Novinář: Pavlova role v NATO se někdy přeceňuje, ale byla to obrovská škola

Dva prezidentští kandidáti, dvě pozoruhodné kariéry. Zatímco Andrej Babiš vstupoval před lety do politiky s pověstí úspěšného podnikatele, jeho soupeř Petr Pavel má za sebou příběh vojáka, který působil na velmi vysokých postech v tuzemské armádě i v rámci NATO. Jak vypadaly tři dekády Pavlova profesního života po roce 1989? A co mohou znamenat pro jeho působení v politice?

Velkou pozornost si v kampani před prezidentskými volbami získala komunistická minulost jak Petra Pavla, tak Andreje Babiše. Oba například za minulého režimu vstoupili do Komunistické strany Československa.

Oba ale také odmítají určitý výklad jiné části jejich předlistopadového působení. Babiš odmítá, že by i přes zápis ve svazcích Státní bezpečnosti byl její agent. A Pavel zase uvádí, že ani zahájení kurzu vojenské rozvědky ještě v roce 1988 z něj nedělá komunistického rozvědčíka. Každopádně absolvování kurzu - který Pavel dokončil až po sametové revoluci - mělo důsledky pro jeho další kariéru.

„Takový začátek Petra Pavla předurčoval do vyšších postů,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 novinář Jan Gazdík, který se zaměřuje na obranu a bezpečnost a který Pavlovu dráhu začal sledovat už v 90. letech. Zblízka ho poznal v době jeho působení v misi UNPROFOR v bývalé Jugoslávii. Právě tam si současný finalista prezidentských voleb vysloužil uznání, povýšení a také vysoká vojenská vyznamenání v Česku i ve Francii.

V lednu 1993 totiž Pavel v čele záchranné operace vyvezl z obležení do bezpečí více než pět desítek francouzských vojáků. „O náročnosti té mise svědčí mimo jiné to, že tam bylo několik mrtvých francouzských vojáků. Byly to velmi tvrdé situace,“ popisuje Gazdík s tím, že v jednu chvíli měl prý Pavel dokonce „pistoli u hlavy“.

Setkávání s Pavlem v 90. letech novináři také ukázalo, že jde o velmi ambiciózního důstojníka. Gazdík to ilustruje na zdánlivém detailu - na Pavlově soutěživosti: „Jeden z jeho kolegů dosáhl rekordu v počítačové hře. A Petr Pavel poté seděl několik hodin, aby ho trumfnul. Dalo mu to sice práci, ale trumfnul ho.“

Pavlova kariéra pak vedla z velitelských pozic směrem spíše do vojenské diplomacie. Důležitým momentem byl například vstup České republiky do NATO v březnu 1999, kdy Pavel nastupuje na jedno z aliančních velitelství v Nizozemsku.

„On má jednu misi v UNPROFOR, která byla velmi náročná, velmi riskantní. Poté už vlastně zastával jenom štábní funkce. Krátce byl velitelem speciální brigády, ale opravdu jen velmi krátce,“ popisuje Gazdík. Podle něj už později Pavel nebyl vojákem, „který se plazí v blátě“, ale spíše diplomatem.

V roce 2012 nastupuje na samotný vrchol české armády - do funkce náčelníka generálního štábu. Ozbrojené síly přitom tehdy nebyly v jednoduché situaci kvůli krácení výdajů státu na obranu. Pavel měl jen omezené možnosti situaci změnit, Gazdík ale zmiňuje, že třeba náčelník generálního štábu francouzské armády v podobné situaci nedávno na protest rezignoval. To Petr Pavel neudělal. A podle Gazdíka není jasné, jestli alespoň dostatečně protestoval.

Novinář připomíná i to, že Pavel podpořil třeba projekt přezbrojování české armády útočnými puškami CZ BREN 1. „Ačkoliv měla ta puška sloužit asi dvacet až pětadvacet let, tak se dnes - po několika málo letech - stahuje do skladu. Vojáci s ní nejsou spokojeni, velmi na ni žehrají,“ uvádí Gazdík.

Vrcholem vojenské kariéry Petra Pavla pak bylo působení v čele Vojenského výboru NATO mezi lety 2015 až 2018. Podle Gazdíka sehrál důležitou roli tehdejší český velvyslanec při Alianci Jiří Šedivý, který Pavla prolobboval do závěrečného výběru. V něm už ale záleželo na samotném Pavlovi - a prestižní post pro sebe dokázal získat.

Co vůbec druhá nejvyšší pozice v NATO obnáší? Gazdík nejdříve upozorňuje, že bývá někdy trochu přeceňována. Zároveň ale zdůrazňuje, že jde o velmi významnou diplomatickou funkci, jejíž nositel je především mediátor, který se snaží - laicky řečeno - aby se našel konsenzus a dospělo se ke společnému rozhodnutí.

„Je to obrovská škola. Takovou diplomatickou a vyjednávací stáž z českých politiků, vojáků nebo diplomatů snad nikdo nemá,“ myslí si Gazdík. A zdůrazňuje i přínos pro Česko jako takové, kdy se utvrdilo postavení republiky jako spojence v NATO: „Petr Pavel odvedl obrovskou práci pro stát v tom chápání České republiky a české armády, jakkoliv sužované rozpočtem a podobně.“

Může vyvstat otázka, jak se dlouhá řada štábních a diplomatických funkcí odrazila na Pavlově přemýšlení o světě mimo armádu. Podle Gazdíka platí, že postupně „zcivilněl“. Zároveň by ale prý i samotní vojáci souhlasili s názorem, že u dlouholetého vojáka je vojenské myšlení doživotní.

Gazdík v této souvislosti popisuje několik momentů, kdy voják Pavel „nepřepnul“ do civilního světa. Například ten po výbuších muničních skladů ve Vrběticích, kdy vláda nasadila armádu, přestože to pro ni znamenalo velkou zátěž.

Pavel byl tehdy náčelníkem generálního štábu a podle Gazdíka se dostal do velmi ostré výměny názorů s tehdejším ministrem vnitra Milanem Chovancem (ČSSD). „Nedokázal přepnout a nedokázal ‚srazit kufry‘. Ale jsou to určité vypjaté situace - ty Vrbětice - kdy Pavel armádu brání,“ zamýšlí se novinář Jan Gazdík.

V podcastu 5:59 také uslyšíte o tom, co znamenala úspěšná záchranná mise z roku 1993 pro celou českou armádu nebo jak hodnotili působení Petra Pavla v čele Vojenského výboru NATO alianční spojenci. Poslechněte si v audiu v úvodu článku.