Kryštof Mucha a Karel Och: Festival už nikdy žádného prezidenta mít nebude

Kryštof Mucha a Karel Och – výkonný ředitel a umělecký šéf karlovarského festivalu – výrazně přispěli k tomu, že se z MFF Karlovy Vary stala respektovaná evropská událost. V rozhovoru s Milošem Pokorným mluví o tom, jaký byl Jiří Bartoška šéf, jaké to je řídit festival bez něj, co se děje v zákulisí během festivalového týdne, komu Jude Law zpíval na narozeninách i proč jim doma zpočátku nevěřili, že se filmovým festivalem dá vůbec živit.

Jaká je vaše první asociace, když se řekne boomer?

Kryštof Mucha: Mám to spojené s tvojí show. Sice jsem ten termín párkrát slyšel, ale ty jsi ho vyzdvihnul ještě výš, protože vidím, koho si na rozhovory zveš. A říkal jsem si, kdy přijde řada na nás. Přišla bohužel dost záhy.

Karel Och: Dlouhodobě se snažím přesvědčit, že my ještě nejsme boomeři a že to jsou lidé narození během průmyslového boomu v šedesátých letech. Ale ono se to nějak posunulo k Husákovým dětem. Takže vlastně jsme boomeři. Ale v tvé společnosti nám je dobře, ať už boomeři jsme, nebo ne.

KM: Ptal jsem se mého šestnáctiletého syna, jestli jsem boomer. On se na mě koukl, usmál se, otočil se a šel do p*dele. Takže evidentně jsem.

Vybavíte si první film, který jste ve Varech viděli?

KM: Přijel jsem v roce 1996 jako člen filmového klubu Dlabačov. Spolužáci mě přesvědčili, ať jedu, a já si říkal: proč, když během roku vidím super filmy? Měl jsem pocit, že na festivalu jsou jen těžko koukatelné filmy. Pak jsem ale dostal lístek do velkého sálu na Trainspotting. Úplně mě to odpálilo. Do festivalu jsem se zamiloval, už druhý rok na něm měl brigádu a tak se nastartovala celá moje festivalová kariéra.

KO: V Karlových Varech jsem nebyl nikdy předtím, než jsem tu začal pracovat jako tajemník poroty, což bylo v roce 2001. Paní doktorce Zaoralové, umělecké ředitelce a mé předchůdkyni, jsem tehdy musel slíbit, že se nebudu během festivalu dívat na žádný film, protože panovalo podezření, že bych tím vlastně obcházel své povinnosti. První film jsem v Karlových Varech tudíž viděl, až když jsem začal pořádat projekce pro štáb. To je tradice, která přetrvala dodneška.

Kdy jste na festivalu viděli celý film?

KO: Ve čtvrtek naprogramujeme do velkého sálu od 22:30 film, o kterém víme, že zaujme nejen naše diváky, ale i štáb. Část programového oddělení a pár vyvolených, kteří mají čas, obsadí jednu řadu a to je moment, kdy se čas od času podaří podívat se večer na film ve společnosti kolegů. Takhle jsme viděli například zrestaurovaný Modrý samet.

KM: Já jsem si naivně myslel, že budu koukat na filmy a přitom pracovat. Od té doby jsem už ale ve Varech film celý neviděl.

KO: Nejde jen o čas, ale i o soustředění. Když jsi soustředěn na práci, nemůžeš se dostatečně uvolnit a v klidu se dívat na film.

KM: Hlavně musíš být dostupný všem kolegům a připraven cokoliv řešit. Člověk si nemůže dovolit být nedostupný a zároveň otravný pro lidi, kteří sedí vedle tebe.

KO: Občas si spočítám, kdy je moje oblíbená scéna a vejdu do sálu jen na tu. Nebo přijdu na konec, jako třeba u filmu Duchoň, kde je finále naprosto úchvatné.

Podívejte se na videozáznam rozhovoru:

Jak reagovali rodiče, když jste se rozhodli živit prací na karlovarském festivalu?

KM: Začínalo to brigádou – v roce 1997 jsem byl asistent v guest servisu pro sponzory. Pak mi prodloužili smlouvu, a nakonec z toho byla celoroční práce. Nikdy mě nenapadlo, že se tím budu živit.

KO: Já jsem utekl z práv na filmovou vědu. Doma to nesli těžce – sestra je lékařka, tak si mysleli, že mě mají pojištěného právníkem. Když jsem ale přivedl rodiče do Varů a oni viděli, jak nás to baví, tak to pochopili.

Kdy si vás všimnul Jiří Bartoška?

KM: V roce 1998, kdy jsem už pracoval v Puppu a začali jsme víc komunikovat. Intenzivně jsme začali spolupracovat od roku 2000. 

KO: U mě to bylo výrazně později, protože jsem patřil do stáje paní Zaoralové a ten překryv se světem pana Bartošky nebyl tak velký. U mě to bylo až kolem roku 2001–2002, kdy jsem byl tajemník poroty a díky lidem jako Jan Hřebejk nebo Honza Malíř jsem se s ním setkal častěji.

Vy jste si dokonce s Jiřím Bartoškou vykali.

KM: Několikrát mi nabídnul tykání a já jsem ho uctivě odmítnul. Snažil jsem se mu vysvětlit, že by se nehodilo, abych si s ním, jako jeden z mála lidí ze štábu, tykal. Zpětně to pak uznal. Tykal mi a nařídil, abych začal hrát golf, protože na něj chodí spousta lidí, které potřebujeme, a všichni si tykají. Moje vykání na golfu znělo zvláštně, nicméně naše rodiny se přátelily a jezdily na společné dovolené.

KO: Několik našich kolegů mu tykalo, ale mně přišlo vždy divné, když mu někdo z nás řekl „ahoj Jirko“.

Jak dával Jirka najevo nespokojenost?

KM: Řekl to natvrdo.

KO: V malém sále kina Světozor jsem mu vždycky pouštěl český soutěžní film. Většinou jsme tam byli sami, a po skončení často řekl, že se mu to líbí. Byly ale i momenty, kdy se na mě otočil a řekl: „Karle, co je to za p**ovinu?“ Skutečně neměl problém cokoliv vyjádřit tím nejpeprnějším způsobem.

KM: Nebo začal mluvit v množném čísle a říkal nám děti.

Měli jste někdy o festival strach? Že by ho třeba Jiří Bartoška prodal?

KM: Jeden strach byl samozřejmě spojený s covidem. Ta nejistota byla opravdu veliká. Jiří Bartoška nebyl nepozorný a viděl, že ten tým je důležitý, takže u diskuzí s případnými zájemci jsme byli. Zároveň bylo jasné, že noví lidé, kteří by do toho vstupovali, musí mít nějakou součinnost s námi.

KO: Jedna z mnoha věcí, které jsme na panu Bartoškovi obdivovali, byla jeho empatie, lidskost a opravdový zájem o to, co prožíváme – nejen v životě pracovním, ale i lidském. V tomto ohledu byl nezastupitelný a já jsem strach, se přiznám, nikdy neměl.

KM: Měli jsme obavu, aby se nestalo, že Jiří Bartoška zemře ze dne na den. A s jeho letošním odchodem jsme si potvrdili, že bylo nesmírně důležité tyto věci před pěti lety vyřešit a jasně si definovat, co bude následovat. V přímém přenosu jsme zažili, co znamená tlak médií i veřejného mínění. Některá média si dokážou vymyslet věci, které naprosto nejsou založené na pravdě. Padaly otázky, co bude dál a kdo bude prezidentem. Mysleli, že v klidu počkáme, až proběhne rozloučení s panem Bartoškou a pak to oznámíme. Ten tlak jsme ale nevydrželi a už třetí den museli říci, jak je to vymyšlené. Byly to ale věci, o kterých jsme se bavili dávno, a byly správné. Říkal jsem si, že kdyby tohle nebylo bývalo vyřešeno, nastal by velký problém.

Jak to bylo na začátku, když kluci z karlovarského festivalu zaklepali na dveře světového filmu?

KM: Dneska se nám říká KV Boys. Rádi vzpomínáme na naší první hollywoodskou schůzku s Ashokem Amritrajem.

KO: Slavný indický producent velmi komerčních snímků.

KM: Ty začátky byly dokonalé. Ale dneska už je to samozřejmě jiné, stejně jako úroveň lidí, kteří se s námi schází. Na začátku jsme se představovali a dávali brožurky a oni nám radili, ať ten festival uspořádáme v jiném termínu a v Praze. A podobné blbosti. Dnes už je ta diskuze vlastně jenom o tom, kdo má jaké plány na léto a jestli bude moct cestovat.

Kdysi jste mi říkali, že jednu dobu byl, jako festivalový host, ve hře Jack Nicholson.

KM: Dneska už bychom to asi zvládli, ale tehdy nám to Miloš Forman nedoporučoval a říkal, že i když ho zaplatíme, klidně se může stát, že Jack se na tom letišti neukáže. Ten risk byl obrovský, navíc jsme tehdy nebyli stabilně finančně zajištěni. U méně známých osobností, které měly přehnané požadavky, jsme si řekli, že to za to nestojí.

Byla to daná pravidla, že za hvězdy neplatíte, ale uděláte jim skvělý servis?

KM: Přesně tak.

KO: To, že sem přijede třeba ta letošní úžasná hvězdná sestava, která točí 2–3 filmy ročně, chce trávit čas rodinou a váží třeba cestu přes oceán, je něco, čeho si neskutečně vážíme, protože i nám samotným by se kolikrát nechtělo.

Jaký je rozdíl mezi servisem pro hvězdy v Cannes a pro hvězdy ve Varech?

KM: Myslím, že rozhodující je několik faktorů – úžasné publikum a unikátní atmosféra velkého sálu, ve kterém jsou lidé jenom proto, že je ten film baví a dělá jim radost. Dalšími faktory je atmosféra celého festivalu a náš tým. Michael Douglas v osobním dopise oceňuje i vřelost lidí z týmu a jejich osobní péči. Takový servis zahraniční festivaly vůbec neposkytují. Jude Law nám říkal, že Cannes se s Vary nedá vůbec srovnat.

KO: O něco později pak vidíte, jak Jude Law drží v jedné ruce plzničku, v druhé Bohemku a zpívá na narozeninách Jiřího Macháčka.

Byla někdy situace, se kterou jste si opravdu nevěděli rady?

KM: Každý rok se něco takového děje, ale naštěstí náš tým je nesmírně zkušený a někteří z něj s námi začínali už jako studenti. Pak vystudovali, našli si práci a berou si dovolenou na to, aby mohli stále dělat tu svoji původní pozici. To je úplné unikum Varů a zároveň součást celého toho příběhu, ze kterého ty hvězdy za chvíli pochopí, že tady se děje něco speciálního, že jsme kamarádi, v podstatě jedna velká rodina. A když přijdou nějaké ty složitosti, rozhodnutí děláme rychle, ale předem jej promyslíme. Rozhodně ale nic nepodceňujeme.

KO: Myslím si, že drtivá většina, ne-li všechna ta rozhodnutí mají hlavní motivaci, aby soudržnost týmu byla ještě pevnější. Snažíme se ochránit tu celistvost i dobrou náladu v týmu, protože to je naše největší deviza.

Kluci, jakou vidíte u toho druhého nejsilnější vlastnost?

KO: S Kryštofem jsme příbuzní – sestra mého otce si vzala nějakého Láďu Muchu, vzdáleného bratrance Kryštofa. Ale není to pokrevní.

KM: Když jsme jeli poprvé do Ameriky, obdivoval jsem Karlovu erudici, jak všechno zná. Je nesmírně vzdělaný a žádnou špatnou vlastnost nemá.

KO: Na Kryštofovi obdivuji jeho houževnatou vytrvalost.

KM: Jen doplním, že Karel byl svědek na mé svatbě a já jsem kmotr jeho nejstaršího syna.

KO: Trávíme spolu hodně času a vlastně se navzájem známe lépe, než nás znají naše partnerky.

Po odchodu Jiřího Bartošky se nejvíce řešilo, kdo bude prezidentem festivalu.

KM: Věděli jsme, že festival už žádného prezidenta mít nebude. Nepotřebujeme ho a ani k tomu není důvod. Prezidentem byl Jiří Bartoška a tak to zůstane. Festival je dnes natolik etablovaný, že další prezident není potřeba. A letošní ročník nám to jen potvrdil. Lidé to rozhodnutí přijali a respektují ho. Ta role zůstane navždy s Jiřím Bartoškou.

Kdo vymyslel letošní festivalový spot s Bolkem Polívkou?

KM: Ivan Zachariáš. Původně v té znělce měl být Jiří Bartoška – nikdy nedostal cenu a nápad byl, že by si ji v žertu „vzal“ pro sebe. Když ale už neměl sílu natáčet, vše se změnilo. Po rozloučení s ním v Rudolfinu, kde Bolek Polívka krásně promluvil, měl Ivan okamžitě jasno. Spot pak vznikl velmi rychle a má sílu.

KO: Opakované zhlédnutí umožní vidět jemné finesy, které vlhké oko napoprvé nedovolilo. Bolek Polívka předvádí mistrovství – stačí pohled jeho tváře a máš slzy v očích. Jeho herecký minimalismus je podpořen tím, že se s panem Bartoškou znali 60 let.

Dávají Kryštof Mucha a Karel Och přednost klasice, nebo spíš čerstvým filmovým objevům? Jsou s českými hvězdami větší starosti než se zahraničními? Kam by chtěli posunout karlovarský festival v dalších letech a co chystají na příští, výroční ročník? Poslechněte si otevřený rozhovor o zákulisí jedné z nejvýznamnějších kulturních událostí u nás ve speciální epizodě Boomer Talku.