„Drahoušku, bombardují nás.“ Světoví spisovatelé se sjeli do Prahy

Oksana Zabužko odcestovala z Kyjeva jedním z posledních letů. Známá ukrajinská spisovatelka se 23. února 2022 vypravila do Varšavy. „Ten den vycházela má nová kniha v polštině. Jela jsem na třídenní propagační turné, ani jsem si nebrala notebook, jen dvoje šaty, spodní prádlo a trochu líčidel,“ vypráví. Druhý den brzy ráno ji v hotelu probudil telefonát z domova. „Manžel pronesl do sluchátka slova, která v tu chvíli milionům Ukrajinců říkaly jejich rodiny: tak to začalo, drahoušku, bombardují nás,“ líčí počátek plnohodnotné ruské invaze.

O několik měsíců později, kdy stále chodila po Varšavě v témže kabátu, začala o válce psát osobní esej. „Vydala jsem zhruba třicítku knih různých žánrů, ale tentokrát poprvé jsem pracovala na zakázku. Když bylo jasné, že Kyjev nepadne ani za tři dny, ani za třicet, italský nakladatel si u mě objednal knihu, která by evropským čtenářům vysvětlila historický a kulturní kontext války,“ popisuje vznik publikace nazvané Nejdelší z cest, kterou v českém překladu Rity Kindlerové letos vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Oksana Zabužko ji o víkendu představila na festivalu Fall v pražském Centru současného umění DOX.

Uznávaná autorka románů Polní výzkum ukrajinského sexu nebo Muzeum opuštěných tajemství se zprvu zdráhala nabídku přijmout. „Tou dobou jsem pořád nevěděla, jak boje dopadnou, jestli budu mít kam se vrátit, nebo zda se stanu exilovou spisovatelkou jako Thomas Mann, což je role, kterou mi vesele přisoudili mí evropští známí,“ líčí s poukazem na držitele Nobelovy ceny za literaturu, jenž ve 20. století uprchl před nacisty.

Oksanu Zabužko přesvědčilo, když viděla, jak ruskou invazi líčí západní média. „Zaznívala strašně neadekvátní slova. Například se pořád mluvilo o ukrajinsko-ruském konfliktu. Když vám do domu vtrhne bandita s úmyslem ukrást majetek, znásilnit vaši manželku, zabít či unést vaše děti a vypálit dům, přičemž vy popadnete sekeru, abyste se bránili, neznamená to, že u vás doma probíhá konflikt. Znamená to, že jste se stali obětí násilného přepadení. A přesně to se přihodilo Ukrajině,“ zdůrazňuje.

Ve zhruba hodinové debatě oceňuje, že další účastnice festivalu, finská spisovatelka Sofi Oksanen, nazývá ruského prezidenta Vladimira Putina sériovým vrahem. „My Ukrajinci to říkáme už roky, ale z úst evropské spisovatelky to má zvláštní váhu. Jakmile označíte vůdce agresorského státu za sériového vraha, veškeré debaty o jednání či obchodování s ním padají pod stůl. Chybí mi v médiích častější konstatování, že Rusko je teroristický stát, že Vladimir Putin je sériový vrah a že každodenní bombardování Kyjeva je teroristický čin,“ říká.

Právě v tom spatřuje úlohu spisovatelů. „V takové chvíli přichází na scénu literatura. Může nazvat věci pravými jmény,“ myslí si.

Oksana Zabužko patřila uplynulý víkend k více než čtyřem desítkám hostů mezinárodního festivalu Fall, který pražský DOX pořádá od roku 2023. Také letošní ročník byl světově obsazený.

Dorazily aktuální hvězdy jako Angličanka Missouri Williams, jež se probojovala do širšího výběru na Bookerovu cenu, či francouzská autorka Marie NDiaye navržená na prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu. Na slavnostním zahájení zazněla ve světové premiéře báseň, kterou pro festival napsala renomovaná Kanaďanka Margaret Atwood.

Diskuse se konaly v dřevěné vzducholodi na střeše holešovického centra, která byla několikrát zcela zaplněná. Hosté se od čtvrtečního večera do neděle potkávali také na terase kavárny nebo na přidružené výstavě Argus & Medusa: O naději v těžkých časech, jejíž vernisáž byla součástí festivalu. Ten doplnily koncerty Kuby Ursinyho a Moniky Načevy nebo performance portugalského souboru Companhia de Música Teatral.

„Letos se mezi námi nacházejí ti, jejichž podmínky jsou mnohem složitější než ty naše. Stačí zmínit slova jako Ukrajina, Gruzie, Palestina či Bělorusko,“ předeslala umělecká ředitelka galerie Michaela Šilpochová téma, které se vinulo celým festivalem. A sice že spisovatelé jsou opět v první linii.

Oksana Zabužko, dnes už zase žijící v Kyjevě, čelí každý den ruskému ostřelování. Finská autorka Sofi Oksanen je již téměř dvě desítky let terčem ruských trollů na sociálních sítích. Palestinský básník Ghájath Almadhún přečetl působivý text, v němž se „omlouvá“ izraelským vojákům za to, jakou jim Palestinci svou existencí způsobují nepříjemnost.

Další líčili přímo zkušenosti z vězení. Například běloruský právník Maksim Znak, kterého v roce 2020 při protivládních protestech zadržela tajná policie a poslala jej na deset let do vězení za údajné spiknutí. Na svobodu se dostal loni.

Přestože byl téměř tři roky bez kontaktu s rodinou či právníkem a nemohl ani s nikým vést korespondenci, napsal za mřížemi několik knih a skládal hudbu. „Neměl jsem papír ani tužku, tak jsem využil mnemotechnické pomůcky známé už ze starého Říma, jako je například takzvaný paměťový palác. Vymýšlel jsem děj románu a umisťoval klíčové postavy nebo události do prostředí, které znám. Třeba si v hlavě představíte tuhle galerii. Do jedné místnosti dáte žirafu, do druhé velrybu. A jak jimi procházíte, vybavíte si celý příběh,“ ilustruje.

Nejhůř mu bylo, když netušil, kolikátého bylo ani kolik je právě hodin. „Na samotce máte jen bílé stěny, šestnáct hodin ve dne a osm hodin v noci. A nevíte, kolik dnů to potrvá. V mém případě to jednou trvalo nepřetržitě 48 dnů v kuse. Každý den se vleče jako věčnost. Čas se nehýbe. Ve vaší hlavě ubíhá rychle, ale najednou přijde signál k večeři nebo kontrola a vy si uvědomíte, že uplynula jen hodina. Přitom se vám zdálo, jako by to byl rok,“ popisuje Maksim Znak.

Přežít tyto stavy mu pomohlo i psaní románů v hlavě. „Nebo jsem v duchu hrál šachy sám proti sobě. Jindy jsem si vybavoval známé písně a překládal je do běloruštiny,“ zmiňuje host festivalu.

Ve vězení se kvůli svým politickým postojům v 70. letech minulého století ocitl také turecký spisovatel a skladatel Zülfü Livaneli. „Pocházím z dobré rodiny, mezi mými předky byl generál Osmanské říše. Otec se stal předsedou ústavního soudu. Přesto mě vojenská junta po puči v roce 1971 poslala za mříže. Táta mě přišel navštívit do cely. Pomohlo mi, když řekl: nic si z toho nedělej, nespáchal jsi žádný zločin. Nemáš, za co se stydět,“ parafrázuje Livaneli.

Z tohoto vědomí čerpal útěchu. „Nebylo to žádné hrdinství. Nikdo nechce do vězení. Ale pokud jste zodpovědní a vyznáváte nějaké hodnoty, můžete se ocitnout v situaci, kdy budete muset učinit jistá rozhodnutí a ta vás dovedou za mříže. Mně pomohlo si připomínat, že nejsem žádný zločinec. A také sounáležitost s dalšími politickými vězni. Za mřížemi jsem psal a skládal písně. Když mě pak propustili, v exilu jsem je nahrál a staly se písněmi odporu,“ popisuje známý turecký intelektuál, jehož skladby zpívali mimo jiné Joan Baez nebo Bono z irských U2.

Svých knih prodal Zülfü Livaneli přes 20 milionů kopií. Neúspěšně kandidoval na starostu Istanbulu, v novém tisíciletí byl však za republikánskou stranu zvolen do tureckého parlamentu. „Ale nebyl jsem dobrý politik. V parlamentu jsem strávil čtyři roky, stejně dlouhý čas jako ve vězení,“ rozesmívá obecenstvo, které se na jeho vystoupení výrazně proměnilo. Když se moderátor Petr Vizina zeptá, kolik je mezi diváky Turků, nahoru vystřelí les rukou.

Publikum nakonec Livanelimu dvakrát spontánně zazpívá, stojí dlouhou frontu na osobní setkání a ještě po skončení pořadu autor s kroužkem obdivovatelů zabírá část terasy holešovického centra.

Turci si ho zjevně váží. „Co byste dělal, kdybyste byl prezident?“ zní jeden dotaz z publika. „Chcete mě znova dostat za mříže?“ opáčí žertovně Livaneli, načež zvážní se slovy, že by nejdřív urovnal vztahy se sousedy včetně Kurdů.

Sílu literatury Livaneli demonstruje na příkladu svého také česky vydaného románu Serenáda. Vypráví o skutečné lodi plné židovských uprchlíků, která roku 1941 vyplula z válčící Evropy. „Uvízla ale v tureckém Istanbulu a Britové, kteří nepouštěli žádné Židy do Palestiny, nenechali nikoho vylodit,“ vypráví spisovatel. Po sedmdesáti dnech a mrazivé zimě v Bosporské úžině plavidlo zasáhla torpédem sovětská ponorka. Ze 769 pasažérů přežil jediný.

„Dokud jsem o něm nenapsal, příběh lodi znal málokdo. Byl to takový zločin společně promlčený Brity, Němci, Rumuny, Turky a Sověty. Ale mé knihy se jenom v Turecku prodalo 1,2 milionu kopií a vzbudila takový ohlas, že turecké ministerstvo zahraničí uctilo oběti a dodnes každý rok nosí květiny k Bosporské úžině, kde se potopila. Takže ano, literatura umí věci měnit,“ věří Zülfü Livaneli.

Ve smutnější části debaty popisuje, jak dnes v Turecku chodí navštěvovat politické vězně jako novináře Cana Dündara, což byl šéfredaktor opozičního deníku Cumhuriyet, podnikatele a držitele Ceny Václava Havla za lidská práva Osmana Kavalu nebo Ekrema İmamoğlua, vloni uvězněného bývalého starostu Istanbulu. „Zrovna jsem byl ve věznici Silivri. Mám tam už patnáct známých, často spisovatelů nebo právníků. Nosím jsem jim své knihy, protože nic jiného než literaturu ani donést nesmíte. Dozorci mě už znají, někteří četli mé knihy a říkali, že je tam nosí každý,“ tvrdí Livaneli.

Podobný zážitek má za sebou další host festivalu, gruzínský básník Paata Šamugia. Dvojnásobný držitel ceny Saba a někdejší prezident tamního PEN klubu podporuje protivládní protesty, které už třetím rokem organizuje prozápadní část společnosti. Vloni kvůli tomu strávil pět dnů ve vazbě.

„Nakonec mě pustili, ale spousta muzikantů, divadelníků, filmařů i novinářů zůstává za mřížemi. Například básník a můj blízký kamarád Zviad Ratiani,“ zmiňuje autora vloni odsouzeného ke dvěma rokům po fyzické potyčce s policisty.

Gruzii od roku 2024 vede proruská strana Gruzínský sen, která pozastavila sbližování země s Evropskou unií. Západ ji kritizuje kvůli přijímání represivních zákonů nebo zatýkání opozičních politiků a novinářů. „Současná gruzínská vláda ničí všechno, co jsme za třicet let nezávislosti vybudovali,“ poznamenává Paata Šamugia.

„Například sebrali všechny peníze nevládním organizacím. Práci tedy najdete jedině u státu, který ale kriticky naladěné lidi nezaměstnává, nebo v soukromém sektoru, kde je však čím dál více firem také závislých na státu. Takže vůbec vyjít s penězi v Gruzii začíná být obtížné,“ líčí Šamugia, podle nějž básníci sice v zemi se zhruba čtyřmi miliony obyvatel prodají i více než tisíc výtisků, avšak jen literaturou se neuživí.

„Literární festivaly už pořádáme v roli dobrovolníků, hostům nemůžeme nabízet honoráře. Přesto pokračujeme, protože to lidem dává naději,“ popisuje básník s poukazem na motto festivalu připomínající nedožité 90. narozeniny bývalého českého prezidenta Václava Havla.

K jeho tezi, že „naděje je stav mysli“, se uplynulý víkend vyjádřila většina hostů Fallu. „Mně osobně dává naději, že to Gruzínci navzdory vší propagandě a tlaku nevzdali. Bylo by snadnější se podvolit a vyhnout se všemu tomu bití na ulicích, mučení i vězení. Když ale vidím, kolik dalších lidí vzdoruje, vím, že ani já nemám právo ztrácet naději,“ uzavírá Paata Šamugia.