Ivan Vodochodský: Několikrát jsem si natloukl hubu a prodělal velké prachy

Ivan Vodochodský je muž mnoha profesí, ale hlavně člověk s vášní pro život, jídlo a příběhy. V otevřeném rozhovoru vzpomíná na cestu od kuchařské zástěry přes divadelní prkna až po televizní produkci. Mluví o svých životních neúspěších, lásce k jídlu, hádkách s umělou inteligencí, důležitosti snů i o tom, proč je lepší si život užít naplno než se utápět v nostalgii.

Jsi herec, kuchař, moderátor i promotér koncertů. Přesto jsi prý vždycky toužil být hlavně hercem.

Ano. Už jako malý jsem tíhnul k herectví. Můj tatínek byl sládek – začínal na Smíchově a byl respektovaným odborníkem v pivovarské branži. Pracoval v různých pivovarech. Maminka dělala v pivovaře také, ale jako laborantka. Po rozvodu rodičů jsme se často stěhovali, protože maminka se provdala za tátova nejlepšího kamaráda, který pracoval rovněž v pivovarech.

Takže k pivu máš odmalička kladný vztah?

Dobré pivo mám rád, ale nejsem klasický pivař. Stačí mi malý šnyt na žízeň, druhý na chuť. A když to někdy přeženu s vínem, tak šnyt pomáhá na srovnání.

Co tě táhlo k herectví?

Byla to asi přirozená touha po exhibici. Chtěl jsem vyčnívat, bavit ostatní. Už na škole jsem byl třídní šašek. Miloval jsem filmy a mayovky – chtěl jsem být Vinnetou nebo Old Shatterhand. Hodně mě ovlivnil film Romance za korunu s Erikem Pardusem, kde hlavní postava z Brna potká všechny tehdejší popové hvězdy. Toužil jsem něco podobného zažít – a vlastně se mi to časem splnilo.

Jak ses dostal ke kuchařině?

Vyrůstal jsem na venkově, táta tehdy pracoval v pivovaru Vysoký Chlumec. Chodil jsem do školy v Sedlčanech, ale kvůli chování mě přeřadili do Počepic. Maminka nás nutila hrát na piano – nakonec jsem přešel na kytaru, bratr na violoncello, ale oba jsme později litovali, že jsme u toho nezůstali.

V deváté třídě mě učitelé přivedli k literatuře a ochotnickému divadlu. Když jsem doma řekl, že bych chtěl jít na konzervatoř, táta to striktně odmítl – prý ať se držím řemesla. Nakonec jsem se rozhodl pro učební obor v Praze – nebylo místo na kuchaře, tak mě dali na číšníka. Tam jsem se ale neosvědčil a po půl roce mě přeřadili na kuchaře. A to už mi sedlo.

Je gastronomie tvojí největší vášní?

Je to tak, ale kupodivu na to, jak vypadám, nejsem množstevní žráč. Spíš rád ochutnávám. Vyhovuje mi španělská kuchyně, kde se servírují malé porce a můžete vyzkoušet víc věcí.

Jakou kuchyni máš nejraději?

Podle období. Momentálně španělskou. Ale mám rád i asijskou, francouzskou nebo italskou. Když je na výběr mezi moderními fúzemi a klasickým českým řízkem nebo španělským ptáčkem, vyhraje u mě klasika. Na ptáčka jsem opravdu pyšný – dokonce i Honza Punčochář uznal, že mi jde skvěle.

Co je pro tebe opravdu typické české jídlo?

Například dršťková polévka – tu jinde ve světě takhle nedělají. A pak samozřejmě svíčková na smetaně – to je taková naše vlajková loď.

Jsi kamarád se Zdeňkem Pohlreichem?

Ano, považuji ho za kamaráda. Byl jsem první, kdo s ním před třiceti lety natočil video. Je to skvělý kuchař, byznysmen, má talent, je chytrý i vtipný. Občas spolu trávíme dovolenou nebo zajdeme na skleničku, i když dnes už méně často.

Kterým svým jídlem se můžeš pochlubit?

Španělský ptáček je můj prubířský kámen a myslím, že jsem v něm hodně dobrý. A pak zelňačka. Tu dávám jako dárek přátelům, kteří už všechno mají. Každý rok šlapeme 200 kg zelí. Vývar vařím z uzených žeber a kolene, přidávám tři druhy klobás, sušené houby a zakysanou smetanu. Všichni ji milují. Vařím rád – ale ne z povinnosti. A neumím vařit pro dva. Co zbyde, zavařím nebo zavakuuji a rozdám. A z toho mám největší radost.

Čím se v současnosti živíš?

Před deseti lety mi zavolala Lenka Hornová, že chystá seriál o kuchařích. Nabídla mi roli kreativního producenta. Do té doby jsem dělal promotéra koncertů. Zjistil jsem, že mi ta práce sedí. Od té doby pracuji v týmu s Lenkou Hornovou, Reném Decastelem, Jardou Sauerem a dalšími. Tvoříme seriály pro TV Prima. V současné době pracujeme na seriálu Kamarádi. Práce to není jednoduchá – musím scénáře číst, upravovat, díly sledovat. Je to práce na plný úvazek, ale baví mě.

Takže kuchařina už je jen hobby?

Přesně tak. Když jsem se tím živil, nebavilo mě to. Ale poté, co jsem s tím skončil a začal poznávat špičkové kuchaře, našel jsem v tom vášeň.

Jak často s kamarády vyrážíš za gastronomií?

Jezdím s několika partami – jednu mám na víno, druhou s Honzou Punčochářem a dalšími přáteli. Snažím se takto vyrazit zhruba jednou za čtvrt roku. Nejradši mám krátké výlety – prodloužený víkend stačí.

Kde jsi ještě nebyl, ale rád by ses tam podíval?

Do Japonska. Rád bych ho prožral. V Asii jsem byl všude možně, vloni třeba ve Vietnamu – nádherná země, kam jezdíme na vlastní pěst, bez cestovek. Teď chystáme Japonsko – mám schůzku s člověkem, který nám poradí. Uvidím, třeba v létě vyšetřím osm dní a poletíme.

Liší se podle tebe čínská a vietnamská kuchyně?

Rozhodně. Liší se už jen v použití bylinek a dochucovadel. Ve Vietnamu dominují rybí omáčky a čerstvé bylinky, v Číně spíš sójová omáčka a fermentace. Vietnamská a thajská kuchyně jsou lehčí, čínská používá víc tučného masa a dušenin. Miluji i jídla, která se u nás těžko shánějí – třeba dršťky po sečuánsku, ouška nebo střeva.

Když se řekne boomer, co tě jako první napadne?

Že já to nejsem. Respektive jsem tak napůl. Stíhám technologie, AI mě fascinuje, zvládám i práci s ní, ale hádám se s ní a ona si ta svině ze mě dělá p*del. A nerozumím zkratkovité česko-anglické mluvě. Jsou dva typy boomerů – ti, co by chtěli být moderní, ale už nemohou, a ti, co mohou, ale už nechtějí. Já jsem něco mezi. Neuznávám nostalgii a fňukání – raději si každý den užiju naplno.

Máš nostalgii po něčem z let minulých?

Spíš jen v rovině zážitků a rozhodně bych nechtěl, aby se to vrátilo. Zažil jsem krásné chvíle s lidmi z disentu, flámy, které už dnes nezažiju. Například Jiráskův Hronov v roce 1980 – to byl tak silný zážitek, že jsem po odjezdu brečel. Některé filmy z dětství už dnes nefungují stejně – třeba Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, ale jiné jako Zvíře s Belmondem nebo Homolkovi mě baví pořád.

Jak ses dostal k promotérství koncertů?

Vystřídal jsem asi osmnáct profesí. Vždycky jsem si plnil sny. Někdy jsem při tom přišel o hodně peněz, měl exekuce, ale manželka všechno ustála. V roce 1986 jsem utekl z kuchařiny k divadlu, kde jsem nakonec skončil jako inspicient a barman v divadelním klubu.

Pak přišla revoluce, narodila se mi dcera a já nastoupil jako kuchař do prvního soukromého hotelu v Hradci. Pak jsem si pronajal divadelní klub. Díky přátelům jsem se dostal k moderování Prima jízdy, dělal jsem i ohňostroje.

Jednou jsem se potkal s Davidem Kollerem, který mi řekl, ať udělám koncert Lucie, se kterou jsem v minulosti jezdil s pyrotechnikou. A to byl začátek mojí promotérské dráhy – následovali Kabáti, Olympic a další. Trvalo to krásných deset let.

Nabízí se otázka, jestli máš ještě nějaký nesplněný sen?

Kdybych řekl, že nemám, tak to znamená, že už jdu do penálu. V životě jsem neplánoval a spíš se vždy do všeho instinktivně řítil po hlavě a neviděl světlo na konci tunelu. A proto jsem si v životě několikrát nabil hubu a prodělal velké prachy. Ale to je moc dobře. Neúspěšně jsem prodával kancelářský nábytek, dovážel textil nebo plexiskla.

Teď dělám to, co dělám a jsem s tím spokojený. Občas si přivydělám tím, že jdu někam vařit nebo účinkuji jako paherec v nějakém ze svých seriálů. Herectví jsem vlastně předal svému úspěšnému synovi. Na své kariéře jsem nikdy nepracoval, jsem takový rozjížděč – baví mě něco vymyslet, rozjet to a pak, až mě to přestane bavit, začít dělat něco jiného.

Můžu říct, že to, co dělám, dělám sám, dobrovolně a rád. Všechno jsem zkusil, takže mám spíše sny z kategorie podívat se do Japonska, naučit se španělsky nebo abychom se se ženou i po těch 36 letech měli rádi a děti nám dělaly radost. Prostě taková skromná přáníčka.

Pokud je jídlo vaší vášní, doporučujeme si poslechnout audio podobu rozhovoru, protože Ivan Vodochodský o něm dokáže vyprávět s takovou láskou, že se vám začnou sbíhat sliny. V rozhovoru se vydáte na cestu od vesnických kuchyní až po svět seriálů a divadla. Dozvíte se, podle jakého diktátora ho pojmenoval děda, kdo ho učil dělat majonézu a chlebíčky nebo co se mu často stává cestou z práce.