Článek
Většina dvacetiletých v září řeší hlavně to, jak zvládnout první semestr. David Seltenreich v týdnu, kdy nastoupil na vysokou školu, navíc křtil svůj první román. Kniha nazvaná Bylo pozdě, pro mnohé už navždy, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, zavádí čtenáře do Československa 50. a 70. let minulého století.
Vztah k psaní historických příběhů budoval už na střední škole, kde získával ocenění za historické povídky, mimo jiné cenu Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského pro nadané středoškoláky a cenu Waltera Sernera, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů. V roce 2024 vyhrál celostátní dějepisnou olympiádu.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy prozrazuje, jaký skutečný příběh z české historie za jeho knihou stojí. Mluví také o tom, jak přiblížit moderní dějiny svým vrstevníkům a jak se to podle něj daří dnešním školám.
Mohl byste přiblížit, o čem je vaše první kniha?
Kniha je historický román, který se odehrává ve dvou časových rovinách, jež se neustále střídají, prolínají. Jedna rovina, z níž celá kniha vychází, je příběh mladé ženy Veroniky. Ta se v průběhu 70. let snaží zjistit něco o minulosti své matky, která v té době zemře.
Uvědomí si totiž, že do té chvíle nevěděla nic o jejím životě a mládí. A tak se začíná nořit do příběhu, který se odehrává v 50. letech, což je ta druhá časová rovina obsažená v knize. V tomto druhém příběhu se dozvídáme o průběhu třetího odboje a průběhu protikomunistického spiknutí, které tehdy Veroničini rodiče spoluorganizovali.
A příběh je to čistě fiktivní?
Rovina 50. let vzdáleně vychází ze skutečného příběhu manželů Vlasty a Josefa Charvátových z roku 1949. Jejich příběhem jsem se hodně vzdáleně inspiroval. Druhá dějová linka v 70. letech je pak zcela smyšlená.
Kde jste bral pro knihu inspiraci?
Obecně mě hodně zajímá historie a dlouhodobě se jí věnuju. A na příběh manželů Charvátových jsem narazil víceméně náhodou v rámci nějaké nesouvisející četby. Jejich příběh mě ale ohromně zaujal a postupně se na něj začaly nabalovat další věci, čímž začala vznikat tato kniha.
Jak jste sbíral materiál pro knihu? Šlo o rozhovory s pamětníky nebo sběr z archivů?
Využíval jsem online archiv bezpečnostních složek, respektive jejich elektronickou badatelnu. Jak jsem říkal, o historii se obecně hodně zajímám a v minulosti jsem se věnoval i výzkumu rodinnému. Například osudu svého prapradědečka, který byl odbojář za druhé světové války. Díky tomu jsem zjistil, jak tyto internetové zdroje a archivy fungují.
Ale chtěl bych upozornit, že dílo není nějak kompletně historicky věrné a moje studium materiálů nebylo nějak extrémně podrobné. Spíše to byl odrazový materiál.
„Zajímavé příběhy najde u svých předků každý“
Zájem o historii je u vás obecný, nebo je pro vás minulé století něco specifického?
Dá se říct, že mě zajímá historie skutečně obecně jako celek. Zajímám se téměř o všechno od raného středověku až skoro po současnost. Zároveň však tyto příběhy 20. století jsou ještě zajímavější tím, že lidé, kteří je zažili, jsou stále s námi.
Máme tedy tu bezprostřední zkušenost. Svým způsobem je nám to i bližší, jelikož oni v naprosté většině žili životy, které byly hodně podobné těm našim. I proto je důležité se jejich příběhům věnovat, jelikož se do nich dokážeme mnohem snadněji vcítit.
Řekl byste, že u lidí ve vašem věku je zájem o tyto kapitoly dějin podobný jako u vás?
Stejně velký asi nebude, ale rozhodně si nemyslím, že bych byl nějaký unikát, protože lidí, které tyto příběhy zajímají, je ohromná spousta. Myslím si, že je to jistým způsobem i díky iniciativám, jako je například Paměť národa, která využívá různé formáty, jak tuto kapitolu dějin přiblížit. Věřím, že zájem určitě je a existuje i spousta výborných cest, jak se tato epocha dá přiblížit lidem i v té mladší generaci.
A využívá těchto cest i školní systém? Sám jste teprve letos opustil střední školu. Myslíte, že se v současném nastavení daří vzbudit zájem středoškoláků o moderní dějiny?
Řekl bych, že enormně záleží na konkrétním pedagogovi. Někteří pedagogové, například starší ročníky, se těmto tématům nechtějí věnovat, protože k nim mají nějaký osobní vztah, který by se do výuky mohl projektovat. Jinde pak tato témata vyučují a onen vztah se skutečně promítá, a nedopadá to dobře.
Obecně si myslím, že systémově to ještě nefunguje všechno tak dobře, jak by mohlo. Abych mluvil z vlastní zkušenosti, tak my osobně jsme se třeba k výuce 20. století určitě nedostali tolik, jak by bylo potřeba.
Do škol se ale dostávají různé materiály a podnikají se v tomto směru různé reformy, takže snad je to na dobré cestě. Je to složité, protože určitě není dobrou cestou omezit výuku toho, co se dělo před 20. stoletím. Všechno, co se dělo ve 20. století, se totiž odkazuje na události středověku a ještě dávnější. Takže i tyto dějiny určitě znát musíme. Možná by se ale v některých momentech dalo ubrat na detailech.
Jak by se podobná témata měla mladším generacím prodávat? Pomocí příběhů? Ať už fiktivních, či reálných. Sám jste zvolil beletrii a ne populárně-naučnou literaturu.
Určitě si myslím, že příběh nějakého konkrétního člověka je ve výuce ohromně silným nástrojem. Protože jakmile známe jeho jméno, jeho tvář, je to mnohem konkrétnější, což nám pomáhá se do jeho příběhu vcítit. Za mě je to určitě ta cesta, kterou by se mělo postupovat.
Zároveň ale moje kniha není nástrojem toho, jak zprostředkovávat historii mladým lidem. Nepsal jsem ji s tím, že bych chtěl někoho vzdělávat či poučovat. Cílem nebyl nějaký velký vzdělávací projekt.
Co tedy bylo cílem? Co byste byl rád, kdyby si čtenář z knihy odnesl?
Budu určitě rád, pokud se čtenáři dozvědí něco o tomto období, a budu neuvěřitelně rád, pokud dílo někoho inspiruje k tomu, aby si o této kapitole historie zjistil víc. Třeba skrze příběhy vlastních předků. Takové zajímavé příběhy se totiž dají najít skoro u každého.
Především mě samozřejmě potěší, když kniha čtenáře nějakým způsobem obohatí. Příběh je totiž sice zakořeněný v období komunismu, v 50. a 70. letech, ale jsou tam vzorce, které jsou mnohem obecnější a platily před 200 lety, platí i dnes a platit budou i dál.
Přesun k divadlu i pokračování v literatuře
I přes zájem o historii nastupujete v těchto dnech na DAMU. Kromě divadla se věnujete i herectví a o zájmu o historii a literární tvorbě již byla řeč. Která z těchto oblastí je pro vás hlavní? Čemu byste se chtěl věnovat do budoucna?
Právě divadlo bylo dlouhou dobu pouze koníček. Teď budu ale studovat divadelní režii, což znamená, že historie možná bude přesunuta do roviny koníčku.
Obecně ale platí, že bych se rád věnoval něčemu spojenému s kulturou, uměním, historií, literaturou a tak dále. Byl bych rád za možnost prolínat tyto oblasti v nějakých projektech, ať už vzdělávacích, hereckých nebo filmových.
