Před sto lety nás zachránil baby boom. Zopakovat „zázrak“ ale bude těžké

Evropa mezi oběma světovými válkami měla jiné starosti i strachy než my, jeden bychom ale asi patrně poznali: obavy z klesající porodnosti.

Porodnost na Západě tehdy klesala už celé století a to budilo silné emoce. Už v roce 1914 francouzská organizace Alliance Nationale vydala například osvětový pamflet, na kterém pět německých vojáků bajonety probodávalo dva francouzské – s vysvětlením, že na pět budoucích německých vojáků se rodí dva francouzští.

Až ve 20. letech se poprvé v některých zemích dostala úroveň porodnosti na úroveň přirozené obnovy populace (tj. zhruba 2,1 dítěte na ženu). V Británii připadalo kolem roku 1800 na ženu zhruba pět dětí, v polovině 30. let méně než dvě.

České země se pod dvě děti na ženu dostaly poprvé v roce 1932. Dno přišlo v roce 1936 s plodností 1,66 dítěte na ženu. Demograf Milan Kučera to v přehledu vývoje české populace přisuzuje do značné míry skutečnosti, že rodiny během hospodářské krize a nezaměstnanosti vědomě omezovaly počet dětí, roli ovšem pochopitelně hrály i jiné faktory.

Téma nízké porodnosti komentoval pochopitelně kdekdo. Britský biolog (a také eugenik) Alexander Carr-Saunders, pozdější ředitel London School of Economics, v roce 1936 napsal, že jakmile se ve společnosti ujme zvyk malé rodiny, v níž rodiče počet dětí záměrně omezují, zvednout porodnost zpátky už bude nesmírně obtížný a houževnatý problém.

Stejně jako mnozí další ovšem přehlédl, že problém se v té době už řešil do značné míry sám. Ve Spojených státech se nejméně dětí narodilo v roce 1933, asi 2,3 milionu. V roce 1943, uprostřed války a s miliony mužů v armádě, jich bylo už 3,1 milionu. Mezi lety 1946 a 1964 se pak v USA narodilo 76 milionů lidí, ročníků, kterým se dodnes říká baby boomers.

Nešlo jen o Ameriku. Demografové Jan Van Bavel a David Reher v roce 2013 prošli data západních zemí a ukázali, že ve většině z nich se plodnost začala zvedat před válkou nebo během ní.

Ženy navíc měly víc dětí za celý život, takže páry po válce jen nedoháněly porody, které kvůli ní odložily. Američanky narozené v roce 1908 měly v průměru 2,27 dítěte, ty narozené v roce 1932 už 3,21. Kdyby šlo jen o porody odložené kvůli válce, celoživotní počet dětí by se nezměnil. Dohánění podle Van Bavela a Rehera vysvětluje nanejvýš menší část boomu, a válka tak jako hlavní příčina neobstojí.

Obrat navíc šel proti jednomu z mála prakticky univerzálně platných pravidel demografie: v chudých zemí bývá více dětí než v bohatých a i uvnitř jedné země mívají méně dětí bohatší rodiny. Ekonom Guillaume Vandenbroucke z Federálního rezervního systému v St. Louis to vysvětluje relativní cenou času. Kdo víc vydělává, toho hodina strávená s dítětem stojí víc, protože o ni přijde v práci.

Představte si to tak, jako by rodiče za dítě měli zaplatit účet, na kterém jsou všechny položky: náklady na bydlení, riziko zdravotních obtíží a komplikací, čas věnovaný dětem, ušlé příležitosti a tak dále. S rostoucím příjmem se ke všem ostatním položkám přidává ještě přirážka za bohatství, protože každá hodina, kterou dítě rodičům „vezme“, je dražší.

Pokud tato představa ekonomů a sociologů má mít něco společného s realitou, zhruba v polovině 30. let musely rodiny dostat na děti nějakou „slevu“.

Jednou z těch často zmiňovaných „slev“ byl úbytek práce v domácnosti. Ten je dobře patrný hlavně v USA, které prošly 20. stoletím bez zásadních otřesů.

Americké domácnosti se v době začínajícího „baby boomu“, tedy ve 30. a 40. letech, rychle modernizovaly. Elektřinu mělo v roce 1930 68 % z nich, v roce 1956 prakticky všechny. Ledničku měla v roce 1930 asi desetina domácností, v roce 1950 přes 80 %.

Praní bývalo celodenní dřinou: ohřát vodu, prádlo v neckách vydrhnout, vymáchat a vyždímat. Americké hospodyně proto praly v pondělí, aby nejnáročnější práce týdne přišla hned po nedělním odpočinku – i proto reklamy na první pračky slibovaly, že z pondělí udělají den jasný a šťastný. Pračky se ale šířily pomaleji než elektřina. V roce 1950 je měla méně než pětina amerických domácností a v roce 1960 41 %.

Ekonom Jeremy Greenwood s kolegy v roce 2005 sestavili model, v němž spotřebiče šetří čas potřebný na domácnost, a tím děti zlevňují. Průběh boomu ten model napodobí docela dobře.

Ekonomové Martha Bailey a William Collins toto vysvětlení ale podrobili zkoušce na lidech, kteří spotřebiče odmítají. Amišové nepoužívají elektřinu ani většinu přístrojů. Ve sčítáních lidu z let 1940, 1980 a 1990 je autoři našli podle toho, že doma mluví pensylvánskou němčinou (náboženství americké sčítání nezjišťuje, a tak jde přesněji o „pravděpodobné amiše“). Společenství, které si do domu nepustí pračku, se tím stalo kontrolní skupinou ekonomického pokusu.

Amišky narozené v letech 1930–1934 měly za život v průměru o 1,24 dítěte víc než amišky z ročníků 1900–1909. U žen z ostatních farmářských rodin v Indianě, Ohiu a Pensylvánii činil tentýž nárůst 1,03 dítěte. Autoři píší, že boom amišů začal zhruba ve stejné době jako u ostatních Američanů, trval přinejmenším stejně dlouho a byl podobně velký.

V okresech a státech, kam elektřina dorazila dřív, se dětí nerodilo víc, spíš méně. Bailey a Collins vyzkoušeli tři různé přístupy a vysvětlení přes domácí spotřebiče nepodpořil ani jeden.

Proč tedy měli amišové boom bez jediné pračky? Protože jednu moderní věc neodmítali, a to lékaře.

V roce 1936 zemřelo v USA na každých 10 000 živě narozených dětí 51 matek, v roce 1956 necelé tři. Úmrtnost rodiček za 20 let klesla o 94 %. Jinak řečeno, v roce 1936 stál matku život zhruba jeden porod ze dvou set, v roce 1956 asi jeden ze 3 500. Čísla pocházejí z práce ekonomek Stefanie Albanesi a Claudie Olivetti o mateřském zdraví a baby boomu.

Zhruba 40 % rodiček, které v roce 1936 zemřely, zabila infekce dělohy po porodu (dříve se jí říkalo horečka omladnic). Právě v roce 1936 se začaly používat sulfonamidy, první účinné léky proti bakteriím, a mezi lety 1939 a 1942 se prokázaly účinky penicilinu.

Proti druhé velké příčině smrti při porodu, tedy krvácení, pomohly krevní banky. První americká nemocniční krevní banka vznikla v roce 1937 v chicagské nemocnici Cook County. Úmrtnost na sepsi klesla z 27,5 na 10 000 porodů v roce 1923 a na 0,55 v roce 1955.

Časová shoda by sama o sobě ještě nic nedokazovala, a tak autorky porovnaly jednotlivé státy. V letech 1915–1934 umíralo v Minnesotě 44 rodiček na 10 000 porodů, na Floridě 86. V 50. letech se státy srovnaly, takže někde se porody zlepšily mnohem víc než jinde. A nejvíc dětí navíc měly právě ženy z těch států, kde úmrtnost rodiček klesla nejvíc.

Podle výpočtu Albanesi a Olivetti vysvětluje samotné zlepšení péče o rodičky zhruba tři čtvrtiny nárůstu plodnosti. Když se započte i souběžný pokles kojenecké úmrtnosti, vychází 58 % (když přežije víc dětí, stačí k vytouženému počtu méně porodů). V obou případech tak bezpečnější porody stojí za víc než polovinou boomu.

K lékařům a do nemocnic chodili i amišové. Antropolog John A. Hostetler, který se sám narodil do amišské rodiny, v roce 1964 napsal, že vůči nemocnicím a lepší lékařské péči jejich komunita není skeptická. Kojenecká úmrtnost amišů z osady Geauga v Ohiu byla velmi podobná jako u ostatních venkovanů ve státě.

Vysvětlení navíc velmi dobře „pasuje“ i na další dva rysy boomu, které jsme už zmínili. Úmrtnost rodiček začala klesat v roce 1936, tedy ještě před válkou, a bezpečnější porod zvyšuje celkový počet dětí, které žena za život porodí.

Mimochodem, do Československa se klíčové léky, které za velkou částí této „slevy“ stály, dostaly až po válce. V Roztokách u Prahy, v závodě známém jako Penicilinka, začala 26. října 1949 výroba penicilinu, první v celé východní Evropě. Technologie pocházela z USA a dorazila přes UNRRA, poválečný program OSN na obnovu Evropy. Po únorovém převratu v roce 1948 to vypadalo, že Spojené státy dodávku zruší, nakonec ji ale, byť se zpožděním, dokončily.

Od amerických manželů se ve 40. letech čekalo, že budou bydlet sami. V roce 1940 mělo vlastní domácnost 93 % sezdaných pětadvacetiletých, ale jen 44 % jejich nesezdaných vrstevníků. Mezi lety 1940 a 1960 pak podíl amerických domácností, které bydlely ve vlastním, vzrostl ze 44 na 62 %.

Jak z nových domů vznikaly svatby, zkoumal ekonom Matthew Hill. Sňatečnost v USA vzrostla mezi lety 1930 a 1950 o čtvrtinu. Ve městech, kde se povolovalo výrazně víc staveb (o jednu směrodatnou odchylku víc stavebních povolení), vzrostla během dvou let pravděpodobnost svatby o 13 až 16 %. Aby odlišil příčinu od náhody, opřel se Hill o to, co si město vybrat nemůže: kolik půdy se v něm dá zastavět, jaké má podnebí a v jakém leží regionu. Bydlení podle jeho odhadu vysvětluje zhruba třetinu nárůstu sňatků a skoro desetinu baby boomu.

Na sňatcích záleželo, protože děti tehdy přicházely na svět skoro výhradně v manželství. V roce 1950 se v USA narodila svobodným matkám jen 4 % dětí. Van Bavel a Reher proto baby boom označují z velké části za boom sňatků.

I když výše zmíněné údaje jsou přesvědčivé, není určitě vyloučené, že se objeví lepší vysvětlení. Účet za dítě má dobrou oporu v datech, uzavřená otázka to ovšem není.

Nápad, který by měl tuto myšlenku nahradit, by ovšem také musel dokázat alespoň stejně dobře vysvětlovat, proč baby boom skončil.

Účet už se totiž neměl o co snižovat. Úmrtnost rodiček, která klesla z 51 na méně než tři případy na 10 000 porodů, už neměla kam klesat. Přirážka za bohatství se přitom dál zvyšovala. Ročník 1932 měl za život v průměru 3,21 dítěte, ročník 1949 už jen 1,74. V 70. letech tak na Západě zase platilo, že bohatší mají méně dětí. Pokud na myšlence něco je, musela by se „cena“ za dítě snížit. Ale v čem přesně?

Zdravotní rizika spojená s těhotenstvím stále jsou, ale už ne příliš vysoká. Hlavní riziko pro rodičku souvisí s tím, že ženy mívají děti ve vyšším věku. Průměrný věk českých matek při porodu byl vloni 30,6 roku (u všech porodů, nejen prvních). Další rozšířenou potíží jsou komplikace se samotným otěhotněním, a pomoci by tedy mohlo (další) zpřístupnění umělého oplodnění. To by ovšem nejdříve patrně muselo zlevnit.

Největší prostor pro slevu je zřejmě u místa. Nový byt o 70 metrech čtverečních stojí v Praze 15 až 17 hrubých ročních mezd, což z ní dělá třetí nejméně dostupnou metropoli Evropy.

Místo praní pak zabírá čas péče o malé děti. V roce 2020 chodilo v Česku do jeslí či jiné formální péče jen 4,8 % dětí mladších tří let, přičemž průměr v zemích EU je 32,3 %. Dodejme, že většina evropských zemí na tom není, co se porodnosti týče, o mnoho lépe než my, takže jen tento faktor zjevně nestačí.

Ovšem každá „desetina dítěte“ je dobrá, protože jedno zázračné řešení najdeme těžko. Největší možnou slevu – zmenšení rizika pro matku a také dítě – už jsme totiž nejspíš vyčerpali v minulosti.