Planeta se zřejmě začala oteplovat o dost rychleji. Vědci řeší, co to znamená

„V datech to můžete vidět už od oka, že se oteplování zrychlilo,“ popsal výjimečnost globální teploty v posledních třech letech jeden z autorů nejnovější studie o akceleraci globálního oteplení Stefan Rahmstorf.

A těžko mu nedat za pravdu. Posuďte sami:

Hodnocení tempa oteplování planety nicméně samozřejmě není tak jednoduché.

Tři výjimečně teplé roky za sebou by totiž ještě nemusely nutně znamenat nějakou změnu trendu. Jde o příliš krátký úsek, který kromě procesů vyvolaných emisemi skleníkových plynů mohla výjimečně „přiživit“ náhodná přírodní variabilita. Její vliv na změnu globálních teplot se sice s lidskému vlivu nemůže rovnat v dlouhodobém měřítku, ale v horizontu několika málo let může být zásadní.

Připomeňme, že například v roce 2000 se spekulovalo o tom, jestli dochází ke zpomalení, nebo dokonce „pauze“ v oteplování. Až s odstupem času se ukázalo, že nic takového nenastalo.

Rahmstorf s kolegou Grantem Fosterem toto všechno nicméně vzali v potaz. Jejich práce poukazuje na zrychlení oteplení za celou dekádu od roku 2015 a „očišťuje“ jednoduchý matematický rozdíl v rychlosti nárůstu teplot o nejdůležitější přírodní vlivy, kterými je střídání teplých a studených fází jižní oscilace (El Niño a La Niña), erupce sopek a kolísání sluneční aktivity.

Hlavním výsledkem je, že tempo oteplování planety se skutečně statisticky významně zrychlilo.

„Dosavadní analýzy poukazující na zrychlení oteplování nedosáhly kvůli vlivům přírodní teplotní variability 95% jistoty (*standardní hranice pro statisticky významný výsledek). My jsme odstranili odhadovaný dopad jejích tří hlavních faktorů a dostali ‚čistší‘ data, která ukazují, že v posledních letech došlo k akceleraci s 98% jistotou,“ uvádějí vědci.

Očištění záznamů teplot od nejdůležitějších přírodních vlivů provedli statistickou metodou, kterou poprvé použili už před 15 lety. Sami přiznávají, že s jejím využitím se nelze dobrat k tempu zrychlení úplně přesně.

Největší výzvu představuje odfiltrování vlivu jižní oscilace na globální teploty, který ještě po fyzikální stránce není úplně dokonale pochopený. Vědci tento problém „obešli“ tak, že výši vlivu fází El Niño a La Niña odhadli podle toho, jak se při různé síle těchto jevů globální teplota měnila v historii.

„Nemusíme přesně vědět, jaká je za tím fyzika. Stačí nám čísla,“ řekl k problému Foster s tím, že už z podstaty této statistické metody vyplývá, že výsledky mohou vždy být jen „přibližné“. Přibližnost se nicméně netýká hlavního závěru, že oteplení zrychlilo. Tady si vědci věří a tvrdí, že jejich práce ukazuje zatím nejlepší důkaz, jaký je k dispozici (již zmiňovaná 98% jistota).

S ne úplně přesným výsledkem se počítá v odpovědi na otázku, o kolik přesně se tempo oteplování zvýšilo. Přibližná odpověď zní, že „nové“ tempo oteplování činí 0,35 °C za dekádu, přičemž až donedávna se mělo za to, že se od 70. let otepluje rychlostí 0,2 °C za dekádu.

Autoři nicméně toto číslo sami ani nevyzdvihují a v hlavním sdělení se omezují na to, že oteplení se zrychlilo na tempo, které nemá v historii obdoby, a že jestli bude pokračovat stejnou rychlostí, milníku oteplení planety o 1,5 °C ve srovnání s předindustriální érou můžeme dosáhnout už před rokem 2030 (toto tvrzení platí, i když se vezme v potaz určitá míra nepřesnosti).

Ještě než rozebereme, co tento závěr znamená, dodejme důležitou věc – zrychlení oteplování nenasvědčuje jen tato jediná studie. Už v jejím textu je hned několik odkazů na starší práce, které došly k podobným závěrům pomocí jiných metod a s menší mírou jistoty (konkrétně např. tato z roku 2022, tato z 2023 a tato z 2025).

Zrychlení oteplení v poslední dekádě navíc popisuje i loňská zpráva iniciativy Indicators of Global Climate Change (IGCC), pod jejíž záštitou desítky vědců z celého světa každoročně aktualizují pohled na vývoj hlavních indikátorů reportovaných ve zprávách Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), které vychází jen jednou za několik let.

Podle tohoto více než šedesátičlenného týmu se oteplování zrychlilo na 0,27 °C za dekádu. Někteří členové letos i přímo komentovali studii Fostera s Rahmstorfem. Nepřekvapivě se domnívají, že blíž realitě je jejich vlastní odhad, ale připouští, že realisticky je možné něco kolem 0,3 °C.

Za zmínku stojí i souběžné pozorování zrychleného oteplování oceánu a růstu energetické nerovnováhy Země, neboli nepoměru v množství pohlcené a odražené energie ze Slunce naší planetou.

Vývoj nerovnováhy se měří a roste už od 60. let minulého století, ale podle letošní zprávy o stavu klimatu od Světové meteorologické organizace (WMO) se tato nerovnováha v posledních letech začala zvyšovat rychleji – a v důsledku toho se za posledních 20 let zdvojnásobilo tempo oteplování oceánu, který pohlcuje asi 90 % „přebytečného“ tepla.

Jak přesně toto souvisí s teplotami vzduchu, je ještě otevřená otázka, ale někteří klimatologové o tomto problému mluví jako o možné předzvěsti aktuálního zrychlení oteplení vzduchu. „Do karet“ tezi o zrychlení nahrává i současný vývoj v roce 2026. 

Globální průměrná teplota vzduchu i oceánu jsou v posledních týdnech pořád velmi podobně vysoké jako na jaře rekordního roku 2024, přestože ten byl už silně ovlivněný teplým jevem El Niño, zatímco nyní jsme sotva přešli z chladného La Niña do neutrální fáze jižní oscilace. V létě se navíc čeká podivně rychlý návrat El Niño, které podle předběžných ukazatelů navíc může být i velmi silné.

Takto teď vypadá globální průměrná denní teplota vzduchu:

A takto moře:

Nutno nicméně podotknout, že pro některé vědce ani toto všechno ještě nepředstavuje dostačující důkaz o zrychlení oteplení. Že pořád ještě můžeme sledovat jen časově omezený výkyv a na definitivní potvrzení potřebujeme více času, si myslí například slavný klimatolog Michael Mann.

„Je to klasické vědcovo dilema: Pozorujeme nárůst větší, než jsme očekávali, a lámeme si hlavu nad tím, zda jde jen o dočasný výkyv, který se může opět relativně zmenšit (zub pily zase klesne), nebo jde o eskalaci trendu (čepel pily – růst křivky se stane strmějším)?“ přiblížil gró problému klimatolog Aleš Farda z Ústavu výzkumu globální změny (CzechGlobe).

Přejděme ale konečně k otázce, co by zrychlení oteplování mohlo znamenat pro lidstvo, jeho budoucnost a pro aktuální míru urgence v oblasti dekarbonizace. Vzhledem k tomu, že si zrychlením ani ještě nejsme na 100 % jistí, natož pak jeho přesným tempem, těžko čekat jasnou odpověď. Můžeme se nicméně alespoň podívat na to, co ve vědecké diskuzi zatím zaznívá, a pokusit se to věcně shrnout.

Když to zjednodušíme, zatím se klimatologové, kteří otázku aktivně zkoumají, k věci staví třemi různými způsoby.

Prvním je již zmiňovaná pozice Michaela Manna, podle kterého zatím není důvod upravovat budoucí očekávání. „Planeta se ohřívá zhruba konstantním tempem, a už to je samo o sobě dost špatné. Bude to pokračovat, než emise klesnou na nulu,“ řekl k tomu nedávno pro CNN.

Pak jsou tu vědci, kteří jsou přesvědčeni, že oteplení zrychlilo, ale ještě to nemusí znamenat, že starší projekce budoucí oteplení zásadně podcenily. S určitým zrychlením v případě, že emise nezačnou klesat, se totiž počítalo. Ani Rahmstorfův a Fosterův výsledek 0,35 °C za dekádu ostatně ještě nevybočuje z rozsahu možností předložených v 6. hodnotící zprávě IPCC.

Odhad Fostera s Rahmstorfem, že oteplení o 1,5 °C dosáhneme už před rokem 2030 (report IGCC mimochodem zmiňuje rok 2028), je významně posunutý od toho, co se čekalo ještě před dekádou. V roce 2015, kdy se uzavírala Pařížská dohoda, se většinou odhadovalo něco kolem roku 2040 a více. Není to ale tak, že jde o náhlý dramatický posun. O rostoucím riziku selhání cíle už někde kolem roku 2030 se totiž mluví přinejmenším několik let.

Podle této skupiny vědců tedy zatím ještě pořád můžeme být „jen“ na vrchním okraji předpokládaného oteplení a není dost důkazů, že míříme „mimo měřítka“. Bylo by tedy podle nich předčasné tvrdit, že jsme rychlost změny klimatu podcenili a musíme to nějakým způsobem napravit.

„Zrychlení oteplování není něco, s čím klimatické modely nepočítaly, je ale znepokojivé, protože ukazuje, jak nedostatečné jsou dosavadní snahy o zpomalení a následné zastavení globálního oteplování,“ uvedli k otázce významu svého zjištění Foster s Rahmstorfem.

Pak jsou tu ale ještě vědci, podle kterých je zrychlení dokladem, že současné odhady nám dávají nepřesný obrázek o budoucnosti, která může být ve skutečnosti výrazně teplejší, než s čím počítáme. Hlavním zastáncem této hypotézy je klimatolog James Hansen a jeho kolegové, kteří v nedávno publikovaném článku uvádějí, že už ve 30. letech se můžeme dočkat oteplení dokonce o 2 °C, což by aktuální předpoklady „předběhlo“ asi o 20 let.

Už při překročení 1,5 °C přitom hrozí i dosažení některých obávaných tzv. bodů zlomu. Při 2 °C je riziko ještě výrazně vyšší. Otázce, co přesně kvůli bodům zlomu hrozí, jsme se podrobně věnovali v tomto článku. Jejich seznam i s rozsahem rizika jejich dosažení při konkrétních teplotách ukazuje následující graf z 6. hodnotící zprávy IPCC:

Hlavním důvodem rozptylu možných výkladů významu zrychlení oteplení je to, že zatím nikdo nebyl schopen spolehlivě popsat, co přesně a jakou měrou ho mohlo způsobit.

Hlavním kandidátem je dopad snížení emisí aerosolů v důsledku přísnějších pravidel pro znečišťování ovzduší. Nejde o CO2, ale o látky, jejichž vypouštění se regulovalo kvůli jejich škodlivosti přímo pro životní prostředí a zdraví lidí. Nejdůležitější jsou aerosoly síry, jejichž emise se v posledních dekádách prudce snižovaly hlavně v Asii a v posledních letech i nad oceánem v důsledku nových pravidel pro lodní dopravu.

Princip je jednoduchý. Aerosoly odrážejí sluneční záření, a když jich je méně, Země pohlcuje více tepla. Zatím ale není jasné, jakou přesně měrou toto přispívá k oteplení posledních let, a hlavně ani to, jaký dopad to může mít do budoucna (bližší okolnosti jsme rozebrali nedávno zde).

Hansenův katastrofický scénář stojí na předpokladu, že tyto aerosoly dosud nejenže „maskovaly“ část člověkem způsobeného oteplení (o tom se ví už dlouho), ale skrývaly ho tak moc, že to vedlo k podcenění celkové citlivosti klimatu ke zvyšování koncentrací CO2.

Hansen poukazuje na nedávná zjištění o poklesu množství oblačnosti v posledních letech a s tím související pokles celkového albeda (odrazivosti slunečního záření) naší planety. Nejde podle něj o náhodu způsobenou přírodní variabilitou, ale o zpětnou vazbu vyvolanou antropogenním oteplením, se kterou se dosud nepočítalo. Větší citlivost globální teploty na CO2 podle něj navíc naznačují i některé nové paleoklimatologické studie zabývající se vývojem klimatu v dávné minulosti.

„Odhady klimatické citlivosti, tedy toho, o kolik se Země ohřeje při zdvojnásobení obsahu CO2 v atmosféře, se v posledních desetiletích mění od 1 do 4 °C. A v posledních letech převládaly odhady bližší k uvedené spodní hranici. Vyšší citlivost by samozřejmě potvrzovala analyzované rychlejší oteplování i do budoucna,“ řekl k tomu klimatolog a mimo jiné i zástupce Česka v Mezivládním panelu pro změnu klimatu Radim Tolasz.

Dodal nicméně, že přestože Hansen patří k největším jménům světové klimatologie, s tvrzením, že je klimatická citlivost vyšší, by ještě „byl opatrný“.

Co si z toho všeho ale máme vzít?

Z popisu aktuálního stavu debaty vyplývá, že zrychlení oteplení v posledních letech se zdá být víc a víc potvrzené. Definitivně ale ještě ne, a i kdyby k němu docházelo, pořád nemusí jít o větší zrychlení, než s jakým se vlastně už dopředu počítá. Hypotézy, že ve skutečnosti jsme tempo oteplení podcenili, si zaslouží pozornost, ale zatím mají daleko k tomu, aby byly dostatečně přesvědčivé pro většinu vědecké obce.

Na rozdílnosti pohledů napříč vědeckou komunitou přitom není nic špatného. Podobné diskuze k vědě patří, jsou přínosné a probíhají i v jiných oborech, kde se jim jen většinou asi nevěnuje taková pozornost.

Definitivní rozřešení nečekejme hned. Nejistota může trvat ještě roky. Už teď nám nicméně slouží jako silný argument pro to, že změnu klimatu bychom neměli brát na lehkou váhu.