U nás v Srbsku se šperky dost dědí. Mají hlavně vnitřní hodnotu, říká Janja Prokić

Janja Prokić, jedna z nejrespektovanějších designérek šperků v České republice, do aukce Spolu s odvahou přispěla výrazným náhrdelníkem, který tvoří 36 ručně vyrobených květů kosatce. Její vztah ke šperkům je trochu jiný, než někdy bývá v Česku zvykem, což se právě podepisuje i v tvorbě.

„Pocházím ze Srbska a u nás se šperky dost dědí. Nemají jen materiální hodnotu, ale především tu vnitřní,“ říká Prokić. Inspiraci sbírá mnohonásobná držitelka ocenění Czech Grand Design v životě, v současné době také na chalupě téměř na samotě u lesa.

Přestěhovala jste se do Lužických hor. Jak se vám tam žije?

Jsem předposlední chalupa u lesa. Skoro deset let jsem pendlovala mezi Prahou, ale nakonec život takzvaně na vesnici zvítězil. Hodnotím tuhle změnu jako jednu z nejhezčích v mém životě. Miluju přírodu a potřebuju s ní být často v kontaktu. Uvědomila jsem si, že mi vyhovuje poměr třeba pět dní v lese a dva dny ve městě. Dřív jsem to měla naopak.

Potkáváte tam jiný typ lidí?

Já tady moc lidí nepotkávám. Nejsem extrémně družný člověk, jsem spíše samotář. To odříznutí mi vyhovuje. Miluju ten kraj a miluju tu chaloupku. Lidé jsou tu jiní než v pražské umělecké bublině, ale i ta tady existuje.

Propsal se přesun do hor do vašeho uvažování o tvorbě?

Pro mě je zásadní klid na tvorbu. V Praze toho moc nevymýšlím ani nevyrábím, protože se tam nedokážu soustředit. Věnuju se tam víc byznysovým věcem. Tady na severu jsem schopná se odříznout, načítat si věci, kreslit si je a pak je vyrábět. Čas tady plyne jinak, než když máte každou hodinu schůzku. V tom je to jednodušší. Nemám ale pocit, že by se nějak zásadně změnil způsob, jakým o své práci přemýšlím. Ten je pořád stejný.

Letos už potřetí přispíváte do charitativní aukce Spolu s odvahou. Co vás k tomu přivedlo?

Oslovili mě. Navíc téma, kterým se tato organizace zabývá, je mi velmi blízké. Dlouhé roky je pro mě důležité téma odcházení, smrti a psychického zdraví. O to oni usilují, navíc pomoc, kterou nabízejí, je nutná a obrovsky těžká. Řekla jsem si, že to musím podpořit.

Co jste jim letos věnovala?

Každý rok do aukce vyrábím nějaký originál. Přijde mi podstatné, aby lidé, kteří ho vydraží, měli jistotu, že dostanou něco speciálního, co nikdo další mít nebude. Já jsem tam za užité umění, dále jsou tam umělecké objekty, obrazy nebo sochy. Měla jsem pocit, že by to mělo být něco, co má určitou vyšší hodnotu. Pro tento rok tak vznikl skutečně opulentní náhrdelník z 36 květů irisu (kosatce, pozn. red.), který tvoří noblesní zahradu na tělo.

Má jméno?

Šperk patří do kolekce nazvané Eiréné. Jejím hlavním symbolem je právě kosatec. Inspirovala jsem se příběhem Iris od Hermana Hesseho, ve kterém hlavní hrdina dostává impuls vydat se do světa, aby uslyšel hudbu vlastní duše a našel sám sebe. To je téma, které ke mně dost promlouvá. V tomhle bláznivém světě, ve kterém žijeme, je docela důležité slyšet sám sebe a být s tím v souladu.

Z jakých materiálů je vaše „zahrada na tělo“ vyrobena?

Je to v podstatě obrovský kus stříbra. Všechny šperky, které vyrábím, vznikají ručně v mojí vlastní dílně. To je pro mě důležité. Upínám se k čistému řemeslu.

Často se inspirujete literaturou a legendami. Říkáte také, že jsou pro vás šperky něco jako deníky. Co tím myslíte?

Každá kolekce nese nějaký příběh a je tvořená z jednoho nebo několika symbolů. Příběh, který kolekce nese, často sama ve svém životě zrovna zpracovávám nebo nad ním v danou dobu přemýšlím.

„Obrátit se sám k sobě“ každému přinese něco jiného. Na co jste přišla vy?

Mám dojem, že žijeme v době, kdy lidé spíš hledí na to, co si o nich myslí okolí, a podle toho dělají vlastní rozhodnutí. Se všemi možnostmi, které v této době máme, je docela jednoduché se sám v sobě ztratit a neslyšet svůj vnitřní hlas. Je tak důležité se jednou za čas zastavit, sáhnout si do sebe, jít do svého nitra a navnímat, co je opravdu moje potřeba a co bych si jako jedinec na této planetě přála.

Jak se proměnila vaše nositelka nebo nositel šperků? Vždyť vy ho oblékáte do toho vašeho já.

Moje věci jsou velmi specifické, rozhodně nejsou pro každého. To samo o sobě selektuje lidi, kteří v nich umějí číst a zajímá je to. Můj klient se tedy podle mě za tu dobu moc neproměnil. Od začátku přistupuji ke šperku jako k talismanu. Pocházím ze Srbska a u nás se šperky dost dědí. Nemají jen materiální hodnotu, ale především tu vnitřní. Předává se prostřednictvím nich nějaký příběh nebo ochrana. Tenhle přístup ke šperku je mi blízký. Je vlastně úplně prapůvodní. Šperk vznikl jako ochrana proti vnějším silám. I jako trofej, ve které je uložena nějaká vnitřní síla. Moje šperky přitahují stále stejnou skupinu lidí, kteří jsou v tomto směru otevření a zajímá je to. Chtějí vědět, co nosí, a na základě významů a symbolů jednotlivých kolekcí si vybírají konkrétní kousky.

Zároveň je podstatná i vizuální stránka. Váš rukopis je velmi dobře čitelný.

I když si lidé kupují investiční věc v hodnotě statisíců korun, pro mě – jako pro tvůrce – je úplným základem vědět, proč to dělám, co do těch věcí chci předat, co v sobě obsahují. Nezáleží na tom, jestli jde o drobnost, nebo o miliónový originál s investičním kamenem. Můj princip tvorby je stále stejný, bez ohledu na materiální hodnotu.

Vy sama sebe nosíte?

Rozhodně. A dokonce sama sobě vyrábím věci jen pro sebe, když mám pocit, že potřebuju zaznamenat nějaký okamžik. Mám docela velkou osobní sbírku. Z každé kolekce jeden originál. Něco z toho nosím denně, jiné zase střídám. Po několika letech třeba zjistím, že jsem něco na sobě dlouho neměla, tak si z toho vyrobím něco jiného. Zkrátka být sám sobě zlatníkem má své výhody.

A sbíráte něco i vy? Nebo jste mimo svět šperku minimalistkou?

Jsem naprostý opak minimalisty! Sbírám úplně všechno. Třeba právě teď, jak spolu mluvíme, sbírám čtyřlístky na louce. Jsem ten případ, který si nosí klacíky z lesa. Úplně to miluju. Sbírám šišky i současné umění, to tedy trochu seriózněji. Na charitativních aukcích jsem ještě nenakupovala, spíš tedy dodávám svoje věci. To je, myslím, důležitější a měl by to dělat každý autor, který si to může dovolit.

Bylo by fajn, a v české společnosti je to čím dál víc vidět, kdyby lidé, kteří vydělávají pěkné peníze, si vybrali téma, které je zajímá, a tomu pak pravidelně pomáhali. Díky tomu mohou svou práci dělat lidé, kteří by ji jinak třeba nemohli dělat tak dobře.

Minimálně je potřeba o některých věcech mluvit a trochu je nasvítit. Vy se dlouhodobě vracíte k tématu odcházení. Máte osobní zkušenosti?

Mluvím ze zkušenosti někoho, kdo pochází z Balkánu. V české kultuře se o smrti skoro nemluví. Stejně jako o pohřbu a obřadu. Balkán je v tomhle docela brutální. U nás se pohřbívá celý den. Noc předtím se připravuje hostina, zesnulý je přes noc v domě, kde se narodil. Ráno přijde kněz, „ozpívává“ tělo a lidé se celý den mohou chodit rozloučit. To v Česku vůbec není a pro mě je to docela překvapivé.

U nás je to většinou pieta s odstupem, řekla bych.

Přístup k životu je v zemích bývalé Jugoslávie jiný. Je všezahrnující a zahrnuje i smrt. V rámci mojí víry a spirituality je odchod velmi zásadní věcí. Stejně jako třeba v Itálii jsou staří lidé na Balkáně opečovávaní, věnuje se jim pozornost a jsou přirozeně začleněni do společnosti. To mi přijde jako obrovský rozdíl oproti české společnosti. Stejně tak malé děti jsou součástí běžného života. Málokdy jdete v Česku na večeři a potkáte celou rodinu, včetně těch nejmenších nebo i těch devadesátiletých.