Muž, na něhož je vypsaná odměna: „Po převratu to bylo jak v zombie filmu“

20 milionů kyatů (asi 112 tisíc korun) pro každého, kdo poskytne informace vedoucí k zatčení prominentních vůdců protestů - to slibuje lidem vojenská junta, která se v Myanmaru chopila moci před pěti lety, 1. února 2021, a doposud se jí nepodařilo podmanit si ani polovinu území.

Odměna je vypsaná i na mladého lídra protestního hnutí jménem Nan Lin, který se od začátku vojenského převratu stal jednou z tváří odporu proti nadvládě armády.

Nan Lin se již několik let skrývá, s odbojovými akcemi však nepřestal. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vzpomíná na den, kdy v jeho zemi přestaly fungovat telefony, internet i bankomaty - a kdy proti ozbrojené armádě připravené střílet do civilistů vycházely do ulic tisíce lidí.

Jak vzpomínáte na den, kdy se v zemi chopila moci armáda?

Tu noc před 1. únorem jsme byli s kamarády doma, pili jsme, bavili se o budoucnosti. I proto, že se už tehdy šířily zvěsti o možnosti převratu.

Kolem půl třetí ráno jsem na chvíli usnul, ale když jsem se o půl hodiny později náhle probudil, už nefungoval telefon, ani internet. Wi-fi nám v domě ale ještě chvíli jela, tak jsme se dověděli, že v (hlavním městě) Neipyijtu se zatýká. Už ve tři ráno nám bylo jasné, že k převratu skutečně došlo.

První měsíce po převratu ve fotografiích:

Jak jste se v ten moment cítili?

Upřímně řečeno, uvnitř jsem cítil obrovskou zlost, vztek, hořkost. Ptal jsem se, jak tohle mohli udělat.

Věděl jste hned, že musíte nějak reagovat?

Ano, ale situace byla extrémně zmatená a chaotická, a tak jsme se rozhodli vyčkat do rána a pozorovat, co se bude dít. Kolem půl šesté ráno jsme vyšli z domu a dorazili k trhu, kde si už mezi sebou lidé o převratu povídali.

Byly v ulicích hned patrné nějaké změny?

U bankomatů se tvořily dlouhé fronty, ale peníze nešlo vybrat. Také jsem si hned všiml, že před spoustou domů vlály vlajky Národní ligy pro demokracii (NLD). Ti vyhráli volby o několik dní předtím a zrovna se měli chystat sestavit vládu, takže spousta lidí měla doma tyto vlajky z volební kampaně. Zároveň je ale to ráno někteří ve spěchu sundávali.

Nejvíc na mě tehdy zapůsobily tváře lidí - měly podobný výraz, mísil se v nich vztek a odpor kvůli převratu, který tady lidé nenávidí. Myanmar už převrat zažil a lidé věděli, že jakmile k němu dojde zase, země vzkvétat nebude. To jsme si uvědomovali všichni.

Viděl jsem i obrovskou nejistotu, co bude dál. Nefungovaly telefony, internet byl odpojený, bankomaty byly mimo provoz - to je něco, co jsme nikdy předtím nezažili a něco takového ani nečekali. Takže byl patrný vztek, strach, úzkost, nejistota. Totožné výrazy ve tvářích lidí působily skutečně jako z nějakého zombie apokalyptického filmu. Tvářil se tak i můj taxikář, který mě po rozednění vezl domů. Řídil, ale myšlenkami byl úplně mimo.

Na tento obraz z 1. února nikdy nezapomenu.

Jakým způsobem jste začal organizovat protesty? Bylo obtížné přesvědčit lidi, aby se k vám proti ozbrojené armádě přidali?

Nejdřív jsem se vrátil domů, sbalil si nějaké oblečení a rozloučil se s rodiči. Věděl jsem, že jakmile odejdu, nemůžu si být jistý, kdy a jestli se vůbec někdy vrátím. Kolem deváté ráno už v televizi oznamovali převrat. Hned poté jsem odešel a věděl, že se tomu musím postavit, i když to bude nesmírně nebezpečné.

Nejdřív jsem zkontaktoval všechny známé z bývalých studentských sdružení a různých občanských spolků, abychom se poradili, jak postupovat. Den po převratu jsme začali protesty s bušením do hrnců. Následně se přidalo i Hnutí občanské neposlušnosti (CDM) a kampaně s červenými stužkami.

Od 2. do 6. února, než lidé masově vycházeli do ulic, měl odpor podobu vzdorovitých kampaní. Mezitím se objevily i protesty v Rangúnu a v Mandalaji. Proběhla i velká dělnická demonstrace, při které pochodovali dělníci z centra Rangúnu do (čtvrti) Hledan. Cestou všichni zvedali tři prsty a troubili klaksony. V té době lidé kvůli covidu moc nesměli vycházet ven. A najednou zaplavovali ulice. Tentokrát jsem v nich viděl nadšení a odhodlání postavit se proti vojenské diktatuře.

Od převratu jsme pokračovali v těchto aktivitách v různých podobách nepřetržitě. Když jsme se nemohli vrátit domů, pronajímali jsme si bezpečné byty a zůstávali tam.

Postupně se ale začala šířit nejistota a v květnu už byly v Rangúnu možné jen bleskové protesty a cítili jsme se v ohrožení.

Jak jste tedy žil, kde jste bydlel? Skrýval jste se?

Celé čtyři roky jsem se skrýval v různých domech a bezpečných úkrytech v Rangúnu, neustále jsem se přesouval. Připadal jsem si jako v domácím vězení. Internet jsem používal, ale běžným telefonním hovorům jsem se vyhýbal, protože nebyly bezpečné. Spoléhal jsem se hlavně na online komunikaci.

Díky telefonu a notebooku jsem zůstával ve spojení s lidmi po celé zemi i v zahraničí. Účastnil jsem se online schůzek a zapojoval se do diskusí, plánování a rozhodování souvisejících s protidiktátorským hnutím.

Ale většinu času jsem byl zavřený uvnitř. Bylo to období intenzivní osamělosti a nejistoty. Řekl bych, že to bylo nejtěžší a nejvíce vyčerpávající období mého života.

I když jsem byl v kontaktu s lidmi, v běžném životě jsem osobně mluvil jen s hrstkou z nich. Společenský život, který jsem měl před převratem, se úplně zhroutil a já jsem musel žít novým způsobem v rámci revoluce. Bylo to těžké. Ale naše přesvědčení – víra, že se převratu musíme postavit, a naděje, že po něm budeme moci vybudovat lepší zemi s novým systémem – nás držely nad vodou. Díky tomu jsme dokázali organizovat masovou mobilizaci a odpor.

Podle tehdejších zpráv si to junta nenechávala líbit. V jaký moment se odpor začal měnit z nenásilného na ozbrojený?

Vojenská rada reagovala na tyto protesty brutálním násilím – střílela na demonstranty granátomety v Bagu, záměrně mířila lidem na hlavy, pálila z kulometů do davů v Severním Okkalapě. Jak se tato zvěrstva stupňovala, mnoho mladých lidí začalo věřit, že samotný nenásilný protest už nestačí a že je nutný ozbrojený odpor. Od začátku března 2021 mladí lidé začali odjíždět do oblastí kontrolovaných etnickými ozbrojenými organizacemi, aby tam podstoupili vojenský výcvik.

Třeba v regionu Sagaing, když armáda útočila na vesnice, brali místní lovecké pušky a podomácku vyrobené zbraně. Ozbrojený odpor rychle vyrostl z masového povstání a koncem března a v dubnu 2021 se ozbrojený konflikt rychle rozšířil. Takhle to trvá už pět let.

Jaká je ve společnosti nálada nyní?

Po těch pěti letech vidím, že nenávist a odpor vůči vojenské radě se jen prohloubily. Lidé si stále více uvědomují, kolik utrpení vojenská diktatura způsobila a jak tvrdě potlačila svobody. Ve srovnání s 1. únorem 2021 je veřejný odpor vůči vojenské diktatuře v roce 2026 ještě silnější.

Během těchto pěti let se armáda dopustila rozsáhlého násilí – zabíjení, vypalování vesnic, leteckých útoků, svévolných zatýkání, nucených odvodů a ekonomické devastace. Veřejnost dnes jasně vidí armádu jako hlavního viníka celonárodního strádání a utrpení.

Zároveň si ale pět let revoluce vybralo svou daň. Lidé jsou fyzicky i psychicky vyčerpaní a bojují o přežití uprostřed ekonomické krize. I to je realita.

Přesto odpor odolně pokračuje - odmítání fingovaných voleb, masová účast na tichých stávkách a pokračující podpora odbojových skupin ukazují, že lidé stále věří v revoluci.

Během těch pěti let se jistě vyvinula i opozice - co podle vás odpor potřebuje dnes jinak než na začátku?

Revoluce se vyvinula výrazně. Vláda národní jednoty vznikla 16. dubna 2021, na myanmarský Nový rok, na základě legitimity výsledků voleb z roku 2020 a funguje jako paralelní vláda.

S tím, jak ozbrojený odpor zesílil a část území se dostala pod kontrolu revolučních sil, však mnozí věří, že současná struktura a kapacita NUG už plně neodpovídá realitě. Výzvy k reformám se objevily v roce 2023 a pokračovaly v letech 2024 a 2025. Některé reformy už byly zahájeny, ale podle mnohých jsou stále nedostatečné. Je zapotřebí silnější vedení, širší zapojení a efektivnější správa.

Vojenská junta na vás vypsala odměnu. Jak to ovlivnilo vás a vaše okolí?

I když jsou na vůdce odporu vypsané odměny, armádě se podporu zlomit nepodařilo. To, že lidé nadále chrání a podporují odbojové skupiny, ukazuje, jak hluboce společnost juntu odmítá.

Přestože armáda tvrdí, že drží moc, nikdy se jí nepodařilo zemi skutečně spravovat. Neustálý veřejný odpor a ozbrojený boj během posledních pěti let to jasně dokazují.

V jakém momentě jste ochoten uznat, že jste dosáhl vítězství?

Vítězství pro nás neznamená pouze odstranění armády. Vítězství znamená den, kdy lidé skutečně ve svém každodenním životě pocítí svobodu, mír a spravedlnost. Dokud bude existovat tato rakovina v podobě vojenské diktatury, budou skutečná svoboda a mír nedosažitelné.