Vedra už ukrajují i „střechu Evropy“. Věští to další velký problém

Nejvyšší hora Alp Mont Blanc byla letos nepřístupná ze všech tří nejpoužívanějších stezek kvůli nebezpečí kamenných lavin v důsledku tání. Ikonický Matterhorn byl ještě koncem září skoro bez sněhu. Ledovec pod nejvyšší horou Slovinska podle tamních vědců letos nejspíš definitivně zmizí.

Koncentrace těchto a podobných zpráv o dramatických změnách ikonických míst v Alpách do posledních týdnů a měsíců není náhodná. Data potvrzují, že pohoří v důsledku vysokých letních teplot skutečně zažilo výjimečné tání. Že letní vedra mohou způsobit skokové změny i v několikatisícových výškách, se navíc ukazuje už několikátý rok v řadě.

Není to nutně známka toho, že došlo k nějaké náhlé změně trendu a sníh i ledovce z Alp zmizí dřív, než vědci dosud odhadovali. I bez toho jsou ale vyhlídky pro sníh a led v nejvyšším evropském pohoří tristní a letošní nezvyklé úkazy to jasně potvrzují.

Zdaleka přitom nejde jen o měnící se charakter horského prostředí. S ubývajícím sněhem a ledem totiž postupně mizí i zásobárna vláhy coby velká pomoc proti suchu v nížinách.

A co přesně že říkají data?

Pohled na ně působí podobně apokalypticky jako třeba snímek Matterhornu, který připomíná spíš hornatou poušť než Alpy. Když se totiž podíváme na čerstvé hodnocení letní sezony od švýcarských vědců, zjistíme, že v zemi za letošek jednorázově ubylo přes 5 % ledovců, přičemž za posledních pět let už ledovce dohromady odtály o celých 20 %.

Švýcarsko přitom není žádným obskurním vzorkem. Vzhledem k velikosti a charakteru tamních ledovců lze jejich vývoj s jistou mírou zjednodušení vztáhnout i na celé pohoří.

„Ve Švýcarsku leží více než polovina všech alpských ledovců a země je reprezentativní i z hlediska rozložení ledovců a jejich velikosti v rámci celého pohoří. Přesnost a historická hloubka dat je ve srovnání se světem dobrá obecně i pro celé Alpy, ale Švýcarsko má určitě nejdelší řadu a díky centralizované struktuře monitoringu je lze publikovat i rychle a rovnou vyhodnocovat změny,“ odpověděl na otázku Seznam Zpráv, zda lze trend švýcarských ledovců vnímat jako příklad vývoje v celých Alpách, švýcarský glaciolog a mimo jiné šéf tamní sítě pro sledování ledovců GLAMOS Matthias Huss.

Následující graf ukazuje, jak si meziroční úbytky z posledních let stojí v porovnání s vývojem od roku 1915:

Jak je z grafu vidět, rekordní byl meziroční úbytek v roce 2022, přičemž letošek se mu velmi blíží. Ve srovnání s minulostí nicméně nápadně vyčnívají v podstatě všechny roky po roce 2020.

Možná vás napadlo, že k tomu kromě samotné výše teplot v posledních letech přispívá i předchozí tání - ledovce jsou dnes menší, a tak i stejný absolutní úbytek představuje větší procentuální podíl z jejich zbývajícího objemu. To vliv skutečně částečně má a aktuální objemy tání kvůli tomu nejsou historicky rekordní. Na druhou stranu je ale i tak zřetelně vidět, že výrazné tání je v posledních letech o hodně častější a prakticky nikdy ho nestřídají roky s přírůstky ledu, jako tomu bylo v minulosti:

Některé ledovce, konkrétně například Rýnský, podle švýcarské zprávy přišly letos i o vůbec největší množství ledu v historii měření. Rekordní tání hlásí například i největší ledovec v italských Dolomitech. Ledové těleso na hoře Marmolada za jediné léto zmenšilo plochu z 92 na 83 hektarů a ustoupilo v průměru o 23 metrů.

Příčina je přitom jasná - v Alpách je stejně jako všude jinde obecně tepleji a v posledních letech se stále častěji stává, že ani několikatisícová nadmořská výška nestačí k tomu, aby tam v létě mrzlo.

Letos to kvůli rekordním horkým vlnám nepřekvapivě platilo obzvlášť. Hranice nulové izotermy, tedy výška, v níž teplota klesá k 0 °C, se držela nad čtyřmi tisíci metrů po celých 76 dní, což je dvojnásobek švýcarského dlouhodobého průměru a absolutní rekord.

Takzvaný den začátku tání ledovců (Glacier loss day) švýcarští vědci letos vyhlásili už 29. června, což je historicky druhý nejdřívější termín („vede“ rok 2022). Glaciologové tímto termínem označují den, kdy z ledovců odtaje veškerý sníh, který zůstal po zimě. Ten přitom funguje jako ochrana a jakmile zmizí, začne tát samotný ledovec.

Kromě vysokých teplot k letošním výjimečně vysokým úbytkům ledu přispěla i celkově na sníh chudá zima 2025/2026, která podle výroční zprávy patřila k deseti nejslabším v historických záznamech.

Na množství sněhu v horách obecně má přitom samozřejmě velký vliv i čistě přirozená sezonní variabilita - jinými slovy to, kolik srážek v danou zimu celkově spadne. Toto se v čase téměř nemění, ale sněhu v Alpách i jinde v Evropě přesto dlouhodobě ubývá, protože kvůli oteplení padá více srážek ve formě deště a sníh se v teplejším podnebí udrží kratší dobu (téma sněhu a lyžování v Alpách jsme podrobně řešili v tomto článku, kde najdete i podrobnosti o studii, z níž je následující graf).

Leckoho může napadnout, že kdyby tání pokračovalo stejným tempem jako v posledních pěti letech, ledovce by z Alp byly fuč do pár dekád. To se ale naštěstí téměř určitě nestane.

Poslední hodnotící zpráva Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) připouští možnost ztráty téměř veškerých alpských ledovců až do roku 2100, a navíc jen v případě vysokoemisního scénáře RCP8.5, jehož zhmotnění je vzhledem k současnému vývoji v podstatě nemožné, a přestal se proto i používat. Od vydání této zprávy sice uběhlo už pět let a některé dílčí novější studie můžou být o něco pesimističtější, nicméně určitě se nečeká, že ledovce z Alp zcela zmizí už za 20 nebo 30 let.

Podle Husse několik posledních výjimečných let na starších odhadech nic nemění. Horské ledovce na rozdíl od některých jiných systémů totiž podle něj nemají své tzv. body zlomu v tom smyslu, že by od určité hranice mohly na postupné oteplení zareagovat nějakou náhlou a nevratnou změnou k horšímu.

„Neřekl bych, že by několik extrémních let ukazovalo, že dřívější odhady dlouhodobé životnosti ledovců jsou špatné. Tyto odhady totiž s extrémy počítaly. Na druhou stranu je ale pravda, že nás tato obrovská ztráta svým způsobem posouvá v čase dopředu, a pokud by byly i další roky takto extrémní, tak ledovce skutečně roztají dřív,“ řekl vědec, který se na předních odhadech „životnosti“ alpských ledovců sám podílel.

Souhlasí s ním také česká vědkyně Marie Šabacká. Zatím podle ní není jisté, jestli alpské ledovce svůj „bod zlomu“ překročily i čistě v obrazném významu, tedy jestli je možné je zachránit, pokud by se svět vybičoval k rapidnímu snížení emisí a oteplení.

„Ani na to neexistuje jednoduchá odpověď. Ledovce jsou velmi dynamické a na klimatické podmínky reagují v obou směrech. Kdyby se klima dostatečně ochladilo a zároveň by byly vhodné podmínky pro akumulaci sněhu, mohly by teoreticky opět růst. Současně ale reagují se zpožděním a mnoho alpských ledovců není v rovnováze ani se současným klimatem. Část jejich dalšího úbytku je proto už prakticky nevyhnutelná, i kdyby se oteplování zastavilo,“ řekla Šabacká s tím, že obzvlášť malá šance na zachování je u menších ledovců a ledovců v nižších nadmořských výškách.

Dodejme, že rozpaky v těchto odpovědích jsou do značné míry dány nejistotou ohledně toho, jak rychle a jak moc bude dál přibývat skleníkových plynů a o kolik se kvůli tomu klima ještě oteplí.

Huss kromě toho narazil i na skutečnost, že v posledních letech jsou globální teploty extrémní i na poměry toho, že jsme již ve výrazně otepleném světě. Klimatologové kvůli tomu už tři roky vedou diskuze, jestli se nezačíná oteplovat rychleji, než se čekalo. Jde o rozsáhlé téma (podrobnosti jsme rozepsali zde), ale ve zkratce lze říct, že zrychlení nad rámec očekávání potvrzené zatím není a na poslední roky se díváme spíš jako na anomálii, která by se časem měla vyrovnat (byť i příští rok bude velmi pravděpodobně opět extrémní).

Objem švýcarských ledovců se každopádně od roku 1915 do letoška snížil ze 106,7 km3 na 42,6 km3 a plocha se zmenšila ze 1427,4 km2 na 714 km2. Do roku 2100 na jednu stranu pravděpodobně nezmizí úplně, ale na druhou stranu je už v podstatě zaručené, že z nich zbyde zase jen větší, či menší zlomek, což je velký problém.

Tání ledovců totiž není problematické jen kvůli ekologii a estetice horských oblastí. Globálně to přispívá ke zvyšování mořské hladiny i snižování albeda Země a tím i jejímu dalšímu oteplování. Letos v Evropě se ale víc než cokoliv jiného silně projevila jejich hydrologická funkce.

Podle švýcarského reportu tamní ledovce uvolnily asi 2,3 miliardy m3 vody, což je obrovské množství. Jde o zhruba čtyřnásobek tamní roční spotřeby pitné vody. Česko má mimochodem spotřebu pitné vody hodně podobnou a pro bližší srovnání můžeme dodat, že například přehradní nádrže na Vltavě letos do nejdelší české řeky za celý rok vypustily zatím asi 320 milionů m3 vody. Celkový deficit zásobních prostorů všech přehrad Vltavské kaskády (včetně tolik diskutovaného Orlíku a Slap) i s deficitem vody v půdě v celém jejich povodí pak dohromady činí asi miliardu metrů krychlových.

Nebýt této vody, byly by letošní problémy se suchem na mnoha místech Evropy ještě o dost horší (voda ze švýcarských Alp teče do Rýna, Rhôny a částečně i do Dunaje a Pádu).

Za „normálních“ okolností by funkci letní zásoby vody měl plnit spíš sníh, který se každý rok obnovuje. Toho ale bylo letos v zimě a na jaře velmi málo, což je i jednou z příčin hydrologického a půdního sucha. „Pomoc“ ledovců tak sice byla na jednu stranu vítaná, ale na druhou stranu varující. Ukazuje totiž, že hydrologický systém se nepříznivě mění a každá další voda z ledovců zároveň představuje ztenčení celkové zásoby do dalších let.

Sucha samozřejmě byla i před skleníkovými plyny a klimatickou změnou, ale s oteplením jich přibývá (podrobně jsme o tom psali zde). Pokud se k většímu výparu, malým zásobám vody ve sněhu a negativním změnám v rozložení srážek jednou přidá i absence zásoby vody v ledovcích, problémy s vodou naberou nových a horších rozměrů.