Lepší penzijko? Tři věci mu ještě chybí

Začněme pochvalou, protože je zasloužená. Ministryně financí Alena Schillerová a současná vláda si troufly na to, co se předchozím formacím nepodařilo: sáhnout penzijním společnostem na poplatky, poslat střadatele pryč z fondů, které nevydělávají, a začít s podporou mladých.

Návrh stojí z velké části na práci dvou ekonomů IDEA, Filipa Pertolda a Lukáše Nádvorníka, jejichž lednová studie má výmluvný název: Klienti penzijních fondů v pasti nízkých výnosů a vysokých poplatků.

Ministerstvo slibuje, že při pravidelné měsíční úložce tisíc korun si střadatel za 35 let odnese 1,6 milionu korun místo dnešních 600 tisíc. Model počítá s odvážným výnosem akcií 7,5 procenta ročně, takže milion navíc bych nikomu nesliboval. Směr je ale správný a v účtu nejsou žádná kouzla – jen nižší poplatky a odvážnější investování.

Úprav v zákoně je víc, některé už platí, jiné se teprve projednávají. Za vyzdvihnutí stojí čtyři konkrétní body.

1. Odemčení důchodců (platí od srpna). Minulá vláda v roce 2024 správně rozhodla, že státní příspěvek nepatří tomu, kdo už důchod pobírá. Penzijko má na důchod spořit, ne k němu přispívat. Byl to dobrý záměr, zhruba 200 tisíc důchodců se starými smlouvami ale skončilo v pasti – buď spořit dál bez příspěvku, nebo odejít a vrátit vše, co jim stát připsal. Tato vláda je odemkla: mohou skončit bez sankce a kdo odešel se ztrátou, dostane peníze zpět. Princip zůstal, past zmizela.

2. Nižší poplatky (v návrhu). Strop půl procenta ze spravovaného majetku a konec odměn ze zhodnocení. Penzijní společnosti namítají, že jejich náklady byly za posledních deset let v průměru 0,82 %, ministerstvo v hodnocení dopadů ale ukazuje, že některé už dnes hospodaří pod půl procentem. Rozpočtová rada v roce 2023 uvedla, že při stávající neaktivní strategii fondů se poplatky „jeví jako nadměrné“ a že vyšší vykazuje v Evropě jen Španělsko. Podle IDEA poplatky za poslední dekádu vymazaly 37 až 49 % výnosů. Chápu, že místo jednoho stropu šlo výkonnostní poplatky nastavit adekvátně ke každé investiční strategii – ale něco se muselo stát a stalo se.

3. Konec transformovaných fondů (v návrhu). Sedí v nich přes 1,6 milionu lidí a 340 miliard korun s garancí „černé nuly“, která často nevydělala ani na inflaci. Tento typ fondů za deset let skončí, konec ale není nachystán bezchybně. Kdo si do konce roku 2036 nezvolí jinak, přejde do konzervativního fondu. To je dvakrát špatně. Deset let je zbytečně dlouho, zkrátil bych to na dva roky. A konzervativní fond je špatná výchozí volba pro pětačtyřicátníka, který zapomněl. Tentýž zákon zavádí strategii životního cyklu jako výchozí volbu pro každého, kdo si sám aktivně nevybere nic. Tak to mělo být i tady.

4. Dvojnásobek pro mladé (v návrhu). Příspěvek pro lidi do 30 let se zdvojnásobuje na 40 procent vkladu a dětem stačí stovka měsíčně. Dnes je pod 30 let jen 11 procent účastníků. Penzijko, které začíná v padesáti, je spořicí účet s jiným názvem. Penzijko, které začíná ve dvaceti, je investice. Větší motivace včas je žádoucí.

Vláda má pro tyhle kroky lepší oporu, než sama přiznává. Kryjí se s kritikou poplatků od Komise pro spravedlivé důchody, s podněty pracovní skupiny Národní ekonomické rady vlády z roku 2023 i s již citovanou letošní studií IDEA. Radu vláda v únoru zrušila, její návrhy k penzijku přitom naplňuje pozorněji než předchozí vláda, která si radu zřídila. Za to jí patří uznání, ne výčitka.

Tři věci ale chybí, a právě ty rozhodují, co penzijko vlastně je. Jde o to, kdo se zapojí, kdo dostane příspěvek a kdy si peníze vybere. Tedy o zásadní věci, kterých se ale Češi – bohužel – v tomto kole změn nedočkají.

Dnes musí první krok udělat ten, kdo chce spořit. Vybrat si penzijní společnost, podepsat smlouvu, nastavit platby. Kdo to neudělá, nespoří, i proto je mezi dvacátníky účast tak slabá.

Šlo by to i obráceně: automatické přihlášení každého nového zaměstnance s právem odejít. Zaměstnavatel by při nástupu přihlásil každého, kdo smlouvu ještě nemá, a to do tzv. fondu životního cyklu, který novela sama zavádí jako výchozí volbu. Rovnou z výplaty by se strhávala smluvená procenta a stát by automaticky přidal příspěvek.

Kdo nechce, řekne, že nechce. Může kdykoli odejít, rozdíl je ovšem v tom, kdo musí vykázat aktivitu. Dnes ten, kdo chce spořit, v ideálním světě naopak ten, kdo nechce. Pro stát to bude nákladnější, protože víc lidí znamená víc příspěvků; proto k automatickému přihlášení patří sazba podle příjmu. Výchozí fond novela už má, chybí jen výchozí účast.

Británie takhle přihlašuje zaměstnance od roku 2012 a podíl těch, kdo si v práci spoří na penzi, stoupl za sedm let z 55 na 88 procent. Dnes je to 90 procent. Odejít může každý, ale v praxi to dělá jen zhruba každý desátý. Část úspěchu jde i za třemi procenty, která musí přidat zaměstnavatel.

Druhá věc: kdo dostane příspěvek. Příspěvek pro mladé je navázaný na věk, ne na příjem nebo majetek. Rodina, která dítěti posílá 1700 korun měsíčně, dostane od státu 680. Rodina, která zvládne jen stovku, dostane čtyřicet korun.

Dosavadní praxe je jiná. Podle dokumentace k novele dnes dětem spoří 1700 a víc jen pět procent rodin. Skoro třetina spoří pod 500 korun, což je práh, pod kterým dnes není nárok na nic. Snížení na stovku je proto krok správným směrem.

Jenže příspěvek má měnit chování těch, kdo by jinak nespořili. U rodin s vysokými příjmy bude jen přesouvat úspory z jedné obálky do druhé. Smyslem příspěvku má být ale to, aby začali i ostatní. Tomu pomáhá, když je příspěvek cílený.

Argument pro věk zní, že mladí mají nejdelší horizont. Argument pro příjem zní, že pětatřicetiletá pokladní s dvěma dětmi potřebuje pobídku víc než pětadvacetiletý programátor. Země, kde se na penzi spoří víc než u nás, jdou druhou cestou: Austrálie, Nový Zéland i Spojené státy státní příspěvek s příjmem snižují nebo nad určitou hranicí ruší. Německo bude v podobném duchu od příštího roku dávat 50 % z prvních 360 eur ročního vkladu a 25 % z dalších.

Tutéž chybu má ostatně i dlouhodobý investiční produkt, dotace prosperujících, na který novela nesahá vůbec.

Navrhuji proto sazbu podle příjmu, ne podle věku: řekněme 40 % pro lidi s příjmem pod mediánem, s plynulým poklesem k 20 % nad ním, a to i po třicítce. U dětí, které mají penzijko, nejde o příjem dítěte, ale rodičů, a ten stát ke smlouvě dítěte dnes nepřiřadí. Proto stačí hrubší brzda: 40 % jen z prvních 500 korun, ne z 1 700. Rodina, která posílá stovku, nepřijde o nic; rodina, která posílá 1 700, dostane 200 místo 680.

Data stát má: správa sociálního zabezpečení zná vyměřovací základ každého zaměstnance i živnostníka, a od roku 2024 stejně musí stát u každého příspěvku vědět, zda účastník nepobírá důchod. Vědět, kolik účastník vydělává, je stejný typ úlohy. A protože je to novinka, vyhodnoťme ji, jak plánuje ministerstvo. Pak se sazby doladí.

Tady je největší díra penzijka a zákon ji vůbec neřeší. Peníze půjde dál vybrat najednou v šedesáti, jak se to dnes obvykle dělá. Podle IDEA odchází 82 % kapitálu jednorázově a průměrný výběr 139 tisíc je renta 580 korun měsíčně na dvacet let, necelá tři procenta průměrného důchodu.

Jinými slovy, penzijko dnes není doplněk důchodu, ale dárek k šedesátinám, který stát dotoval desítky let. Šedesátka přitom zůstala, zatímco důchodový věk odešel na 65 a výhledově má (zatím) mířit k 67.

Co s tím? Nic revolučního. Státní příspěvky připsané od účinnosti novely by měly zůstat jen tomu, kdo si celé úspory nechá vyplácet jako penzi na deset a víc let nebo jako doživotní rentu. Kdo si vezme jednorázovku, vrátí státní příspěvky a případně i odpočty z daně z příjmů, které při spoření uplatnil, stejně jako dnes při předčasném odchodu.

O vlastní vklady ani o příspěvky zaměstnavatele by nikdo nepřišel. Jen o to, co přidal stát. Drobné zůstatky, z nichž by renta nedávala smysl, ať zůstanou volné celé. Dnešních šedesátníků by se nic nedotklo, třicátníků za třicet let ale ano a právě o ně jde. Renta by také měla být ve formuláři výchozí volbou, jednorázovka na výslovnou žádost. Nic z toho bohužel v novele není.

Naopak přibyla možnost vybrat si do 36 let třetinu vlastních vkladů. Bohužel. Dnes to může jen čerstvě plnoletý, do dvou let od osmnáctin. Novela okno rozšiřuje o šestnáct let. Zdůvodnění chápu: střadatele v začátcích odrazuje, že s penězi nelze celé dekády hnout.

Přesto bych touto cestou nešel, a pokud ano, tak jen podmíněně. Kdo si třetinu vybere, podle novely nevrací daňový odpočet, který na ni uplatnil, a z penzijka tak vzniká daňově zvýhodněný spořicí účet. Vracet by ho měl. Snesu tuto změnu lépe, pokud se odpočet z vybrané třetiny bude vracet a hlavně pokud se zavře díra na druhém konci.

Lepší penzijko dostává chvalitebně. Jednička je na dosah, stačilo by do zákona teď ve druhém čtení dopsat tři věci – automatické přihlašování, sazbu podle příjmu a rentu. Vládo, díky. Sněmovno, dodělej to.