přes den volně přístupná, se vrátí pergola či altán.

Chybějící nábytek chtějí architekti doplnit o dobové kusy, které se vyráběly na Vysočině ve 30. letech. Další nábytek sami navrhli s čalouněním, jež připomíná sortiment Medova obchodu s látkami. „Prvky, které jsou z principu nepůvodní, jako jsou pulty a nábytek v zázemí, by byly řešeny v současném střízlivém designu a sjednoceny barevným odstínem. Cílem je, aby byly i laikem odlišitelné od Gočárovy práce,“ popisují autoři v návrhu.