Brutální dominance. České tenistky ukázaly, proč vládnou světu

Výraz v očích Ukrajiny Kalininové byl všeříkající. Čišelo z něj, jak dobře chápe, že nastupuje proti o třídu, možná o dvě třídy lepší soupeřce. Karolína Muchová ji drtila chytrostí, pohybem i úderností. A totéž lze napsat o české tenisové reprezentaci žen jako celku.

Je nejlepší ze všech. Ne se štěstím, ne těsně. Drtí zbytek světa. Dominuje.

Proto v předsváteční neděli v Číně tým kolem Karolíny Muchové a wimbledonské šampionky Lindy Noskové poprvé pozvedl nad hlavu trofej Billie Jean Kingové. Předtím nesla název Fed Cup a v letech 2011 až 2018 ji Češky z osmi ročníků vyhrály šestkrát – neuvěřitelná bilance.

V blízké budoucnosti by se klidně mohlo dít něco podobného. U současné trofeje s celkovým pořadovým číslem 12 nemusí zůstat dlouho.

„Jedeme to vyhrát,“ pravila Nosková ještě před odletem do Šen-čenu. Nešlo o chvástání, jen o reálné zhodnocení síly Češek, o kterých oficiální web turnaje napsal: „Z jejich výběru jde strach.“

Takové nastavení v sobě přitom český sport nemá automaticky, právě naopak. Tuzemským hvězdám často svědčí opačný přístup, útok ze zadních pozic. Preferují klid před rolí favoritů. Ne tahle parta.

Nejlepší deblistka planety Kateřina Siniaková mohla zůstat v Číně celou dobu na střídačce, na čtyřhru kvůli samým výhrám ani jednou nedošlo - a činila tak bez zášti, naopak zdůrazňovala, jak spoluhráčkám fandí. Čtvrtá singlistka ve výběru Sára Bejlek by byla jedničkou v pěti z osmi družstev, které se dostaly do finále Billie Jean King Cupu. Za Česko neměla při zkráceném formátu turnaje prakticky žádnou šanci naskočit na kurt, ale stejně přiletěla z Mexika až do tropické jižní Číny. Přes 14 časových pásem!

Český tenis je na vrcholu hlavně díky umu a dřině svých současných hvězd, ale přidává se něco dalšího. O to viditelnějšího, když velké čínské oslavy propukly den po startu nové éry fotbalové reprezentace pod španělským trenérem Deniou. Právě tohle je dost možná největší „tajemství“ fenomenálních úspěchů dívek a dam s raketami v ruce. Jistě, Česko má skvělé trenéry, funkční systém. Ale pak je tu něco, co si nekoupíte. A co se i při nejlepší vůli staví velmi složitě a i pokud uspějete, trvá to dlouhé roky, o čemž se přesvědčují fotbalisté.

Kontinuita mezi generacemi. Nekonečný příval vzorů, díky nimž mládež přesně vidí, kam chce dojít - a hlavně že dojít tam je reálný cíl. Pozitivní uzavřený kruh.

„Hlavně díky Fed Cupu i Davis Cupu jsem se kdysi sama ocitla v tenisových vodách. Je to pro mě krásné, zvlášť když máme kapitánku z týmu, který jsem sledovala,“ připomněla Nosková, že vyrůstala na vítězných partách s Petrou Kvitovou, Karolínou Plíškovou, Lucií Šafářovou a svojí současnou šéfkou, neúnavnou bojovnicí Barborou Strýcovou.

Před nimi válely Jana Novotná, Helena Suková, Hana Mandlíková, Martina Navrátilová… A mnoho dalších. Pořád a pořád dokola. „To chceme udržet, aby všechno pokračovalo tak, jak je to rozjeté,“ zdůrazňuje tenisový šéftrenér Jan Stočes.

U fotbalistů se šňůra přerušila, jakkoli je nutné zdůraznit, že kolektivní a individuální sporty jsou v mnoha ohledech jiné. V současné generaci tenistek se neděje, že by wimbledonské finalistky Nosková a Muchová (pokud jsou zdravé) nepřijely reprezentovat tak jako Patrik Schick. Což španělský kouč Santi Denia sice respektuje, ale očividně zároveň nechápe.

„Reprezentace mi spíš bere, než dává,“ řekl vynikající fotbalový útočník po oficiálním konci kariéry v národním týmu.

„Když stojím na kurtu při hymně, derou se mi slzy do očí,“ líčila v Číně naopak Muchová.

Zásadní rozdíl a potvrzení toho, že úspěch je nejlepší doporučení. Dlouhodobě nefunkční prostředí ve fotbalovém národním celku znechutilo hvězdu Schicka i jiné. Tenis představuje opak. Češky jezdí reprezentovat rády. Cítí hrdost. A také vědí, že se libé pocity mohou spojit s vítězstvími.

„Musím říct, že tohle asi zasahuje do začátků všech českých tenistů. Od žáčků a dnes možná ještě od nižších kategorií se jezdí na mistráky, kde hrají týmy a týmovost se u dětí buduje odmala. A ony si velice rychle uvědomí, že to je přidaná hodnota a něco jiného, než co znají celý rok. Většina našich hráčů se na takové turnaje fakt těší,“ líčil pro Seznam Zprávy kapitán daviscupového týmu Tomáš Berdych; ne náhodou zmínila i Nosková také reprezentační soutěž mužů.

Minimálně 99 ze 100 tenistek či tenistů přitom bude jednoznačně v kariéře preferovat grandslamový titul před týmovou trofejí. Češky na to jdou jinak. Chtějí oboje.

A sešla se jim vskutku mimořádná parta. Skromná dívka z Valašska Nosková náleží díky údernosti svého tenisu mezi absolutní elitu a zároveň představuje novou generaci sportovkyň. Tenisu dává, co to jde, ale nekončí u bušení do míčků.

„Pro mě je důležité dostat se do veřejnosti se svými názory nejen na sport, ale i na normální život. A myslím, že díky tenisu bude můj hlas víc slyšet,“ popisovala pro Seznam Zprávy. „Určitě jsou pro mě důležité všechny věci ohledně ochrany zvířat a přírody. Také pomáhat slabším. Pomáhat zemím, které nejsou v tak dobré situaci jako třeba Česká republika. Pomáhat dětem, ať už je to v jakékoliv situaci.“

Od Noskové to zní naprosto uvěřitelně, když místo dovolené po sezoně odjela na dobrovolnickou misi na Zanzibar.

Originál je i Muchová, jedna z nejšikovnějších a sportovně nejchytřejších tenistek své generace, jen ničená opakovanými zdravotními potížemi. Stejně jako Siniaková, která je stále v širší elitě v singlu - a ve čtyřhře se dávno stala legendou, nad ní už je jen nedostižná Navrátilová. Anebo poslední z dosud nezmíněných členek vítězného družstva Marie Bouzková, pro změnu snad nejslušnější sportovkyně široko daleko, která v Číně v úvodním dramatu proti Britce Kartalové zvládla dlouhou třísetovou řež, nakonec největší drama celé akce.

Ve slunečnou neděli z Česka vypadá triumf tenistek jako úplná samozřejmost, jako očekávatelné vítězství favoritek na papíře. Jako splněná povinnost. Ale žádná samozřejmost to není. Kdo ví, co by se dělo, kdyby Bouzková na úvod klopýtla. Anebo kdyby Nosková ve finále na chvíli ztratila koncentraci proti ukrajinské vlastence Svitolinové, která v úvodu působila strojově, málem dokonale.

Tenis je nejkrásnější i nejkrutější svojí podstatou, příliš hlučnou samotou na kurtu, kdy ani mečbol nic negarantuje. Ostatně i Nosková při svém tažení ve Wimbledonu jednomu mečbolu čelila, ve fázi turnaje, kdy ještě nikoho nenapadlo, že by mohla být brzy šampionkou. Kapitánka Strýcová proto opakovala, že pozice favoritek ještě nikomu nic nevyhrála.

Že se s tím vším její parta popasovala takhle, je razítko na mimořádnost. I pro ni samotnou, Strýcová se stala vůbec první Češkou, jež má titul hráčský i kapitánský. Dobrá volba, že právě ona nahradila Petra Pálu, čerstvě nového šéfa tenisového svazu. Další z řady šťastných rozhodnutí.

I proto je rok 2026 pro tenistky zase zlatý. Plným právem - a v roce 2027 se od nich bude čekat totéž. Ne kvůli fanouškovskému sentimentu, ale pro jejich obrovskou sílu.