Komentář: Západ se hádá, Čína zatím tiše sahá po dominanci nad světem

Ukrajina, Gaza, Írán, Green Deal. A do toho všeho show v podání Trumpovy vlády, při které létají vzduchem vražedné celní sazby stejně nevyzpytatelně, jako by je ve Washingtonu tahal z klobouku papoušek. Tep doby je horečný. Není divu, že za kouřovou clonou událostí zanikají obrysy jednoho velkého trendu.

Mnoho zemí sčítá ztráty a léčí si rány. Jeden stát ale v chaosu neobyčejně posílil svou pozici. Příští historici možná budou v prvních měsících roku 2025 hledat okamžik, kdy se Čína, pěkně potichoučku, nadechla k velkému „skoku vpřed“. Tentokrát s úplně jinými výsledky než stejně pojmenovaná, katastrofální kampaň „Velkého kormidelníka“ komunistické revoluce Mao Ce-tunga.

Ne, že by v Číně všechno fungovalo skvěle. A už vůbec neplatí, že by tamní odpudivý režim měl sklízet potlesk za „stabilizování společnosti“, jak říkával Miloš Zeman. V podloží čínské ekonomiky a společnosti číhá několik nášlapných min. Ale od té doby, co nastoupil k moci Donald Trump a Západ se otřásá v základech, čínská moc stihla udělat kvantitativní skok na vyšší úroveň. Zčásti jsou to plody letité strategie. Zčásti stačí vládcům z Pekingu sedět s rukama v klíně a mlít palci mlýnek, zatímco v jejich prospěch melou, obrazně i doslovně, rozhádaní západní politici.

Tady je několik oblastí, ve kterých Číně v posledních měsících narostly geopolitické svaly:

Dlouho to bylo pro akademiky a novináře vděčné téma kavárenských rozhovorů. Teď mohou mít zvrácenou radost: jejich řeči o tom, že Čína drží svět pod krkem pomocí dominance nad tzv. vzácnými zeminami, prošly testem reality.

Donald Trump sice nejprve přihazoval do ohně celní války s Čínou jednou poleno za druhým, stačilo ale, aby Peking přiškrtil přívod životně důležitých surovin, na kterých mají moderní ekonomiky vypěstovaný takřka heroinový návyk, a vše bylo jinak. USA z obchodní války vycouvaly. A pokud dojde na její další kolo, bude už Čína přesně vědět, jak své protivníky přivést k rozumu.

Ani v případě tradičního hardwaru není už dávno čínská armáda papírový tygr, jako ještě nějakými dvaceti, třiceti lety. Při vývoji bojového letounu páté generace pokročila ze všech států nejdál s výjimkou samotných Spojených států. Její moderní bojové fregaty snesou srovnání s americkými protějšky. Razantně posiluje čínský jaderný arzenál.

A pak jsou tu nové trendy, jejichž vývoj svět sleduje v přímém přenosu na ukrajinském bojišti: drony a umělá inteligence. Když sledovali čínští stratégové velkolepý triumf ukrajinského útoku na ruské bombardéry pomocí dronů, řízených AI, museli jásat přímo nahlas. Právě tyto trendy totiž hrají jednoznačně do karet Číně, zemi, kde vzniká sedmdesát až osmdesát procent světové produkce komerčních dronů.

Když dnes Rusko a Ukrajina nasazují do bojů miliony dronů ročně, jedná se na obou stranách většinou přímo o čínské produkty nebo výrobky z čínských komponentů. A umělá inteligence, ta si zaslouží vlastní kapitolu.

Nejenže čínské firmy i jednotlivci jsou v šíření umělé inteligence otevřenější než jejich západní protějšky. Čínu na tomto poli nezastavilo ani americké embargo na nejpokročilejší čipy. Čínský jazykový model Deep Seek patří k nejlepším na světě, i když v některých politických otázkách se nejspíš trénoval na Maově Rudé knížce.

Čína má navíc při dalším vývoji AI a datové ekonomiky jednu obrovskou výhodu: kašle na soukromí svých občanů. V Evropě musí mimo jiné specialisté vytvářet virtuální, umělé jedince, aby se měl software na odhalování zločinců na čem trénovat. Cestu ke skutečným lidem blokuje GDPR. Číňané naopak, ať už dobrovolně, nebo nuceně, představují bezednou studnici dat pro své firmy a vládu, které se na zákony na ochranu osobních dat neohlíží.

A ještě jednu výhodu bude mít Čína v tomto globálním závodu: svou energetiku. A právě tento měsíc svůj náskok ještě zvýšila.

Čtvrtého července, na den nezávislosti USA, podepsal prezident Trump „Velký krásný zákon“. Slavný komentátor a držitel tří Pulitzerových cen Thomas Friedman k tomu řekl: „Tleskali členové dvou politických stran: amerických Republikánů a Komunistické strany Číny.“

Důvod? Zákon sice plnými hrstmi rozdává daňové slevy a dotace skoro všem, včetně aljašských velrybářů. V jedné oblasti ale podporu masivně ruší. Ve sféře obnovitelných zdrojů energie a elektromobility.

Zatímco USA z ideologických důvodů oslabují tu nejrychleji rostoucí větev energetiky jednoduše proto, že soláry a větrníky jsou tak nějak „woke“, Čína postupně sféru moderní světové energetiky a i mobility pohlcuje. Jednak proto, že to je výhodný byznys. A podle Thomase Friedmana i s vizí, je laciná energie budou živou mízou pro budoucí ekonomiku, která bude potřebovat zdroje pro mimořádně energeticky náročná datacentra.

Soláry a větrníky, nejrychlejší způsob, jak momentálně dostat do ekonomiky nové porce energie, doplňují v čínské ty zdroje, které jsou sice špinavější anebo dražší, ale zato pracují bez ohledu na slunce a vítr. Čínská energetická ofenziva deklasuje svět nejen při budování obnovitelných zdrojů, ale tempem otevírání jaderných reaktorů a uhelných elektráren. I podle šéfa ruského energetického gigantu Rosněft se v dohledné budoucnosti „díky trpělivé práce i tamních soudruhů“ země změní z dovozce ve vývozce energií.

Spojené státy, místo aby se snažily Číně konkurovat, torpédují svůj sektor obnovitelných zdrojů a sní fosilní Trumpův sen o záplavě laciné ropy, ze kterého nikdy nic nebude. A Evropa? Ta do světa datové ekonomiky, bytostně závislé na energiích, vstupuje s dvakrát až třikrát dražšími energetickými vstupy, než jaké má k dispozici Čína.

Silná, ale strašidelná. Tak byl svět zvyklý přemýšlet o Číně po celá desetiletí. Český vědec Václav Smil se v roce 2008 přiléhavě ptal, jak může někomu připadat lákavá země, která má v ústavě tak děsivé formulace, jako že ČLR „je socialistický stát demokratické diktatury“… „záměrné narušení socialistického systému je zakázáno“.

Zejména v posledními roce ale slábne hrůzná aura, která onu demokratickou diktaturu obestírala. Čína posiluje v oblasti tzv. „soft power“, měkké síly, která doplňuje tradiční vojensko-ekonomickou potenci států. Jedná se o přitažlivost idejí, které stát zosobňuje, o lákavost jeho kultury, o jeho „brand“. A ten se v případě Číny v minulých měsících výrazně vylepšil. Podle uznávaného indexu je co do „měkké síly“ nyní druhou nejvlivnější zemí světa.

A opět: zčásti je to důsledek zejména ekonomických úspěchů Číny, jejíž firmy mimo jiné už nemusí konkurovat jen cenou a stávají se „sexy“. Zčásti je to zásluha čínských influencerek, které prostřednictvím tiktokového univerza učarovaly západnímu publiku čínskými trendy v líčení a oblékání. A zčásti je to vina konkurentů. Když USA vyhrožují slabším sousedům, jako je Panama, Kanada nebo Grónsko, mohou se někteří lidé ptát: o co je vlastně Peking horší než Washington?

Co to celé znamená? Že je Čína předurčena vládnout světu?

Zdaleka ne. Jak už bylo řečeno, v podpalubí čínské ekonomiky a společnosti doutná několik nebezpečných požárů. Ať už je to obří zadlužení jednotlivců a místních samospráv, nezaměstnanost mladých, obavy z deflace nebo z prasknutí bubliny v automobilovém průmyslu. A pak je to jedno riziko, které vyplývá ze samotné podstaty mocenského systému v Číně.

Si Ťin-pching ji proměnil bezmála ve svou monarchii. To má i své výhody, zejména při dlouhodobém strategickém plánování, které z podstaty nepodléhá změnám nálad voličů, protože těch se nikdo na nic neptá.

Problém je v tom, že když se monarcha rozhodne špatně, následky mohou být fatální. Najde se totiž jen málo těch, kdo by se odvážili „neomylnému vůdci“ odporovat, když říká nesmysly. Jak už ukázalo několik chybných kroků čínského prezidenta v době covidu, systém, kde chybí ona pranýřovaná demokratická „žvanírna“, postrádá také životně důležitý systém korekcí. Země, navedená diktátorem na špatný kurz, často nezvedne hlas, dokud nenarazí na pomyslný útes.

Jak řekl americký kongresman Fisher Ames: „Monarchie je jako plachetnice. Vznešeně pluje, narazí na skalisko a potopí se. Demokracie je jako vor. Málokdy se úplně potopí, ale ksakru, nohy máte pořád mokré.“