Bohumil Klepl: Vždy jsem byl ozdobou mejdanu, ale teď jsem nudný

Herec Bohumil Klepl vzpomíná na svůj život plný paradoxů – od nečekaných výsledků DNA testů přes období seriózního divadla až po světová dobrodružství s loutkovým divadlem. Otevřeně také mluví o svém boji s alkoholismem, který ho přivedl k abstinenci a zásadnímu životnímu obratu.

Jak se změnil jeho vztah k herectví, umění i osobnímu životu? Přečtěte nebo poslechněte si upřímný rozhovor s hercem, který přiznává své slabosti i sílu je překonat.

Bobe, jakou máš asociaci k výrazu boomer?

Abych se přiznal, vůbec nevím. Zní to jako „bum“, ale protože nejsem angličtinář ani švédštinář, tak netuším, co se tím chce říct. Pro mladou generaci jsme ty i já boomeři – to znamená chlapi, kteří už mají to nejlepší za sebou a v určitých věcech se moc neorientují.

Tak to teď budu machrovat mezi mladými a budu jim říkat, že jsem boomer. Děkuji za informaci.

Váže se k tomu i určité používání moderní techniky. Jsi s počítači nebo chytrými telefony kamarád?

Jsem. Pracuji s výpočetní technikou – jak jsme tomu říkali v šedesátých letech. Umím s ní, ale v umělé inteligenci vidím konec světa. My se toho nedožijeme, ale naši vnuci ano. Je to velké nebezpečí, protože přestáváme používat mozek. Myslím si ale, že živý herec bude potřeba pořád.

Je něco, co tě naopak na současné době a moderních technologiích baví?

Noviny už nekupuji, všechny zprávy čtu na internetu. Umím rozlišovat, které jsou serióznější a které bulvárnější, a každé ráno si je projedu, abych věděl, co se děje ve světě a jak se mám tvářit před kolegy, kteří jsou politicky angažovaní.

Obdivuji, že už existují sekačky a vysavače, které pracují samy – což je pro mě konečná, protože jsem milovník vysávání a všichni to vědí.

Nemám problém ani s psaním zpráv, i když mi to někdy leze na nervy. Internetové bankovnictví také zvládám a je to obrovská úleva. Musím to ale „kontrovat“ – jsem nedůvěřivý, takže každý den restartuji mobil, stejně tak tablety a počítače. Hodně mi to ulevuje v práci a zároveň se snažím nepodlehnout podvodníkům.

Jak trávíš léto, máš čas na dovolenou?

Ve Studiu DVA hrajeme celé léto na letních scénách. Kdybych nehrál, nevím, co bych dělal. Trávu mám posekanou, všechno pořezané… asi bych se nudil. Mám kolem pětadvaceti představení do měsíce, je toho hodně, ale jsem šťastný, že jsem mezi mladými.

Letní hraní je trochu jiné – beru to s rezervou, protože svou roli hraje i počasí a některá závažnější dramata pak působí spíš komicky a nemají takový dopad. Mladí herci sice nadávají, že nemůžou na dovolenou, ale mě dovolená nebaví. Kdysi jsem létal třeba na Maledivy, ale už nechci – nebaví mě létání ani čas strávený na letišti.

Pětadvacet představení do měsíce je velká porce. Jsou dny, kdy jdeš do divadla s odporem?

Když jsem byl mladší, občas jsem to tak měl. Teď už ne. V důchodcovském věku člověk v podstatě nemá co dělat, zvlášť když nemá koníčka. V minulosti jsem se kriticky díval na Karla Rodena, že má zámek, statek, koně, a dělal jsem ironické poznámky – za což se mu teď omlouvám. On má velké koníčky a baví ho to. Kdybych měl něco takového, možná bych divadlo už nedělal, ale žádného koníčka nemám.

Vůbec žádného?

Kdysi jsem maloval olejomalby – v opilosti záhadné obrazy. Teď už jsem realista a nemaluji. Jediné, co mi zvedá náladu, je můj šestiletý vnuk Ralf. Je po dědovi dost ukecaný a filozofický. To je jediná zásadní radost v mém volném čase. Vysávání zůstává - ráno si vysaju, uvařím, lehnu na gauč a koukám na televizi. Pak jdu hrát - a to je záchrana, protože když nejdu hrát, usínám u televize. A to je konečná.

Hraješ v představení sám i s kolegy. Co tě baví víc?

Představení Vysavač bude mít derniéru 22. září. Hrál jsem ho deset let. Už ho nemůžu hrát, protože jsem starý a fyzicky na to nemám – je velmi náročné. Navíc to Patrik Hartl napsal tak, že si stařec hraje na mlaďocha a balí mladou holku. Z toho představení jsem vždycky úplně hotový, ale sám v něm nejsem – mám dialog s publikem. Být sám na jevišti mi vyhovuje nejvíc. Mám už i textové výpadky, takže potřebuji nápovědu, která mi napovídá pantomimicky.

Nebudeš mít po tolika letech hraní najednou prázdno?

Prosil jsem Patrika Hartla, aby mi napsal další hru, ale řekl, že pro dědky nepíše.

V kolika dalších hrách ještě hraješ?

Ještě v sedmi. To je docela dost a občas si ze mě kolegové dělají legraci, protože se mi to v mém věku už plete. Obzvlášť Kryštof Hádek si často dělá srandu, ale on neumí reagovat na moje herecké improvizace. Hrajeme spolu v Revizorovi a když zapomenu text, diváci to nepoznají – pokračuji v intenci role a snažím se z toho vymotat. On se ale odbourá, sebere se a řekne, že se mnou se nedá hrát, a odejde. Já ale pořád držím tu figuru.

Jak dlouho už hraješ ve Studiu DVA?

Ani přesně nevím, asi dvacet let. Šéf divadla Michal Hrubý dokázal zázrak – je to jedno z mála soukromých divadel, které má tři scény a na repertoáru 38 inscenací. A je v podstatě pořád plno. Jsem šťastný, že jsem na sklonku svého divadelního života ve Studiu DVA – je to to nejlepší, co mi mohl život dát do závěru herecké kariéry.

Bobe, měl jsi ale období, kdy jsi říkal, že už se ti divadlo moc hrát nechce.

To si možná pamatuješ ty, já jsem ještě pil, takže si to nepamatuji. Měl jsem „chlastací“ období – hrál jsem divadlo a zároveň točil nekonečné seriály a zapomínal, že piju. Ráno vodka, večer vodka – naučil mě to Leoš Suchařípa, starý profík na vodku, ještě v Divadle Na zábradlí. Říkal, že když vodku zajím petrželí, nebude ze mě cítit.

Má alkohol při hraní nějaké plus – nakopne tě panák před představením, nebo ti to víc pálí?

Já ti nevím. Prošel jsem si tím a jsem takzvaně abstinující alkoholik. Byl jsem i na léčení – říkám tomu „léčení Maledivy“, protože to bylo soukromé a stálo 160 000.

Někdo může normálně popíjet celý život a někdo to má dané, že to potřebuje – třeba já. Ne kvůli náladě a ožralosti, ale kvůli „dobíjení“. Ráno deci vodky s petrželí, pak další a byl jsem furt v pohodě. Když jsem to ale neudělal, byl jsem vynervovaný a vystresovaný – neměl jsem „hladinku“.

Takže jsem pil den co den, až to bylo vidět i na jevišti. Chtěl jsem se zachránit, protože už to dál nešlo, a hodně mi pomohly moje dospělé děti. Teď abstinuji šestý rok, ale upřímně – život už není tak veselý. Vždycky jsem byl ozdobou mejdanu, teď jsem nudný a jdu domů.

Když ses rozhodl, že budeš abstinovat, jak dlouho trvalo, než došlo k činu?

Velkou roli v tom sehrály moje děti i Michal Hrubý, majitel a šéf Studia DVA. Řekl mi úplně vážně, že jestli budu pokračovat, ukončí se mnou spolupráci. To mě vylekalo. Našel jsem soukromou kliniku, kam chodí ředitelé i známí herci. Nikdo o tom nevěděl, takže ani netušili, že jsem se léčil. Předtím jsem byl týden v Bohnicích a utekl jsem – bylo to strašné. V NEO centru jsem vydržel měsíc a půl, jezdil jsem i hrát, a hodně mi to pomohlo. Při alkoholismu už pak neovládáš sebe, řeč ani paměť – celé je to špatně.

Tvůj kamarád Honza Kraus také nepije. Radil ti nějak?

Nikdy jsem ho neviděl pít. Myslím, že Honza tomu nepodléhal. Říkal, že byl mile překvapen, že jsem k tomu došel sám. Všichni s povděkem řekli, že je dobře, že jsem to udělal. V divadle jsem teď autorita, což je zvláštní, a mladší kolegové, co pijí, mi hlásí každé pivo.

Alkohol je u herců častý.

Herectví není zdravé povolání. Pokud je člověk emocionálně vyspělý natolik, že umí vytvářet pocity a nálady, není přirozené, že na jevišti neustále předvádí něco, co sám necítí, nebo se vtěluje do stresových či nadšených emocí. To není zdravé pro organismus, protože je to lež. A aby ses té lži zbavil nebo se vrátil do normálu, potřebuješ nějakou drogu. Pití u herectví souvisí s tím, že na jevišti lžeš, a to vyvolává negativní momenty. Někteří herci, kteří nepili a teď říkají, že Klepl kecá, nejsou normální. Jsou lepší povolání.

Vždycky jsi říkal, že vedle Charlese Aznavoura jsi druhý nejznámější arménský umělec.

U nás, v Čechách, to platí dál. Musím říct, že můj syn s rodinou jezdí pravidelně do Arménie. Naučil jsem je to a machrují tam, že mají v sobě taky nějakou arménskou krev. Ale musím něco veřejně prozradit – můj syn mi nechal udělat DNA testy a došlo k velkému zklamání: keltských předků je tam 60 % a arménských asi jen 4 %. Tu Arménii ale musím držet dál.

Celý život jsem trpěl tím, že jsem se narodil v Moskvě českému otci a arménské matce. Vůči městu Moskva nemůžu nic říct, ale tady, v naší zemi, mi to vadilo, dělalo mi to problémy. Říkali mi Rusák, a proto jsem zvolil tu arménskou krev a přeorientoval se – začal jsem hodně mluvit o Arménii, abych na ni převedl pozornost.

Pamatuju si, že jsi měl období, kdy jsi pro změnu trpěl tím, že chceš hrát jen seriózní divadlo, klasický repertoár. Kdy jsi pochopil, že herec hraje různé role a že to není jen o tom velkém umění?

Když jsem skončil v Divadle Na zábradlí, kde jsem v období Petra Lébla platil za seriózního a velkého umělce. Vzrůstově sice malý, ale hrál jsem velké a vážné role v různých inscenacích. Narovinu řeknu, že každou roli hraju seriózně a vážně, ale když se na mě dívají, smějí se, přestože nikdy nedělám srandičky. Čím větší vážnost, tím větší smích od diváků.

Bylo období, kdy jsem nedělal komerci ani seriály, ale to mě už opustilo. K divadlu se ale chovám zodpovědně, seriály odmítám a skončil jsem s nimi. Jednu pěknou hlavní roli v charakterním filmu bych si ale rád zahrál. Jestli pak bude působit směšně, je jedno, ale vzal bych to.

Žádný herecký sen zralého muže?

Už ne. S bratry Formanovými jsem jezdil s tím největším podvodem, co jsem mohl udělat – s mrňavým loutkovým divadlem. Objel jsem s ním svět a hrál i pro Miloše Formana a mexického prezidenta. Měl jsem pocit, že jsem světový, ale s těmi loutečkami to bylo vlastně směšné. Přešlo mě to, když jsem v Americe viděl některé velikány, a ta česká hra na celebritnost mi pak připadala legrační.

Když dostaneš nabídku, co je pro tebe kromě honoráře důležité?

Rozhoduji se podle partnerů a kolegů, kteří v tom budou hrát. Teď mě čeká zkoušení se Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem a jsem lehce nervózní, protože se známe jen od vidění a ne herecky. Jsem rád, že začnu zkoušet a chodit do práce. Mám to fakt jinak a byl bych jako opuštěné zvíře, prostě potřebuji režim. Upřímně, už asi nemám paměť na velkou shakespearovskou roli a nechtěl bych si nalhávat, že jsem Hamlet. To už bych nedokázal.

Co muzikály?

Prosím tě, muzikál jsem měl jeden – v roce 1994. Bylo to představení Má férová Josefina v Karlíně. Ondřej Havelka mě učil zpívat, tančit, stepovat, dřel to se mnou asi tři měsíce a jezdil ke mně domů. Pak jsem to předvedl v Karlíně a jsem hrdý, že pan Korn a paní Vondráčková za mnou přišli do šatny a ptali se, kde jsem se vzal. Odpověděl jsem, že jsem trávil delší čas v Mexiku.

Dost dlouho a úspěšně jsi po světě jezdil s loutkami. Jaký to je život, to asi musíš mít rád?

Ano, to bylo období, kdy jsem to měl moc rád a myslel si, že jsem důležitý. Teď s odstupem času si myslím, že to byla moje největší drzost v životě. Ty loutečky jsou 20 cm veliké, stoleté originály. Nehrál jsem české klasiky, ale světové a v různých jazycích, podle toho, kde jsem právě vystupoval. Norové, Dánové, Švédi i Mexičani oceňovali, že Klepl mluví jejich jazykem.

Takže jste opravdu hráli v jazyce země, kde jste byli?

Kluci Formani měli jiné představení a hráli ho vždy anglicky. Já jsem byl jejich předvoj, měl jsem takovou desetiminutovku a hrál vždy v jazyce země, kde jsem zrovna byl. Vzniklo to v roce 1985 díky Divadelní pouti, kterou založil otec Vojty Kotka. Za totáče bylo složité dělat pouliční divadlo, ale na Střeleckém ostrově od roku 85 hráli jak Formani, tak Holubová. Když se situace uvolnila, začal o nás být zájem a zvali nás hlavně díky klukům Formanům.

Měl jsi v té době rodinu?

Měl jsem manželku a dvouletého syna Tomáše. V Mexiku jsem měl serióznější vztah s malířkou Susan Rodriguez Torres, která se do mě zamilovala. Vůbec jsem to nepochopil, ale líbila se mi. Nevěděl jsem, jak se z toho vymotat, tak jsem jí anglicky řekl, že mám problém a jsem HIV pozitivní. Dala mi facku, ale pořád mě milovala a chodila za mnou všude, já nevěděl, jak se jí zbavit.

Jaký byl návrat do reality?

Pak mi žena řekla, že to stačilo a že je potřeba vydělávat, tak jsem šel do oblastního divadla v Kolíně. Předtím jsem byl ještě v Chebu. Najednou jsem pochopil, že v těch oblastních divadlech to není špatné, ale najednou to ztrácí smysl. Nikdo tě nevidí, nikdo o tobě neví, herci jsou většinou divně unavení a pořád nadávají na pražské umělce.

Bylo to divné období a každý den jsem jezdil z Prahy do Kolína pantografem na zkoušky. Tam jsem se nešťastně zamiloval do jedné herečky tak, že jsem jednou vystoupil v Kolodějích a do vlaku zpět už nenastoupil. Kolín jsem odřízl, i když jsem tam prožil asi dva roky.

Jak se neznámý herec dostane do Prahy?

Díky Doubravce Svobodové, bývalé ředitelce Divadla v Řeznické, kde jsem také působil. Když v Divadle Na zábradlí skončila éra Bartošky, Zedníčka a Heřmánka a nastoupil Petr Lébl, Doubravka si mě vybrala do nového souboru, jehož členem jsem byl asi čtrnáct let. Bylo to jediné období, kdy jsem se mohl upřímně sám sobě podívat do očí, protože jsme dělali umění a bylo to velmi tvůrčí.

Jak jste na sebe narazili s Honzou Krausem?

Všichni jsme se potkali na Divadelní pouti. Evě Holubové a mně nabídli nějaké role v Divadle Bouře na Žižkově. Tam jsme se lépe poznali a já začal navštěvovat Honzovu chalupu, skamarádili jsme se. Když jsem byl Na zábradlí, Honza napsal hru Nahniličko a my ji začali hrát.

Pak jsem zase já dělal pravidelné mejdany u mě na domečku. Tam Kraus řekl slavnou větu, že u Klepla je chyba v rozkroku, protože jsem navařil, napekl, ožral se a padl, zatímco ostatní hodovali a pili. Myslím, že se s Honzou máme pořád rádi.

Máš nostalgii po něčem z období před rokem 1989?

To nemám, mám nostalgii spíš k sobě, jako věkovou, ale k době ne. Měl jsem docela slušný přehled o tom, co se děje v Sovětském svazu, i z jiných zdrojů. Iluze jsem si nedělal a jen proklínal rodiče, proč jsem se jim musel narodit v Moskvě. Pořád jsem tím v roce 1968 trpěl, protože lidé na mě plivali, pak zase v osmdesátém devátém. Kryštof Hádek mi řekl, abych šel na Václavák s transparentem „Odpusťte mi to“. S bývalým režimem mám doteď nějaké problémy, takže teď jsem radši Armén.

Někdo tu nostalgii může mít, byť ne úplně objektivní.

Ve srovnání s jinými socialistickými zeměmi, třeba s Ruskem, to tak hrozné nebylo. V Sovětském svazu to bylo někdy na hranici únosnosti. U nás lidem, kteří nebyli schopni rozhodovat se za sebe, režim vyhovoval, protože všechno bylo řízené. Ale kdo chtěl něco v životě dokázat, nemohl. Starší generace vzpomíná nostalgicky, ale to by vzpomínala i na válečné období – je to věkem. Když začnou s nostalgickými kecy, nepouštím se do debaty. Nemá to smysl. Proč se Bob Klepl rozhodl zanechat studia režie na DAMU? Po kom zdědil přebujelou emotivnost a co dnes sleduje v televizi? Jak často usedne do hlediště divadla? A co nelichotivého o něm prohlásil Jiří Bartoška v souvislosti s francouzským filmem, ve kterém hrál hlavní roli? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk.