Karel Šůcha: Moje žena je nejpřísnější kritik, někdy mám chuť ji přetrhnout

Před čtyřiceti lety se na scéně objevila kapela, která změnila rytmus českého rocku. Černé obleky, bílé košile, dechy a neúnavná energie – to jsou Laura a její tygři. Jejich zakladatel, Karel Šůcha, vzpomíná na první koncerty i zahraniční úspěchy a mluví také o tom, proč kapela nikdy neztratila tvář, jak zvládá návraty bývalých členů a co chystá k čtyřicátému výročí.

Karle, vítej. Před čtyřiceti lety jsi založil legendární partu, která se dodnes jmenuje Laura a její tygři. Co bylo hlavní hybnou silou k jejímu vzniku?

Prostě jsem chtěl dělat muziku – tím to všechno začalo. Písničky jsem začal psát jen proto, že tehdy bylo nutné mít 80 % repertoáru socialistického. A žádný, který by se mi líbil, prostě nebyl.

Předtím jsem měl už několik kapel a docela to šlo. Vladimír Vlasák napsal knihu Excentrici v přízemí, kde mapuje třicet významných kapel československé rockové scény – a já tam mám tři z třiceti. Ze všech jsem ale odešel.

Z jedné proto, že mi skončila vysoká škola a musel jsem se vrátit do Mostu. Z další zase proto, že nechtěli dechovou sekci. Dodneška jsem rád, že jsem na ní trval. Když jsme hráli první koncert v mosteckém Neprakťáku, chtělo 20 % diváků vrátit vstupné – zarputilé vlasaté rockery jsme prostě nezajímali.

Jsi vystudovaný důlní inženýr. Byla muzika tvým hobby vždycky, nebo to přišlo až na škole?

Hrát jsem začal pozdě – až v sedmnácti. Do té doby jsem se o muziku vůbec nezajímal. Doma jsme neměli gramofon ani magnetofon a v rádiu nic. Hrál jsem basketbal za dorost, od pondělí do pátku tréninky, o víkendech zápasy – a to byl celý můj týden. Bavilo mě to.

Jednou ale kamarád z basketu přinesl na trénink elektrickou kytaru, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Ukázal mi ji, pustil Masters of Reality od Black Sabbath – a úplně mě to uzemnilo. Na Hvězdě by člověk něco takového slyšet nemohl. Doma jsme měli španělku, a tak jsem se snažil vyloudit ten zkreslený zvuk, aniž bych tušil, že za tím stojí efektová krabička.

A proč jsi nakonec skončil u basy?

Protože ten kamarád potřeboval basáka. Pak se mi stalo štěstí v neštěstí – prasklo mi slepé střevo, a tak jsem rok nemohl trénovat basket. Najednou jsem měl spoustu času na baskytaru, kterou mi kamarád půjčil. A k basketu jsem se už nikdy nevrátil.

Poprvé jsem vás viděl v tehdejším Paláci kultury na show Tomáše Tracyho. Působili jste jako zjevení – spojení rocku, dechů a výrazná image. Kdo ji vymyslel?

S tím jsem přišel já a držím to dodnes. Kolikrát, když se v kapele objevili noví muzikanti, našel se někdo, kdo remcal, že už je to trapné a proč nenosíme třeba semišová saka. Já jim vždycky říkal, že tohle je naše značka. A jsme na první pohled jasně rozpoznatelní – a to je k nezaplacení.

A jak vůbec vznikla show Tomáše Tracyho?

To bylo zajímavé a dodnes si myslím, že v jiné době by to nevzniklo. Zajímala mě nejen hudba, ale i mladá divadla. Jezdil jsem do Braníka na Baletní jednotku Křeč a moc se mi to líbilo. V šedivém socialismu to působilo barevně – hezké holky, barvy, exotika, humor.

Jednou jsme vystupovali na hudební přehlídce ve Chvaleticích, kde byla i pražská divadla. Po koncertě za mnou přišli Cabani, že se jim to líbilo. Já zase říkal jim, že znám jejich práci. Slovo dalo slovo a zrodil se nápad, že spolu něco uděláme. Jenže oni akorát končili školu a šli na vojnu, takže jsme se dohodli, že počkáme, až se vrátí.

Mezitím jsme trochu povyrostli a když se vrátili, přišli s geniálním konceptem: nejdřív si vymyslíme, co chceme udělat, a teprve pak budeme přemýšlet, jak to udělat. Spolupráce s nimi byla krásná. Šimon dokonce udělal model pódia s malými figurkami, pouštěli jsme naše nahrávky a svítili na to barevnými baterkami. Tak jsme si to vysnili a pak už jen hledali peníze a šikovné lidi, kteří by to uskutečnili.

Komunismus se tehdy začal bortit, už neměl sílu nic zakazovat a Pražské kulturní středisko i Palác kultury do toho investovaly. To představení pro mě byla obrovská zkušenost. Bavila mě ta tvůrčí stránka a práce s Cabany byla radost – co řekli, to platilo. Bylo to krásné období a myslím, že i lidi to tehdy bavilo.

Dá se vůbec definovat hudební styl, kterým se Laura a její tygři prezentují?

Velmi těžko. Je to směsice různých vlivů a žánrů. Na nové desce Most!, kterou brzy představíme, jsem třeba zkombinoval latinskoamerické rytmy s country texty – protože teď jsem v období, kdy to tak cítím. A jediné, co nesmím nedělat, je dělat to, co necítím. Když bych se o to pokoušel, byl bych jen třetí, padesátý nebo stý. A musím doufat, že se mi to povede a že se to někomu bude líbit.

Máš představu, kolik lidí se v Lauře vystřídalo?

Přes padesát určitě, ale nikdy jsem to nespočítal. Nejsem nostalgik a archivy si nevedu.

A kolik bylo Laur?

Zmíním jen ty zásadní. Vždycky jsem věděl, proč koho do kapely beru – nebyla to náhoda. Talent ale nestačí, je potřeba i osobnost, která do kapely zapadne.

Ze zpěvaček musím zmínit Janu Amrichovou – hrála na saxofon a krásně se vlnila. Samozřejmě Ilonu Csákovou, která nám pomohla mnohem víc než my jí. Dlouho s námi působila i Vlaďka Svobodová – měla skvělý hlas a techniku, ale chyběl jí tah na branku. Muzika není jen o tom, jak vysoko nebo čistě zpíváš. Je to i o daru interpretovat. Potom přišla Lenka Nová – odvedla velký kus práce a dnes má krásnou sólovou kariéru. Následovala Lucie Bakešová, která dvakrát odešla kvůli mateřství. Zaskočila ji Tereza Hálová, která s námi mimochodem začínala už v osmnácti. Tehdy jsem ji vyhodil – jako mnoho jiných – a teď se vrátila, dospělá a skvělá.

Jaké jsou podobné návraty?

Oslovuji lidi sám. Kdo měl úspěch, s tím jsme vždycky zadobře. Ale bez píle a pracovitosti to nejde. Jsme dělníci muziky. Není to pro každého a znám spoustu dobrých muzikantů, které to tourování prostě nebaví.

Hodně jste koncertovali v zahraničí – hlavně ve Francii. Jak se vám vlastně podařilo dostat za hranice?

To bylo štěstí, které se nás drží doteď. Se show Tomáše Tracyho jsme se z undergroundu dostali nahoru a tehdy jsme potkali Francouzku Françoise – říkali jsme jí Pepina. Byla tu s taneční skupinou na festivalu Tanec Praha a někdo jí na večírku pustil naši muziku. Okamžitě nás kontaktovala a nabídla spolupráci. Chtěla nás vzít na francouzský festival tance, divadla a hudby.

Měli jsme tehdy silnou sestavu: Dan Nekonečný, Ilona Csáková, Miloš Vacík a Martin Pošta. A úplně jsme to tam rozsekali. Začaly se hrnout nabídky, vznikla agentura a pobočky ve Švýcarsku, Holandsku, Belgii i Německu. Bylo to úžasné, i když trochu náročné na psychiku – doma tě lidé poznávají, máš pocit úspěchu, a najednou přijedeš do Francie, kde tě nikdo nezná, a začínáš od nuly. Ale zvykneš si a zjistíš, že ti to vlastně nevadí.

Jak dlouho tohle období trvalo?

Asi dva roky. Pak otěhotněla Jana, odešla Ilona a všechno se přerušilo. Manažerka nám řekla, že bez zpěvačky v zahraničí koncertovat nemůžeme. Než jsme našli náhradu, vazby se zpřetrhaly. Stejně si ale myslím, že bychom to tempo dlouhodobě neudrželi. Francouzi jsou otevření, a když se o tobě rozkřikne, že jsi „ta nová naděje“, všichni si o tobě začnou špitat – a to nám tehdy hodně pomohlo.

Françoise navíc přišla s nápadem, že bychom mohli koncertovat ve věznicích – protože jsme ze země Václava Havla. A tak jsme hráli ve francouzských kriminálech – zadarmo, ale s večeří a hotelem. Pondělí až středa věznice, čtvrtek volno, pátek a sobota festivaly nebo kluby.

To musela být velká škola.

Obrovská. Hráli jsme i v těžkých věznicích, kde to vypadalo jak z filmu. Prošli jsme osobními prohlídkami, rozebírali nám nástroje, jestli v nich nemáme drogy nebo zbraně. Ilona se jednou oblékla atraktivně – krátká sukně, červené rty – a dozorce úplně zbledl: „To nejde, ti chlapi tu jsou dvacet let!“

Bylo někdy období, kdy jsi přemýšlel o konci kapely?

Ano, několikrát. Každá kapela má fáze, kdy jde nahoru – všichni makají, obětují volný čas –, a pak fáze, kdy se začne dařit, všichni se uvolní a pomalu to jde dolů. Je to strašně nakažlivé a v tu chvíli se musíš s některými rozloučit. Po mámě mám bojovnickou povahu. Když se na mě jde po zlém, nikdy to nedopadne dobře – ani pro mě. Dnes bych se v některých situacích choval jinak, ale tehdy jsem byl mladší a divočejší.

Pojďme k tomu, co vás čeká – výroční koncerty k 40 letům kapely.

Plánovali jsme to velkolepě, ale člověk plánuje a pánbůh se směje. Byl červen, všechno se dařilo - a pak mi zpěvačka oznámila, že je těhotná. Koncerty jsou na ní postavené, takže jsme museli přehodnotit plány. Původně jsem chtěl slavit celý rok – od početí v listopadu 1985 po zrození v roce 1986. Nová deska měla vyjít k výročí. S GZ Media jsme se domluvili na dvojalbu – první deska nové písně, druhá staré hity, nově nahrané.

Jenže zpěvačka otěhotněla… Tak jsem oslovil Ilonu Csákovou i Bohouše Vitáska. Oba souhlasili a byli skvělí. Ilona nazpívala pět písniček během jednoho dne, bez manýr, jako by jí bylo znovu osmnáct. Bohouš taky výborný. Desku pokřtíme už letos, ale vydáme ji až příští rok – aby byla aktuální i na závěr oslav.

Kolik těch koncertů bude?

Dva speciální koncerty v pražském Kině Přítomnost. Je to krásný prostor a my chceme, aby ty koncerty byly výjimečné. Hosté budou Ilona Csáková, Bohouš Vitásek, Miloš Vacík a kmotrem Martin Pošta – hlavní tygr, kterého si všichni pamatují. Zvuk bude dobrý, zvukaře máme vyzkoušené a celý koncert zaznamenáme, minimálně zvukově. Zazní nové i staré věci, ale chceme se vyhnout estrádnímu vzpomínání. Koncerty se uskuteční 12. a 13. listopadu.

Pouštíš rodině nový materiál a stojíš o jejich názor?

Moje žena je nejpřísnější kritik. Někdy mám chuť ji přetrhnout, ale vždycky sklapnu. Zeptá se, jestli chci, aby mi lhala, nebo říkala pravdu. A já na to, že už mám úplně jiné cítění a myšlení a už mi není třicet let. Prostřední dcera je milostivá, líbí se jí skoro všechno. Starší je kritičtější, podobně jako máma. Pak mám ještě syna, který hraje na kytaru – na jeho názor už taky dám. Některé naše desky zná líp než já.

Máš představu, kolik jsi složil skladeb?

Asi 150. Není to moc, ale mně to trvá.

Když se řekne boomer, co ti to evokuje?

Nejdřív nic. Ptal jsem se ženy – a ta mi řekla, že boomer jsem já, protože patřím do generace narozené mezi lety 1955 a 1970. Takže jo, jsem boomer.

A v čem se tak cítíš?

V módě určitě. Od sedmnácti chodím v texaskách a černém tričku – a tak to mám doteď. K tomu kecky, nebo slušné boty, podle příležitosti. Nevidím důvod, proč bych na sebe cpal nějaké moderní peří.

Celý rozhovor se zakladatelem legendární kapely Laura a její tygři Karlem Šůchou si poslechněte v aktuální epizodě podcastu Boomer Talk.