Syn nobelistky hájí vězněnou matku: Lidé ji odsoudili, aniž by ji vyslechli

„Barmánci moc rádi mluví,“ poznamenává vysoký nenápadný muž s úsměvem. „Ale obávám se, že já budu příliš stručný. Takový už jsem,“ upozorňuje. Vyučený tesař, který by za jiných okolností nejspíš trávil čas prací a se svou rodinou, teď sedí v padnoucím obleku v Praze a nese roli, kterou by si za jiných okolností sám nevybral.

Předurčilo mu ji slavné jméno i osud jeho matky.

Kim Aris, syn Aun Schan Su Ťij, přijel na Forum 2000 připomenout, že války odehrávající se blíž našemu vlastnímu prahu neukončily ty, které už roky zuří o tisíce kilometrů dál. Jeho matku, dnes 81letou držitelku Nobelovy ceny za mír, už téměř pět let vězní myanmarská junta. Její rodina neví, kde přesně je ani v jakých podmínkách žije.

Kim Aris se přitom nenarodil pro roli politického řečníka ani aktivisty a dlouhé roky o ni ani nestál. Po vojenském převratu v Myanmaru ale dospěl k jednoduchému závěru, který v rozhovoru pro Seznam Zprávy formuluje stejně přímo jako většinu svých odpovědí - když se za svou matku nepostaví její vlastní syn, jak může čekat, že se jí zastanou ostatní?

Když se dnes, pět let po převratu, podíváte na Myanmar - jakou zemi vidíte?

Vidím zemi rozervanou občanskou válkou a velmi, velmi zoufalou situaci pro lidi přímo na místě. Armáda dál pravidelně bombarduje lidi a odmítá přestat s brutalitou vůči obyvatelstvu navzdory mezinárodnímu tlaku. A navzdory tomu všemu si vlastně myslím, že situace není tak jednoznačná, jak ji chce zbytek světa vykreslovat.

Lidé v Barmě během posledních pěti let prokázali neuvěřitelnou sílu a armáda není tak silná, jak by chtěla, aby si zbytek světa myslel. Takže země je dnes vlastně jednotnější, než byla po mnoho desetiletí, jen je pro zbytek světa teď velmi těžké to vidět.

Poměrně dlouho už slýcháme, že vojenská junta vlastně prohrává. Je tomu opravdu tak?

Řekl bych, že už prohráli – tedy víme, že teď kontrolují jen 50 procent území. Takže bych řekl, že už by prohráli nebýt podpory, kterou mají mimo jiné od Číny, Ruska a Indie.

V současné době jsme svědky jakési diplomatické rehabilitace vůdce junty Min Aun Hlaina. Byl vřele přijat v Malajsii a Spojené státy zahájily přímá jednání s jeho vládou. Jak to vnímáte?

Myslím, že lidé, kteří se teď snaží s armádou jednat, budou později velmi zklamaní, až si uvědomí, že armáda dává sliby, které nemůže splnit.

Máte na mysli třeba snahu Američanů o přístup k ložiskům těžby vzácných zemin v Myanmaru?

Ano. Ty se ale netěží v oblastech, které armáda kontroluje. A spousta slibů, které armáda dává, se týká věcí, které ve skutečnosti vůbec nemůže poskytnout. A i kdyby je poskytnout mohla, už desítky let je naprosto jasné, že armáda své sliby často nedodržuje.

Objevuje se názor, že ať už tuto vládu považujete za jakkoli nelegitimní, někdo s ní nakonec bude muset jednat, má-li válka skončit. Souhlasíte s tím?

Myslím, že cesta vpřed vede přes jednání. Boj z dlouhodobého hlediska problémy neřeší a způsobuje jen další utrpení. Nakonec spolu lidé budou muset začít mluvit.

K čemu bude generálovi a jeho lidem vést rozvrácenou zemi, která by si přála jiné vedení?

Myslím, že cílem armády je v konečném důsledku jednoduše sloužit sama sobě. Chtějí se udržet u moci, aby si mohli nechávat peníze pro sebe a dál zemi využívat tak, jak to dělají už desítky let.

Víte, kde je vaše matka, Su Ťij?

Ne, nevím.

Kdy naposledy jste od ní osobně dostal zprávu?

Za posledních pět let jsem od ní dostal jeden dopis. Řekl bych, že to bude už tak tři roky zpátky.

Celé roky jste žádali o důkaz, že je naživu. Letos v létě se konečně objevily fotografie, na kterých se setkává s lidmi z Červeného kříže. Když jste ty fotky poprvé viděl - uklidnilo vás to nebo naopak vyvstaly další otázky?

Zpočátku jsem si nebyl jistý, jestli mám vůbec věřit tomu, že k tomu setkání došlo. Armáda koneckonců během posledních pěti let zveřejnila spoustu nepravdivých zpráv o zdravotním stavu mé matky a o tom, kde se nachází. Tvrdila například, že byla převezena do domácího vězení, a my víme, že to tak není. Ale když jsem zjistil, že ta fotografie je skutečná – nebo přinejmenším jedna z nich –, dalo mi to naději, že je alespoň naživu.

Myslíte si, že armáda se bojí samotné Su Ťij nebo toho, co stále představuje?

Rozhodně se jí bojí. Proč by ji jinak zavírali? A pro lidi je skutečně symbolem. Lidé v Barmě si uvědomili, kolik toho pro ně za posledních třicet, čtyřicet let obětovala, a vědí, že je ochotná zůstat s nimi v Barmě a procházet spolu s nimi tím, čím procházejí oni.

Vaše matka je pro mnoho lidí i nadále symbolem demokracie, existuje ale nějaká epizoda její vlády, se kterou vy sám zcela nesouhlasíte? Narážím například na rohingskou krizi…

Ne, nikdy jsem s žádným jejím rozhodnutím problém neměl. Byla ve velmi složité situaci a mezinárodní společenství nedokázalo pochopit, jak citlivá ta situace byla. Myslím, že dnes je mnohem jasnější, že ve skutečnosti nemohla udělat všechno, co možná udělat chtěla, ale pro Rohingy dělala víc než kdokoliv jiný. A lidé si to neuvědomují.

Říkají, že k tomu tématu mlčela, přestože to, co k němu řekla, by ve skutečnosti zaplnilo celé svazky. Říkají, že jela do Haagu obhajovat armádu. Říkají to ale, aniž by si kdy skutečně poslechli, co v Haagu řekla. Takže lidem doporučuji: běžte si poslechnout, co řekla. Zjistěte si přesně, co dělala na pomoc Rohingům.

Iniciovala vznik komise Kofiho Annana druhý den, co se dostala k moci. Takže to bylo ještě předtím, než se z toho vůbec stalo téma pro mezinárodní společenství. Pro Rohingy něco dělala a představitelé rohingské komunity, se kterými jsem mluvil, říkají, že pro ně dělala všechno, co mohla.

Lidé si jméno Su Ťij spojují hlavně s politikou nebo Nobelovou cenou. Pro vás je to ale primárně prostě jen máma. Bylo pro vás těžké vnímat ji zároveň jako rodiče i jako veřejnou osobnost?

Vyrůstal jsem s tím a myslím, že dítěti připadá všechno tak nějak normální. Neznáte žádný jiný život a nevíte, co je normální a co ne. Takže jsem byl od velmi útlého věku vystaven tomu, co představuje, a nemyslím si, že se ty dvě věci vzájemně vylučují. Pořád může být mojí matkou a zároveň velmi výraznou politickou osobností.

Dříve jste se vyjádřil, že se nechcete angažovat v politice a že to pro vás nechtěla ani vaše matka. A přesto tu teď jste, cestujete, vedete kampaň a veřejně vystupujete na téma Myanmaru. Kdy jste si uvědomil, že už není možné stát v ústraní?

Když ji před pěti lety zavřeli do vězení, uvědomil jsem si, že musím promluvit. Koneckonců jsem její syn, a když neudělám nic já, jak můžu očekávat, že se jí zastanou ostatní?

Do jaké míry souvisí to, co dnes děláte, s vaší matkou, a do jaké míry se to týká samotného Myanmaru? Kdyby vaši matku zítra propustili, pokračoval byste v boji za demokracii v Myanmaru?

Myslím, že moje matka by sama odváděla dost dobrou práci. Pokud se mi podaří ji osvobodit, pak můžu mít pocit, že jsem svou práci dobře odvedl také já.

Aun Schan Su Ťij byla po většinu svého života vnímána jako dcera Aun Schana (generála, který sehrál klíčovou roli v boji za nezávislost Barmy na britské koloniální nadvládě, pozn. red.). Míváte pocit, že také vás definuje jméno vaší matky?

Asi ano, do určité míry. Koneckonců je velmi těžké nemít tento „obraz“ nad sebou. Zároveň to ale dělám proto, že to dělat chci. Myslím, že je důležité, abychom se všichni snažili dělat to, co můžeme. A lidé si nakonec neuvědomují, že toho mohou udělat víc, než si myslí.

Chápal jste jako dítě, proč si vaše matka místo bezpečného života s rodinou v Británii zvolila zůstat v Myanmaru?

Chápal. A byl jsem tehdy s ní, když ji poprvé umístili do domácího vězení, takže jsem na vlastní oči viděl, co se děje. A v některých ohledech to bylo přirozené pokračování toho, co tomu předcházelo. Protože jsme tehdy sledovali, jak se situace v Barmě postupně vyhrocuje.

A i když nemůžu říct, že to bylo snadné, myslím, že protože jsem tehdy byl dítě, dokázal jsem to tak nějak přijmout. Těžko se to vysvětluje. Myslím, že dospělí se se změnami vyrovnávají hůř. A kdyby ji před pěti lety zavřeli do vězení, aniž bych předtím desítky let žil s tím, že jsme od sebe oddělení, bylo by to mnohem těžší.

Jak vypadá takové zajetí do domácího vězení? Jak si to představit?

Když ji tehdy poprvé přišli zatknout, přijeli s několika nákladními auty, aby odvezli i studentské revolucionáře, kteří byli v domě. Pamatuji si, že jsem sledoval, jak je odvádějí. Potom kolem celého areálu natáhli ostnatý drát, zřídili strážní stanoviště, přerušili telefonní linky a zabránili nám opouštět dům.

Ale alespoň jsme pořád byli v jejím vlastním domě a směla za ní chodit její vlastní lékařka. A dokonce i poté, co jsem se vrátil do Anglie, jsem jí mohl posílat balíčky a někdy jsme spolu mohli komunikovat. Posledních pět let je to úplně jiné.

Máte možnost kontaktovat alespoň její věznitele?

Ne. Snažím se s armádou komunikovat, ale odpovídají jen velmi zřídka a nikdy přímo. Reagují pouze prostřednictvím svého mluvčího přes média.

Zmínil jste studentské hnutí - je dnes v ulicích stále viditelná revoluce?

Ano, je. Možná už není tak viditelná jako dřív, ale ve všech oblastech stále rozhodně existuje obrovské množství odporu. I když na některých místech, například v Rangúnu, může situace působit normálně – jiní novináři, se kterými jsem mluvil, tam byli a říkali, že „všechno vypadá pozoruhodně normálně“. Ale rozhodně tomu tak není. A pořád je tam obrovské množství lidí, kteří dělají všechno, co mohou, aby situaci změnili. Jen se odsunuli do „podzemí“, nejsou tolik na očích.

Máte někdy pocit, že vás junta donutila přijmout roli, kterou jste si sám nevybral?

Ano, tohle bych jinak nedělal.

A co byste dělal?

Trávil čas se svými dětmi a věnoval se práci. Jsem vyučený tesař.

Jak svým dětem vysvětlujete, co se děje s jejich babičkou a vůbec v Myanmaru?

Mluvíme o tom už mnoho let a také se s tím musí vyrovnávat. Uvědomují si, co se v Barmě děje. Stále se je snažím chránit, jak to jen jde. Není snadné být na očích veřejnosti, a chci se snažit je od toho držet co nejdál.

Věříte, že svou matku ještě někdy uvidíte?

Ano, věřím. Už ji v minulosti propustili a situace v Barmě se může změnit kdykoliv. I kdyby odpor v dohledné době nezvítězil, myslím, že bychom se i tak mohli dočkat jejího propuštění.

Máte pocit, že zájem o vaši zemi opadl?

Ano. Myslím, že z velké části je to kvůli tomu, co se teď děje ve zbytku světa, samozřejmě především na Ukrajině, ale také jednoduše proto, že se toho ve světě děje tolik. Je velmi těžké soustředit se na problémy na druhém konci světa, když se něco děje přímo před vaším prahem. A také kvůli tomu, že mezinárodní postavení mé matky utrpělo kvůli tomu, jak lidé vnímají její přístup k situaci Rohingů.

Situace se ale zase mění a zájem se zvedá. Myslím, že částečně proto, že se armáda snaží znovu etablovat, takže dělá hodně pro svou vlastní propagaci, a zároveň se tomu ostatní snaží bránit. Takže se to teď ve zprávách objevuje o něco častěji.

Lidská práva a demokracie jsou teď po celém světě ohrožené a tím, že přehlížíme něco, co se děje na druhé straně světa, ve skutečnosti podrýváme i svá vlastní práva.

Co víc by měl svět podle vás udělat?

Mezinárodní společenství by se mohlo mnohem hlasitěji ozývat. Barma je v tuto chvíli pro většinu lidí velmi nízko na seznamu priorit.

Myslím, že si lidé neuvědomují, do jaké míry to, co se v Barmě děje, ovlivňuje všechny na celém světě. Nejde jen o to, že přehlížíme krizi lidských práv, ale také dovolujeme, aby z Barmy vycházelo obrovské množství kriminality – kyberkriminalita, podvodná centra, obchodování s lidmi, drogy. To ovlivňuje lidi po celém světě.

Chtěl bych lidem vzkázat, aby to s Barmou nevzdávali. Situace může vypadat zoufale, ale ve skutečnosti se věci mohou změnit a s trochou pomoci zvenčí se mohou změnit velmi rychle.