Megastavby jako zbraně: Nebezpečně bobtná „vodní válka“

Čína nebere ohledy a začíná stavbu, aniž by podrobněji popsala, jak má vlastně obří vodní dílo vypadat.

Přestože to tak může působit, není příliš pravděpodobné, že sledujeme začátek opravdové vodní války. Alespoň pokud vodní válkou myslíme situaci, kdy by se Čína pokusila skrze vodu Indii existenčně poškodit jako stát. Na to totiž s největší pravděpodobností ani po zhotovení megastavby nebude mít dost velkou páku.

Na druhou stranu se „weaponizace“ vody ze strany Číny nedá vyloučit a projekt doprovází i obavy z nehody nebo environmentálních rizik. Samotná Indie navíc vodu a vlastní přehrady jako zbraně už používá ve sporu s Pákistánem.

Vodní válka tedy v regionu svým způsobem vlastně probíhá už dlouhé roky. Zatím je to spíš „studená“ válka a do horké je daleko. Zahájení čínské gigantické stavby nicméně signalizuje, že důležitost vody v bobtnajících geopolitických třenicích jen poroste.

Jak už bylo řečeno, o tom, jak bude čínský projekt na řece Jarlung Cangpo vypadat, se toho ví málo.

„Čína tvrdí, že nebude usilovat o zneužívání projektu ve svůj prospěch na úkor zemí níže po proudu řeky. Všechno je ale zahaleno kvůli nedostatku transparence. I přes indické a bangladéšské stížnosti a čínské ujišťování zatím došlo k minimální nebo vůbec žádné výměně dat ohledně toho, jak bude projekt vypadat, fungovat a jaké to bude mít dopady,“ popsal Seznam Zprávám současný stav David Michel, expert na vodní a potravinovou bezpečnost z amerického think-tanku Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS).

Z toho, co dosud Čína oznámila nebo se podařilo zjistit novinářům, to nicméně vypadá, že půjde nejen o největší vodní elektrárnu, ale nejspíš i o jeden z nejtěžších a nejnáročnějších infrastrukturních projektů na světě.

Peking oznámil, že odhadovaná cena projektu bude v přepočtu 167 miliard dolarů. Pro srovnání, veškeré výdaje českého státního rozpočtu na rok 2025 odpovídají asi 100 miliardám dolarů.

Instalovaná kapacita elektrárny má být 60 GW. To je skoro třikrát víc než dosavadní největší vodní elektrárna na světě Tři soutěsky ležící na řece Jang-c'-ťiang. Například česká maximální okamžitá spotřeba je asi 12 GW a instalovaná kapacita výroby kolem 20 GW. Odhaduje se, že roční výrobní kapacita plánované megaelektrárny bude podobná, jako je celková roční výroba Velké Británie.

Podle Bloombergu, jemuž se údajně podařilo vyzpovídat insidery, kteří mají o plánu podrobnější informace, má být na stavbu použito tolik betonu, že by se z něj dala udělat dvouproudá dálnice, jež by obkroužila pětkrát dokola celou planetu.

I přes nesdílnost Číny se přece jen objevily náznaky, jak by zhruba mohl projekt vypadat. Ty navíc nově potvrdil i premiér Li Čchiang, když podle zpráv čínských státních médií informujících o zahájení stavby uvedl, že dělníci budou pracovat na „narovnání“ a „odvedení toku tunely“ a stavět budou pět kaskádovitých elektráren. Jeho popis byl sice pořád velmi strohý, ale alespoň v souladu s tím, co za nejpravděpodobnější podobu plánu označují už několik let média a experti včetně Michela.

Projekt má spočívat v „provrtání“ desítky kilometrů dlouhých tunelů skrze hory a odklonění značné části vody v řece Jarlung Cangpo skrze něj, přičemž začátek tunelů má být v nadmořské výšce téměř 3000 metrů a konec v 800 metrech nad mořem.

Na rozdíl třeba od Tří soutěsek tedy hlavní potenciál elektrárny nemá spočívat v obřím množství zadržené vody, ale především v ostrém spádu toku. Gravitací hnaná voda roztočí turbíny, které se podle informací Bloombergu nemají nacházet až dole u výstupu z tunelů, ale hned na několika místech uvnitř tunelů.

Tunely vytvoří pro vodu „zkratku“ a odkloní ji z nejdelšího (500 km) a nejhlubšího (přes 5000 m) kaňonu světa. Kaňon je tak odlehlý, že se až do začátku 20. století nevědělo, jestli je řeka Jarlung Cangpo skutečně tím tokem, ze kterého se v Indii stává Brahmaputra, a západní vědci se dokonce domnívali, že enormní převýšení by tok mohl překonávat obřím vodopádem.

Čínští vědci oblast začali podrobně zkoumat moderními přístroji v polovině minulého století a z jejich práce postupně vyšlo najevo, že kaňon na jihovýchodě Tibetu je nejen světově unikátním přírodním úkazem, ale nejspíš i místem s největším nevyužitým potenciálem k výrobě elektrické energie na světě.

Stavění přehrad je důležitou součástí strategie Číny usilující o energetickou i vodní soběstačnost a přechod k uhlíkově neutrální produkci. Zdokonalování se v této činnosti je pro Peking důležité i kvůli tomu, že budování velkých infrastrukturních projektů je jedním ze způsobů, kterým si získává vliv a moc v zahraničí.

Nová megapřehrada může toto všechno povýšit na další úroveň a nepochybně do širší strategie dobře zapadá, což ale na druhou stranu neznamená, že nemůže plnit i další cíle.

Přestože to tak navenek může vypadat, cílem tady téměř jistě není masivní odklonění vody z Brahmaputry a likvidace indického zemědělství. Něco takového totiž podle expertů nebude ani po úspěšném dokončení projektu technicky možné.

„Projekt bude mít obří kapacitu výroby elektřiny, ale přehrady nebudou zadržovat velké množství vody, takže potenciál působení škod níže po proudu bude omezený,“ řekla k tomu například environmentální historička specializující se na hospodaření s vodou v tomto regionu Ruth Gambleová z australské La Trobe University.

Stejný názor mají i další experti a rozvádí to ještě podrobněji.

„Vodní konflikt je méně pravděpodobný, než se zdá,“ uvádí v analýze amerického think-tanku USIP expertka na vodní diplomacii Anya Wahalová a Mark Giordano, podle kterých takové nahlížení ignoruje kontext fungování povodí Brahmaputry.

Řeka totiž sice je klíčovým zdrojem pro zemědělskou činnost i coby zdroj pitné vody pro miliony lidí v Indii a Bangladéši a je také pravda, že Čína kontroluje většinu území jejího povodí (tedy oblasti, odkud do ní voda stéká), ale většina tohoto území leží ve srážkovém stínu. Je to dáno tím, že monzunové větry a mraky se většinou zastaví o hory a vyprší se níže na území Indie, Bhútánu a Bangladéše. Přesně z tohoto důvodu ostatně v severovýchodním státě Indie Méghálaj najdeme i nejvlhčí místo na světě, tedy místo s nejvyšším ročním průměrem srážek.

Jak přesně velký podíl v Brahmaputře činí voda přitékající z řeky Jarlung Cangpo napájené primárně z ledovců, se neví. Autoři analýzy zjistili, že například indické úřady uvádí jen sedm procent, zatímco třeba Organizace pro výživu a zemědělství OSN 30 procent, přičemž rozdíl čísel je nejspíš dán odlišnou metodikou výpočtu.

Číslo OSN totiž podle autorů pravděpodobně odpovídá součtu vody z veškerých přítoků Brahmaputry na čínském území jakožto podílu Brahmaputry ve městě Guváhátí, které leží ještě asi 75 km od hranic s Bangladéšem. Údaj indické vlády zase nejspíš bere v potaz vodu pouze z hlavního toku v místě, kde Brahmaputra vtéká do Indie, a vypočítává, jaký podíl tato voda činí z celkového průtoku řeky hluboko v Bangladéši.

Nezapomeňme také, že podle toho, co zatím o stavbě víme, nebude jejím účelem odklonění většího množství vody nebo její masivní zadržování, takže opravdu těžko čekat, že Čína bude manipulovat s veškerou vodou z Jarlung Cangpo.

Pádným důvodem k obavám však není jen to, že podobu stavby ještě Čína neukázala a nelze se na nic spolehnout. I menší regulace toku řeky Jarlung Cangpo totiž Číně může poskytnout možnost například zhoršit dopady povodní.

Že by Čína cíleně upouštěla vodu tak, aby v případě povodní co nejvíc poškodila Indii, je sice pořád dost divoký scénář, ale nabízí se i jiné – už o poznání uvěřitelnější. Dopady povodní totiž mohou být v Indii horší už jen proto, že Čína třeba nepošle včas hydrologická data, což se v posledních letech děje. Dohoda o sdílení hydrologických dat vypršela před několika lety, a přestože Peking uvádí, že vyjednávání o jejím obnovení pokračují, data do Indie pořád neposílá.

Michel k tomu dodal, že kromě toho se Indové ještě mohou obávat i rizika narušení přirozeného toku sedimentů v řece, které obsahují důležité živiny pro indická pole.

Dalším legitimním důvodem k obavám je nepochybně i riziko čistě technického selhání elektrárny. Oblast stavby totiž není jen extrémně odlehlá, ale i mimořádně seizmicky aktivní. Silná zemětřesení jsou tam poměrně častá, jak ukazuje mapa Geologické služby USA:

V posledních letech tam také dochází k sesuvům půdy. Například na jaře roku 2020 se do řeky sesunulo tolik materiálu uvolněného kolapsem ledovce, že na řece vznikla dočasná přírodní „hráz“.

Jinými slovy se tedy riziko problémů nedá vyloučit, ani když Čína dodrží své sliby, že elektrárnu nebude využívat k weaponizaci vody.

Celou záležitost navíc nelze oddělit od geopolitického pnutí mezi Pekingem a Dillí.

Elektrárna vznikne jen kilometry od sporné linie kontroly obou zemí. Hranice mezi nimi je na mnoha místech v Himálaji definována nejasně, což v posledních letech už několikrát vedlo i k násilným potyčkám mezi čínskými a indickými vojáky.

Obří infrastrukturní projekt nepochybně obě strany vnímají i jako silné gesto utužující se kontroly nad daným územím.

Podobně je tomu třeba i ve věci Čínou budovaných vesnic, železnic a silnic v Himálaji, snad jen s tím rozdílem, že u nich se Indie může obávat, že by v případě vypuknutí ostrého konfliktu mohly posloužit i k rychlejšímu a efektivnějšímu nasazení ozbrojených sil.

Podobnost můžeme vidět i v reakci Indie, která na čínské zastavování odlehlých regionů reaguje vlastním podobným programem a také na obří elektrárnu podle vládních představitelů hodlá odpovědět vlastní velkou přehradou níže po proudu Brahmaputry.

Mělo by jít o největší indické vodní dílo zahrnující i elektrárnu s instalovanou kapacitou 11 GW. Projekt ale ještě není definitivně schválený, a jelikož by v případě jeho stavby mělo dojít k zatopení velkého prostoru, čelí silnému odporu místních obyvatel.

Je-li řeč o vodních sporech v Himálaji, nelze v této souvislosti nezmínit, že Indie se obává něčeho, co sama dělá.

Po teroristických útocích a následném omezeném vojenském střetu se svým západním sousedem totiž odstoupila od dohody o sdílení vody s Pákistánem, nesdílí s ním hydrologická data a vyhrožuje, že vodu tekoucí do Pákistánu odkloní.

Její reálné možnosti jsou sice podle expertů limitované (tématu jsme věnovali celý článek) a Pákistánu v dohledné době moc vody sebrat nezvládne, ale už výhrůžnými výroky a jednostranným odstoupením od smlouvy dává Číně, která mimochodem nepřekvapivě podporuje Pákistán, nebezpečný precedent.

Přestože je tedy v regionu k absolutní vodní válce zjevně daleko, riziko weaponizace vody celkově roste, čemuž nahrávají i zhoršující se problémy s nedostatkem vody související ze sílící změnou klimatu.

Na úplný konec dodejme, že čínský projekt není kontroverzní jen kvůli politice, ale i kvůli environmentálním rizikům.

Čína sice tvrdí, že stavba bude ekologicky šetrná, ale vzhledem k tomu, že její podoba pořád není známa, ekologové upozorňují na riziko, že by mohla poškodit ekosystém velkého kaňonu řeky Jarlung Cangpo.

Kaňon je přitom domovem biodiverzitně možná úplně nejcennější oblasti celé Číny se světovým významem. Žije a roste tam enormně pestrá paleta živočichů a rostlin včetně například masožravých šelem zahrnujících bengálské tygry, sněžné leopardy a tibetské nebo asijské černé medvědy či nejstarší a nejvyšší stromy celé Asie.