Hokej hltají prodavačky i učitelky. A Třinec boří rekordy

Osm zápasů nové sezony, plný počet čtyřiadvaceti bodů. Tohle ještě nikdo jiný v hokejové extralize nedokázal. A zase se tím vrací otázka: Jak jen to Oceláři dělají?

Odlišný životní styl v Třinci pro Seznam Zprávy přibližuje Jiří Polanský. Někdejší legendární útočník nejúspěšnějšího českého klubu posledních let, jehož dres s číslem 23 také visí pod stropem místní Werk Areny.

Z jeho postřehů vyplývá, že jak současný úspěch, tak zlaté časy v play off nesouvisejí jen s děním na ledě. Nebo s velkými jmény, která si klub díky silnému finančnímu zázemí může dovolit, jakkoli je nyní v tomto směru ve stínu Sparty či Pardubic. Hokejisty slezského klubu k velkým výkonům předurčuje něco víc. Okolní prostředí, klubová strategie, ale i velký – jakkoli zvenčí neviditelný – tlak.

„Víte, já pocházím z Brna, ale v šestnácti jsem přešel hrát právě sem a okamžitě jsem poznal rozdíl, který tu spočívá v pojetí hokeje. Třinec je zaměřený stoprocentně jen na něj. Nic vás nerozptyluje, ani nemusíte řešit složitou dopravu na zimák. Hráč vyjede z domu a za pět až deset minut je na stadionu. Obrovský rozdíl oproti třeba Praze nebo Brnu,“ říká Polanský.

Při složitém cestování z východního koutu republiky, odkud to hráči Ocelářů mívají po stadionech soupeřů daleko, našetří dost času alespoň doma, v klidném okolí podhůří Beskyd. S každým tréninkem, rozbruslením, při většině zápasů.

Není kam spěchat. A to je klíčový aspekt pro rodinnou atmosféru, která se tu utváří a klub ji zvýrazňuje heslem La Familia. Hokejisté bydlí kousek od sebe, i s rodinami se často setkávají.

„Děti mi asi doteď neodpustily, když jsme se po mé kariéře vystěhovali na jižní Moravu,“ zasměje se Polanský. „Pořád se sem moc rádi vracíme. Zároveň u nás provozujeme apartmány a kluci z Třince za námi jezdí ve skupinách, třeba i v desíti. Někdy s manželkami a dětmi, ale většinou bez nich, jen jako parta. I svůj volný čas tráví pohromadě, a to podle mě dělá strašně moc. Vzájemné vztahy sahají daleko za hokej, což pak právě na ledě poznáte. Když spolu až vyrůstáte, v zápase nikdy nejste sami.“

A další plus? Žijete na místě, kde se řeší „hokej, hokej a potom někde vzadu hokej“, jak líčí nyní čtyřiačtyřicetiletý Polanský. V Třinci se jinak podle něj nic moc lepšího ani dělat nedalo. Ale v tom nejhezčím slova smyslu. Vrcholem zábavy pro něj a rodinu byly výlety do Ostravy nebo na túry po Slezsku. I když si uvědomuje, že to může znít až směšně, kdo nežil v Třinci, prý nepochopí.

„Ač se Pardubicím říká Hockeytown, ač si pamatuju, jak v Brně snad každý fandil, když se dařilo a Kometa vyhrávala tituly, tady tohle v rodinném měřítku jde dál. Chodili jsme trénovat na zimák a když jsme mohli, šli jsme na něj i odpoledne. Co bychom tu jinak dělali?“ říká Polanský.

I takto vzniká podhoubí pro nejlepší výkony i pro utužení party, která pak každým rokem vyniká ve vyřazovacích bojích svou ohromující odhodlaností a bojovností. Proč ale až v posledních patnácti letech? Historicky první titul si Oceláři přebírali v dubnu 2011.

Ohromný vliv mají finance, díky úzkému propojení s tamními železárnami. Nemusíte ale koukat jen po moderních tréninkových technologiích či po hvězdách. Spíš se podívejte na hráče typu Miloše Romana, Patrika Hrehorčáka, Mariana Adámka nebo na nedávno končící ikony Vladimíra Draveckého s Petrem Vránou.

„Nemyslím, že by se dřív něco dělalo špatně, třeba v té éře mezi roky 2000 až 2010. V mých očích se změnilo, že tu hráči zůstávají delší dobu, teď tu i dohrávají kariéry. I předtím si klub uměl dobře vybrat, chodili sem kvalitní hokejisté, ale nebyli s Třincem až tak spjatí. Uvedu jako příklad Viktora Ujčíka, který sem přišel, jenže pak hrál ještě na řadě dalších míst,“ míní Polanský.

Dnes si Oceláři dlouhodobě udržují jeden z nejstarších kádrů napříč soutěží. Aktuálně mu s věkovým průměrem lehce přes 28 let patří čtvrtá příčka. A přitom jde paradoxně o druhý nejmladší výběr Ocelářů za poslední dekádu.

Na překotné přestavby si v Třinci nepotrpí, postupně se jen drobně sahá do poměrně úzké sestavy. Čtrnáct hráčů ze základu zde absolvovalo minimálně pět sezon v řadě, k nim se přidávají mladí odchovanci z regionu a pár nově příchozích. Z nich mezi velkými jmény vedle Filipa Pyrochty figuruje jistý Daniel Voženílek.

Navrátilec ze švýcarské ligy, který do fungujícího systému hned zapadl zpátky, jak se v úvodu ročníku potvrzuje. Ač má se Třincem méně zkušeností než většina jeho spoluhráčů, rychle se vypracoval v klubovou tvář. Důrazem, neustávajícím pohybem nebo nezapomenutelným vyrovnávacím gólem v poslední vteřině při semifinále proti Spartě před dvěma lety.

I on je nejvíce spjatý s momenty v play off, v němž Oceláři excelují. Na rozdíl od základní části, kterou vždy klidně propluli, ale často moc velký povyk nenadělali. Vždyť Prezidentský pohár (dnes Pohár Jaroslava Pouzara) získali „jen“ dvakrát. Naposledy za sezonu 2014/15. Úvodní fáze ročníku u nich platila za slabší disciplínu. Letos je to jinak.

Patrně proto, že Třinec i jinak vystupuje. Pod koučem Borisem Žabkou nehraje tak, jak má většina fanoušků Oceláře zažité od úřadování Václava Varadi po pokračování Zdeňka Motáka. S urputnou obranou, přísným dodržováním pokynů, s hlídáním vlastní modré čáry.

Vedle nejvyššího možného bodového zisku Oceláře zdobí skóre 40:16. Pět gólů na zápas, velký nezvyk! Zvlášť při pohledu na domácí duely s hodně rozvolněnou obranou proti Kometě (obrat z 2:5 na 6:5) nebo s Kladnem (z 1:3 na 6:4). Na druhé straně stojí venkovní výhry v Liberci (1:3) nebo s Karlovými Vary (0:2). Coby důkaz skvělé variability.

Nedělní výhra 9:0 s Olomoucí tým také výtečně charakterizuje, prosadilo se při ní totiž devět různých střelců. Těžko představitelné třeba u Sparty, ale stejně tak v Pardubicích, byť ty mají elitních hokejistů přehršel.

„Když jde o ofenzivní hokej, je to tady stejné jako všude jinde,“ podotýká Polanský. „V Třinci není vyloženě někdo, kdo by si řekl, že bude dělat defenzivu a body ho nezajímají. Vidíte, že hráči za to umí vzít a dávat góly. Samozřejmě umí zahrát na 1:0 nebo na 2:1, když je třeba. Ale všichni chtějí skórovat.“

Suverénnímu lídrovi se navíc výhry z určitého pohledu hodí ještě víc. O Třinci se říká, že není pod takovým tlakem, že má klid.

Polanský, nyní ve sportovním důchodu vysmátý porybný, to rázně odmítá. Sám pociťoval, jak velká očekávání má celá, do hokeje zažraná spádová oblast od Frýdku-Místku a Čeladné až třeba po slovenskou Čadcu. A nejvíce se to projevuje v epicentru, ve městě s Werk Arenou.

„Když se prohraje v Praze, v Brně i v Pardubicích, ještě to jde. Tam se schováte. Ale tady? Ano, fanoušci jsou zvyklí, že se rozhoduje až na jaře, ale zrovna tak jsou navyklí na úspěchy a mají o nich neuvěřitelný přehled,“ líčí Polanský. „V Třinci nechcete vycházet ven, když prohráváte. Vyrazíte do nákupního centra, do potravin a úplně běžně potkáváte lidi z tribun. To samé v autoservisech, v nemocnici, u zubaře. Mně se tu narodily dvě děti a když jsem je vyzvedával ve školce i ve škole, paní učitelky se hned ptaly: Tak co, bude v pátek výhra? Co je oproti tomu mediální tlak? Když ho cítíte, tak to prostě přestanete číst. Ale nákup v Lidlu vás nemine a pro dceru ve školce taky musíte. Úplně izolovat se nemůžete, to nejde. Porážky jsem tu nesnášel o něco víc, pro kvalitu celkového života je určitě lepší v Třinci vítězit.“

Teď tu zažívají skvělé časy, z Třince je válec, mašina. Vedle kupy rekordů v play off přidává nové maximum v základní části. A pozitivní zůstávají i vyhlídky do budoucna.

Vždyť v mládeži je o Třinec rvačka, jak zdůrazňuje Polanský, když se vyptává malých hokejistů. Z týmu je lákadlo, v juniorské kategorii má čtyři tituly za posledních devět let. V dorostu slavil v roce 2022, pravidelně se dostává mezi nejlepší. Odsud vyšli sourozenci Kovařčíkové či velké naděje Petr Sikora s Matějem Kubiesou. Druhý stále dostává prostor v áčku, protože ještě nezkouší štěstí za mořem. Nebo už zmiňovaný devětadvacetiletý Adámek.

„Myslím, že právě od Maja Adámka se další kluci můžou v budoucnu učit, tak jako on od Vlada (Draveckého) nebo Martina (Růžičky). Budou jen sledovat, co dělá a co nedělá, proč se něčemu věnuje a něčemu vůbec, aby se neutápěli v nepodstatném a věnovali se důležitým věcem. To je k nezaplacení,“ říká Polanský. „Vítězná mentalita se tu pěstuje léta. Jasně, můžete si koupit velký strom, ale ten, který si doma na zahradě zasadíte, bude mít vždy silnější kořeny a vydrží víc.“

Jedním z témat Třince je další částečná obměna. Kapitánovi Martinu Růžičkovi, který jako jediný zažil všechny klubové tituly, bude v prosinci jedenačtyřicet. V brankovišti velkolepá éra dlouho stála na tandemu Ondřej Kacetl, Marek Mazanec, oběma je pětatřicet.

Jenže takhle Oceláři nepřemýšlejí, na data narození se tu nehledí.

„Spíš bych tu otázku položil jinak: Pouštěl byste se do nějaké obměny u člověka, který vás za poslední řádku let nezklamal?“ kontruje Polanský. „Máte zprávy od kondičáků, že ti borci jsou nabití. Ukážou vám data a řeknou, že jsou jako dvacátníci. Já vím, kolik jim je, ale zrovna tak mi je jasné, že Třinec disponuje moderními technologiemi. V klubu vědí, co dělají, to není žádná práce s náhodou. Důležitější je přece fyzička. Když teď půjde Martin Růžička na testy a na kolo, na tisíc procent z nich nevyjde jako čtyřicátník.“

Však zrovna on táhne vítěznou sérii jedenácti body. To se pak i do školky nebo na nákup jde mnohem snadněji.