Rozdíly v léčbě mrtvice. Rozhodnout může i délka chodby, říká novinář

Je to změna, která má (nejen) veřejnosti umožnit udělat si přesnější obrázek o stavu českého zdravotnictví, a v konečném důsledku také napomoci ke zlepšení celého systému. Data o léčbě pacientů s mrtvicí, jejichž únorovému zveřejnění předcházely roky debat, ukázala rozdíly v péči. A kromě nich také slepá místa nemocniční sítě v Česku. Rozebíráme je s komentátorem SZ Martinem Čabanem.

Snaha porovnat úspěšnost léčby v českých nemocnicích dosud připomínala spíše detektivní práci. U několika různých diagnóz sice veřejnost měla a má k dispozici příslušná data, která dokonce mnohdy ukazují zřejmé rozdíly. Jenže názvy zdravotnických zařízení byly - s výjimkou porodnic - v těchto přehledech jen shlukem hvězdiček, kterými stát údaje anonymizoval. Lidem tak nezbývalo, než si zatipovat, jestli právě čtou výsledky fakultní nemocnice v pražském Motole, nebo třeba té ostravské.

Tuzemské zdravotnictví se však pohnulo o krok dopředu. Od února jsou dostupná data o léčbě cévních mozkových příhod, lidově mrtvic, které ročně postihnou v Česku více než dvacet tisíc lidí. Význam, jaký otevřená data mají pro zlepšování celého systému, při prezentaci před novináři podtrhnul jak ministr zdravotnictví Vojtěch Adam (ANO), tak i zástupci lékařů nebo pacientských organizací.

Že jde o mezník, si myslí také komentátor Seznam Zpráv Martin Čaban, který se českému zdravotnictví dlouhodobě věnuje a je autorem newsletteru Vizita. „Když vidíte, že v jedné nemocnici se na stejnou diagnózu skutečně umírá dvakrát více než v jiné, ale vy nevíte, která je která, působí to trochu nepříjemně. Máte pocit, že některé informace se před vámi někdo snaží zadržet,“ zamýšlí se Čaban nad dosavadní praxí v rozhovoru pro páteční vydání podcastu 5:59.

Alespoň v případě mrtvic teď už ale odborníci, novináři nebo kdokoliv z veřejnosti může procházet příslušné statistiky (byť zatím v uživatelském prostředí, v němž pro laika není úplně jednoduché se orientovat). A podle Čabana data potvrdila, co se tušilo a předpokládalo - tedy že je pro pacienta poměrně velký rozdíl, v jaké nemocnici po vzniku cévní mozkové příhody skončí.

Úspěšnost léčby je vyšší v nejspecializovanějších komplexních centrech, v průměru o něco hůře jsou na tom tzv. iktová centra a za nimi pak nemocnice „pouze“ s neurologickým oddělením nebo i bez něj. Zároveň je ale nutné dávat pozor na interpretaci těchto dat. „Z těch menších nemocnic to nedělá nějaká odsouzeníhodná zařízení. Je to (výsledky ze statistik) dáno systémem, jejich personálním vybavením, počtem specialistů i nějakým technickým vybavením,“ vypočítává Čaban minimálně část podstatných faktorů.

Na první pohled je však patrné, že data ukazují rozdíly i mezi zařízeními se specializovanou péčí. Některá iktová centra tak vykazují vyšší úspěšnost léčby než mnohá Komplexní cerebrovaskulární centra (KCC), u jiných nemocnic zastoupených ve „střední kategorii“ čísla naopak mluví o až dvacetiprocentní úmrtnosti.

Interpretovat takový obrázek není podle Martina Čabana vůbec jednoduché. Zmiňuje, že roli nejspíše hraje široký vějíř okolností, který zahrnuje vnitřní příčiny v konkrétních nemocnicích, jako jsou problémy s kvalitou péče nebo třeba se zajištěním provozu urgentního příjmu. U mrtvice totiž záleží na minutách. „Někdy dokonce může stačit - když to hodně zjednoduším -, když bude třeba jenom příliš dlouhá chodba mezi urgentním příjmem a místem, kde se o pacienta postarají,“ upozorňuje novinář.

S rychlostí poskytnutí péče ale souvisí také důležitý „vnější“ faktor v podobě dojezdové doby záchranné služby. Komentátor Seznam Zpráv v tomto ohledu zdůrazňuje, že z hlediska přežití nebo kvality dalšího života je velký rozdíl, jestli se člověk s mrtvicí dostane do nemocnice za nižší desítky minut, nebo jestli to trvá třeba hodinu. Do hry proto vstupují i zdánlivě nesouvisející faktory, včetně stavu dopravní infrastruktury nebo s ním související pomalé průjezdnosti silničního provozu.

Z mapy dojezdových časů přitom vyplývá fakt, který může leckoho překvapit. Velmi nepříznivou statistiku totiž vykazují i některé části Prahy. „Zejména na jejím severovýchodním okraji jsou oblasti, kde se třeba 100 procent pacientů nedostane do nemocnice do hodiny od zavolání,“ popisuje Čaban s tím, že na základě těchto dojezdových dat v rámci republiky už vzniká plán na rozšíření zmíněných iktových center. Konkrétně v Praze by se takovým zařízením měla stát nemocnice Na Bulovce.

Právě tato specializovaná pracoviště jsou totiž v úspěšnosti poskytované péče nezastupitelná, což ukazují nejen nová otevřená data, ale i starší anonymizované přehledy.

„Specializace funguje. (…) Existuje souvislost mezi množstvím provedených zákroků a kvalitou,“ dodává novinář. Pozor si je ale prý třeba dávat i na opačný extrém. „Musíme přemýšlet i o tom, abychom to s koncentrací a specializací nepřehnali. Jednak proto, abychom nepřetížili ta (specializovaná) centra, která máme, a jednak abychom ‚nevyháněli‘ z těch menších nemocnic péči, kterou jsou bez problémů schopné poskytnout.“

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč tak dlouho podle Martina Čabana trvalo, než se Česko ve zdravotnictví začalo posouvat k většímu zveřejňování otevřených dat. Anebo o tom, jestli větší přehled o (ne)kvalitě poskytované péče může rozpohybovat diskutovanou úpravu nemocniční sítě. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.