Všem tyká a srší energií. Fotbalový vojín Ryan už válí za Česko

/Od našeho zpravodaje ve Španělsku/

Rychle si prohrábl světlé vlasy a nestačil si udělat ani pěšinku uprostřed, na kterou je zvyklý. Fotbalový vojín Ryan Naderi po pěti dnech u české reprezentace vyběhl k premiéře. První dotek s míčem sice pokazil, ale stačilo mu třináct minut, aby proti mistrům světa pomohl připravit gól. Za dalších devět minut mohl být ještě slavnější, kdyby mu dorážku neukradl rozhodčí. Remíza 2:2 ve Španělsku by rezonovala jako absolutní senzace. Češi nakonec padli 1:3.

„Rozhodčí bohužel písknul docela rychle, takže tam nebyla možnost se moc dlouho těšit. Je to škoda. Budu makat dál a doufám v příští zápas,“ řekl Naderi v houfu novinářů.

Mohla to být sláva převeliká. Kdybychom si trochu zapřeháněli, šlo ji srovnávat s hokejovým Naganem, kde obránce Petr Svoboda po finále s Ruskem vyprávěl krkolomnou češtinou, jak vstřelil nejdůležitější gól svého života. S výrazným americkým akcentem na olympiádě 1998 lovil slova, která dlouho nepoužíval, neboť v roce 1984 emigroval. Když utíkal z Československa, bylo mu osmnáct. Až jako hokejový kmet se s roztomilými výrazy stal národním hrdinou.

Ani třiadvacetiletý chlapák Ryan Naderi neumí dokonale česky. Není se čemu divit, protože se narodil v Drážďanech a od léta hraje za Glasgow Rangers. Spíš je obdivuhodné, jak dobře a pohotově skládá věty. Možná intuitivně, ale vesměs správně.

„Já mám ohromné kluci vedle sebe. Cítíš prostě ten spirit v týmu, takže mi to bylo jednoduché se přizpůsobit. A byl to prostě hezký zápas, který sice jsme prohráli, ale mohl jsem si to užít. A taky ten boj, který jsi prostě měl na hřišti, to dělá zábavu a musíme tak dělat dál,“ řekl doslova.

Ještě nikdy se nestalo, aby reprezentační dres oblékl fotbalista, který o české občanství teprve žádal. Kvůli byrokratickým obstrukcím a papírování Naderi před týdnem start Ligy národů ještě nestihl. Na porážku 1:2 s Chorvatskem se díval v televizi, marný boj v dlouhatánském oslabení proti Anglii sledoval v šedivé reprezentační soupravě a měl husí kůži, když poslouchal hymnu, jejíž slova se teprve učí.

Proti Španělům v Oviedu už odehrál většinu z druhého poločasu. A měl velmi zajímavé momenty. Byť první dotek pokazil: hrudníkem chtěl přiklepnout balon do strany, ale zmýlil si pohyb spoluhráče a poslal přihrávku do autu.

„Takové věci tě nesmí ovlivnit,“ přirozeně zatykal novinářům, když se před ně postavil. Zásadně pak ovlivnil akci před gólem Jiřího Slámy, protože uprostřed hřiště udržel míč proti španělské přesile a předal ho sprintujícímu Adamu Hložkovi, který si připsal asistenci. Pokud by se jednalo o hokejové statistiky, má bod taky Naderi. A zasloužil by si ho.

Zatímco v první půli Češi jen zřídka přelezli půlku hřiště, měli držení míče žalostných 29 procent, jedinou kloudnou střelu a žádný dotek v pokutovém území, s Naderiho příchodem - a ležérnějším španělským přístupem - se leccos změnilo.

„Jsme nadšení, jak ochotně se připojil k našemu projektu. Pochopil, jaká je jeho role. Chci mu pogratulovat k prvnímu startu. Jsme na něj pyšní,“ prohlásil trenér Santi Denia.

Naderi sice není respektovaný a elegantní snajpr jako Patrik Schick, který se reprezentace vzdal po mistrovství světa, ale přinesl s sebou kupu ryzí vášně, sympatie a odhodlání. Jak hrdě mluví. Jak se snaží. Jak bojuje. Z jeho slov čiší, jak je vděčný, že může být u toho. Zatímco Schick došel po fiasku na mistrovství světa k závěru, že mu cesty za národním týmem víc berou, než přinášejí, z Naderiho tryská energie.

„Je to všechno neuvěřitelné, je to těžké ještě pořádně pochopit. Ale už jsem to řekl asi desetkrát, pokoušel jsem se si to užít, co nejvíc můžu,“ řekl.

V úterý v posvátném Wembley proti Angličanům klidně může naskočit v základní sestavě, rozhodně by to nepřekvapilo. Hložek se pral na hrotu třikrát za sebou během sedmi dní a musí být vyšťavený. Naderi je svěží. Do Londýna přiletí i jeho česká maminka a bulharský táta.

On si mohl vybrat, kterou zemi bude reprezentovat. Ve hře bylo i rodné Německo: „Řeknu upřímně, že v sobě mám tři národy. A na všechny jsem hrdý. Je to prostě součást mého života. Ale Česko byla první volba.“

Nebyla to práce španělského trenéra Denii, že Naderiho naverboval do týmu. Když před dvěma měsíci jako první cizinec v dějinách podepisoval smlouvu, vůbec nemohl tušit, že taková možnost existuje. Poděkování zaslouží hlavně pomocníci v zákulisí. Od srpna, kdy Naderi odehrál pohárové zápasy proti Jablonci, všechno dirigoval reprezentační manažer Pavel Nedvěd.

„Už to mi přišlo neuvěřitelné. Držitel Zlatého míče se mě - takového kluka - ptá, jestli chci reprezentovat Česko,“ nadšeně vyprávěl Naderi pro svazový web: „Celý proces trošku trval, bylo nutné vyřídit administrativu. Měl jsem z toho pocit, že se všichni snaží věci zvládnout co nejrychleji. To samé jsem se snažil dělat já, chodit na úřady, vyřizovat.“

Naderi není jediným cizincem, který nosí českého lvíčka na hrudi. V mladších kategoriích by se našlo pár průkopníků. Nejslavnější jméno má Louis Buffon, syn legendárního italského brankáře a české krásky Aleny Šeredové. Taky útočník, aktuálně hráč Pisy. Bailey Pammenter z West Hamu už skóroval za reprezentační osmnáctku, přitom česky umí prakticky jen pozdravit. Obránce Filip Lissah ze Swansea sní o postupu na mistrovství Evropy do 21 let.

A dál? Český pas získal díky mamince mladý obránce Jeffery Aibangbee z Bournemouthu. Marek Kolodziejczyk je sice rodák z Uherského Hradiště, ale většinu života strávil v Rakousku. Ofenzivní záložník Levi Katsell je Američan jako poleno, narozený v Kalifornii. Jeho babička tam emigrovala, takže šikovný vnuk má nárok na to, aby jako dospělý kopal za Česko, pokud bude chtít. Stejně jako křídelník Simon Neugebauer, jenž pochází z německých Cách.

Ve světě najdete tisíce takových případů. Naturalizovaní sportovci nemusejí znát ani jazyk země, jejíž dres oblékají. Katar si hvězdy kupuje, jinde přemlouvají a přesvědčují. Třeba za Slovensko před lety kopal Karim Guédé, původem z Toga, nebo Argentinec David Depetris.

Češi s velkým zpožděním prožívají žhavou novinku - a mají Naderiho.

Jeho křestní jméno si prvoplánově můžete spojit se slavným Spielbergovým dramatem, ve kterém exceluje Tom Hanks coby americký voják vyloděný v Normandii. Ale Naderi si zaslouží jiný přístup. Není jen postavou pro křiklavé titulky. Když bude potřeba poslat Adama Hložka na křídlo nebo pod hrot, klidně může být reprezentačním útočníkem číslo 1.

Přezdívají ho Don. Vzorem mu je německý pracant Thomas Müller, který se jako magnet lepil ke klíčovým gólům. Jen na mistrovství světa jich vstřelil deset. Ostatně zrovna Naderiho pohotová dorážka proti Španělsku, která nakonec neplatila, měla Müllerův styl. Jiný by za vysokánskou hlavičkou od kapitána Ladislava Krejčího neběžel, on ano. Jakmile vyhlášený brankář David Raya z Arsenalu zazmatkoval a pustil balon z rukavic, Naderi byl připravený zakončit. Zpětně ho musí ohromně mrzet, že Lukáš Červ drsně a hlavně úplně zbytečně blokoval stopera Le Normanda. Právě kvůli tomu faulu gól neplatil.

Čahoun Naderi měří 194 centimetrů. Není žádný vazoun, ale dynamiku v sobě skrývá. Zakončuje hlavou i oběma nohama. Míč mu nepřekáží ani v kombinacích. Na reprezentační dres mu nažehlili devítku, v Rangers nosí dvacítku. Málo se ví, že už letos v lednu jej kontaktovala Olomouc, ale přestupu překážela stamilionová cenovka. Kupovat tak drahého útočníka z Hansy Rostock, která hrála třetí německou ligu, přece jen vypadalo jako zbytečný risk. Glasgow Rangers to v létě udělali a ještě třicet milionů přihodili.

„Rozhodně neprohloupili. Ryan je skvělý fotbalista. Takového chcete mít v týmu,“ stroze reagoval Jan Mejdr, jeho bývalý spoluhráč z Rostocku.

Fotbalový vojín Ryan na první pokus zaujal i v národním dresu. O vstřelený gól proti mistrům světa přišel, rozhodčí mu ho smazal. Před úterním svátkem ve Wembley slibuje: „My se musíme fokusovat na nás a budeme hrát co nejlíp můžeme, abychom je tam porazili.“

Když hrál naposledy na Rangers, vstřelil vítězný gól ve slavném derby proti Celtiku. Tak proč by si nevěřil na Anglii? Navzdory tomu, že Harry Kane a spol. v sobotu rozcupovali Chorvaty 7:0.

„Vždycky jsem fotbal miloval, stačilo mi být na hřišti a prostě si jít zahrát. Láska ke hře mi zůstala, ale z hobby se stala věc, která je mojí obživou, a ještě mám štěstí, že můžu hrát před tolika fanoušky. Jsem šťastný, že můžu hrát v úžasném klubu a v reprezentaci za úžasný národ,“ pronesl.

Když vyfasoval reprezentační mundúr, skočil si stylově k babičce ve Vršovicích na vepřo-knedlo-zelo. Pak málem šokoval mistry světa. A teď hodlá zarmoutit Wembley.