Martin Dejdar: Humor byl vždycky odrazem doby a neměl by mít hranice

Herec Martin Dejdar se do paměti diváků nesmazatelně zapsal jako Ozák z Comebacku nebo Antonín Maděra ze Zdivočelé země. Jeho profesní život je ale mnohem pestřejší – od divadla přes film až po hokej. V rozhovoru s Milošem Pokorným otevřeně přiznává, že navzdory únavě a občasné skepsi by profesi nikdy neměnil.

Martine, vítej nejenom v našem podcastu, ale i v klubu opravdových mužů. Dělal sis u této příležitosti jakousi osobní inventuru?

Bilancuji pořád a není to dané tím, že jsem překročil určité životní milníky. To u mě nerozhoduje.

Jak ti ty inventury vycházejí?

Snažím se, aby vycházely do plusu. Ne vždycky se to ale povede. Hodně záleží na tom, jak se člověk vnímá, jak přemýšlí o sobě a o tom, co se mu povedlo, nebo nepovedlo. Nejsem ten typ, který by byl příliš pozitivní sám k sobě. Mám problém se i vnitřně pochválit, když se něco podaří. A vlastně mě děsí i pochvala od ostatních, což se navíc stává výjimečně. Zjistil jsem, že se bojím i toho, že něco dobře dopadne. Možná právě proto musím pořád něco dělat – nečinnost mě ubíjí. Jsem člověk činorodý, a když nemám co dělat, jsem o to nervóznější a protivnější.

Tento rozhovor vzniká v době mistrovství světa v hokeji. Jsi velký fanda hokeje, hraješ ho a máš mezi hokejisty kamarády. Je hokej aktivita, u které si čistíš hlavu?

Ani to neumím. Když jdu na led, snažím se nesmyslně vyrovnat těm, kteří to hráli celý život – ať už je to můj syn nebo kamarádi z NHL. Vyčítám si, že jim to kazím nebo že jsem mohl něco udělat lépe. Ale vím, že se jim nikdy nevyrovnám – začal jsem hrát až ve čtyřiceti. Můžu být rád, že se mezi nimi vůbec můžu pohybovat, občas někoho najít nahrávkou a někdy trefit prázdnou branku.

Dneska jdu z tenisu a jsem frustrovaný, protože podle sebe jsem nepodal dobrý výkon. Mentálně jsem nastavený na stoprocentní výkon ve všem, co dělám – i v tom, co vlastně neumím. Umím své chyby okamžitě analyzovat, vím, co jsem udělal špatně, ale v dané chvíli často netuším proč. Je to zvláštní pocit, který mám skoro permanentně – někdy se i probudím s tím, co zase pokazím. Mrzí mě to, i když si toho možná nikdo nevšimne.

Dnes je přehršel informací, většinou negativních, a to přináší stres. Přesto věřím, že většina věcí, které se denně dějí, jsou dobré – jen se o nich nemluví. Bohužel to ale často vypadá, že se dobro ze světa vytrácí, stejně jako radost ze života.

Když jsme se naposledy viděli kolem Vánoc, říkal jsi, že Ypsilonka bude možná končit. Jaký je aktuální stav?

V podstatě se neděje nic – takové vakuum. Nový ředitel, který vyhrál výběrové řízení a nastoupil 1. března, zjistil, že všechno je jinak, než jak mu to bylo úředníky z magistrátu předloženo. Řekl, že nejhorší na tom je, že se mu v Ypsilonce líbí a že vlastně neví, jak to celé bude pokračovat. Což jen dokládá, že situace je podivná.

Tvrzení, že Ypsilonka určitě nekončí, nemusí být pravdivá – pokud úřady dodrží to, co samy slíbily. O převodu na jinou organizaci se mluví, ale to je nesmysl – není to technicky ani právně možné. Obávám se, že v červnu příštího roku dostaneme výpovědi a dál už se nebude dít nic. Úředníkům je to jedno. Mluvit o úspoře peněz je absurdní – ty peníze se neušetří, jen se přerozdělí jinam.

A spolupráce s DAMU? Honza Schmid tam učil a pracoval s jejich studenty pětadvacet let. Polovina našeho souboru jsou jeho bývalí studenti. Všechno se začalo dít do měsíce po jeho smrti. Na magistrátu jsme s Petrem Vackem seděli s úředníky, kteří nám do očí tvrdili úplně jiné věci. Zůstává rozum stát nad tím, jak lidé lžou. Lež se stala běžnou součástí komunikace – normální nástroj, jak dosáhnout cíle.

Jaká byla první reakce souboru, když se to oficiálně oznámilo?

Řekli jsme si, že se nedáme a že o Ypsilonku zabojujeme. Byli jsme tak domluveni i s magistrátem. Měli jsme najít vlastního kandidáta na ředitele, poslat ho do výběrového řízení a zvednout návštěvnost i repertoár. Všechno jsme udělali – návštěvnost i tržby opravdu vzrostly. Kandidáta jsme připravili, ale hlavní úředník mi nakonec řekl, že vůbec netušil, že je to člověk od nás. Na to už opravdu nemáte co říct.

Hrál jsi během své kariéry i v jiných divadlech než Ypsilonce?

Hostoval jsem v mnoha jiných divadlech. První bylo Hudební divadlo Karlín, v roce 2000 v muzikálu Zpívání v dešti. Hodně jsem hrál také v divadle Broadway nebo Kalich. V Ypsilonce jsem od roku 1987.

Jaké období považuješ za nejlepší a které za nejhorší?

Nejsilnější období bylo pro mě z hlediska filmu určitě v devadesátých letech. Období mezi lety 2000 a 2008 bych klidně přeskočil – až na to, že se mi tehdy narodila dcera. V roce 2005 jsme začali točit seriál Poslední sezóna a situace se začala zlepšovat. V roce 2008 přišel Comeback, navázala na to Zdivočelá země - a to už bylo skvělé období.

Šel bys ještě někdy do filmové produkce?

Určitě. Teď mám jiné zkušenosti. Pomáhám u několika projektů – hlavně ideově, s propagací a sháněním financí. Například u filmu Ležáky, který se právě natáčí. Mám k němu osobní vztah – Ležáky jsou jen 5 km od Chrásti u Chrudimi, kde jsem se narodil. Všichni znají Lidice, ale osud Ležáků byl snad ještě horší – tam opravdu zavraždili všechny, včetně dětí. Je důležité tento příběh připomínat, zejména dnes, kdy se válce říká „speciální operace“.

Druhý projekt je loutkový film Hovnays, který režíruje Cyril Podolský, autor Krysáků. Jde o příběh tří rodin hovínek žijících v Brně a je to velmi vtipné.

Vždy jsem rád podporoval nové věci. Třeba do filmu Panství jsem šel, protože jsem chtěl ukázat, že se u nás dá točit i s cizími herci. Peter O’Toole byl úžasný – a řekl, že ten film má rád. V dokumentu o svém životě o něm dokonce mluvil. Pak tu máme Eliška má ráda divočinu – obrovský úlet, ale podle mě skvělý film s velkým smyslem. A když můžu pomoci, pomůžu. Dělám to i na poli charity a dobročinnosti – bez nutnosti se tím chlubit.

Spousta lidí si řekne, že pomáhat shánět peníze na film se známým ksichtem není problém.

Díky známému obličeji se člověk skutečně snáze dostane k jednání, ale neznamená to, že to automaticky otevírá peněženky investorů. Jak říkáš, často jde jen o společenskou schůzku, společnou fotku a symbolickou přítomnost známé tváře. Navíc s tím přichází odpovědnost – když neseš projekt svým jménem, lidé tě s ním spojují i v případě, že něco nevyjde. Pokud není vše dobře právně ošetřené, může to pro „známý ksicht“ znamenat i určitý dopad.

Měl jsi někdy pocit, že sis vybral špatné povolání?

Říkám si to pořád. Včera jsem přišel domů o půl jedné v noci a šel spát ve dvě. Když jsem v sedm ráno vstával, měl jsem pocit, že jsem doma jen proto, abych si vyčistil zuby. Ale mě to prostě baví – třeba když hrajeme divadlo a vidím, jak lidé reagují. Když je plné hlediště, víš, že to má smysl. A baví mě, když se lidé zasmějí nebo je dojmeš.

Výjimečným projektem byla určitě Zdivočelá země. Vidíš to stejně?

Rozhodně. Vždycky to tak budu cítit a vím, že už nikdy nic podobného nepřijde. Mám obrovskou radost z toho, že když se řekne moje jméno, lidé si ho spojí s něčím konkrétním. A to je pro herce úžasné.

Proč nepokračuje úspěšný sitcom Comeback, ve kterém jsi hrál Ozáka?

Na to se mě posledních dvanáct let ptá skoro každý. Před dvěma lety to vypadalo, že se bude natáčet – osm dílů na podzim, dalších osm na jaře. Tomáš Baldýnský se vrátil na Novu a i produkce nás všechny oslovila. Vypadalo to nadějně, ale najednou se všechno zastavilo. Nevím proč. Podle mě to mělo a mohlo pokračovat. Je úžasné, že se Comeback i po třinácti letech stále vysílá a má vysokou sledovanost.

Máš nějaký nesplněný profesní sen?

Vlastně ne. Vždycky jsem chtěl hrát dobré věci – a i když to ne vždycky vyjde, měl jsem štěstí na kvalitní projekty. Ve filmu bych si ale dovedl představit návrat k devadesátkám – role jako v Šakalích létech, Americe nebo Učiteli tance. Pořád čekám na další dobrou roli. Profesně jsem rostl v devadesátých letech, všechno bylo nové, účastnili jsme se všeho a byla to strašná sranda. Dnes je to úplně jiné.

Cítíš se v něčem jako boomer?

Snažím se držet krok – i díky dětem, kterým je 20 a 26. Co se týče filmové tvorby, nechám si rád doporučit. Posloucháme spolu hudbu. Nové technologie jakžtakž zvládám. Co ale opravdu nechápu, jsou sociální sítě. Přijde mi zvláštní, že nejsou regulované. Každý si může založit účet pod cizím jménem – vždyť mám jen jedno rodné číslo, jednu občanku. Přitom by neměl být problém to pohlídat. Diskuze bych zrušil úplně – tam to často začíná a může to mladé lidi ovlivnit a poškodit psychicky.

Vidíš na sociálních sítích i něco pozitivního?

Ano – kreativitu. Baví mě, když lidé dokážou být vtipní a originální. Nejsem tam denně, občas něco prošvihnu, ale oceňuji, když z toho vzejde něco dobrého.

Jsi nostalgický po něčem z minulosti?

Bylo skvělé být v Ypsilonce. Rád vzpomínám na roky na DAMU – bolševik tam nikdy nedosáhl. V Ypsilonce jsi vlezl do druhého světa, kde se děly úžasné věci. I představení byla protirežimní a s nějakým podtextem, který lidé, na rozdíl od bolševiků, chápali.

Nezapomenu na vystoupení Marty Kubišové v listopadu 1989. V hledišti tehdy seděli i David Vávra a Hana Zagorová. Všechno jsem to natáčel na tátovu starou VHS kameru. Pak přišel jistý pan Chocholouš z kulturního odboru a chtěl Ypsilonku zavřít. Naštěstí přišel převrat. A Chocholouš se pak stal šéfredaktorem Playboye – to mi přišlo dost vtipné.

Je možné tohle všechno rozumně vysvětlit dětem?

Zdivočelou zemi jsem natáčel 17 let, děti byly u spousty věcí, takže doma s pochopením problém nemáme. Kde se ale názorově rozcházíme, je nové hnutí – věci jako gender nebo přepisování historie. Historie se má chápat, ne mazat. To dělali bolševici.

Jsem pro diskuzi, ale ne pro ničení soch, pálení knih nebo zákaz čehokoliv. Z čeho se pak nové generace poučí? Nejsem rasista, ale chybí mi humor. Humor byl vždycky reakcí na dobu a její problémy – ať už šlo o etnika, politiku nebo povahy. A najednou někdo řekne vtip a přijde vlna kritiky. Humor nemá mít hranice – bez něj nebude uvolnění.

Jaké filmy si pouštíš, když si chceš odpočinout?

Máme rodinný pilíř – Ducháček to zařídí. Díváme se na něj klidně dvacetkrát do roka. Pak U pokladny stál, který ukazuje, že principy se nemění. Mám rád i Vesničko má středisková, Pelíšky, Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek nebo Homolkovi. Jsou to pro mě nesmrtelné klasiky.

Co tě čeká do konce roku?

Točím dál Ordinaci, kde hraju trochu praštěného pediatra. Začal jsem natáčet nový slovenský seriál. Do června hraju v Ypsilonce a ve Stavovském divadle. O prázdninách mám natáčet další seriál, na podzim konečně celovečerák – sci-fi, na které se těším. Budu zkoušet divadelní kabaret Na vodě.

Se synem jsme točili pořad Dejdoši na cestách, chystá se druhá řada. V létě máme už dvacáté soustředění týmu Olymp. Chystáme 20. sezónu, která skončí až v roce 2026. A příští srpen bychom chtěli znovu odehrát zápas z Poslední sezóny, kde proti nám tehdy nastoupil Jágr tým. Práce je hodně.

Dokázal bys žít jinde než v Česku?

Dokázal, ale ne natrvalo. Jezdíme na Floridu – tam je krásně. Dovedu si představit přežít tam zimu, ale stejně bychom se museli vrátit, protože milujeme hory a lyžování. Vánoce musí být doma s rodinou a přáteli. Takže možná částečně, ale určitě ne natrvalo.

Koho děda Martina Dejdara ukrýval za války? Jaký humor ho baví? Známý herec v nové epizodě Boomer Talku hovoří o návratech, nepohodlí slávy i o tom, proč ho pořád baví bavit lidi. Poslechněte si celý podcast!