Marko Čermák: Pro lidi v této době jsou Rychlé šípy pohádkou pro dospělé

Dnešní vydání podcastu Boomer Talk je výjimečné tím, že vznikalo ve srubu Marko Čermáka. Srub se jmenuje El Toro a byl postaven v roce 1926. Ilustrátor Rychlých šípů, muzikant a tramp Marko Čermák v něm vyprávěl zajímavé příběhy.

Marko, moc vám děkujeme, že jste nás přijal ve svém srubu.

Nejste první.

Je mi to jasné, ale pro mě je to zážitek, protože kolem nás je kus historie. Jste muzikant, malíř, ilustrátor, zároveň legenda trampingu. Část svého života žijete ve městě, část na horách, část tady ve srubu, takže já bych asi začal u malování. Jak jste vůbec v sobě objevil talent kreslit?

Já jsem ho ani tak neobjevil, ale objevil ho můj pan třídní učitel v první třídě, Lubor Těhník, který byl zároveň keramik. Začínal jsem s prvními lety školní docházky v Liberci, kde jsme tenkrát bydleli. On si všiml, že se jen nevytahuju, ale asi i dobře kreslím, a po večerech mě učil kreslit. Nechápu, kde se to v něm vzalo, ale to trvalo asi tři nebo čtyři roky a pak jsme se přestěhovali, to už jsem ale kreslil i sám za sebe, protože mě to bavilo.

Musel tedy poznat, že jste talentovaný, protože jinak by s vámi neztrácel čas. Teď udělám velký skok v čase. Vy jste se, krom jiného, proslavil jako jeden z ilustrátorů Foglarových Rychlých šípů, jste vlastně poslední kreslíř, který za Foglarova života ilustroval jejich legendární příběhy. Jak došlo k tomu, že jste se stal jejich dalším kreslířem?

V roce 1968 se to všechno uvolnilo a tou dobou začal vycházet časopis Junák. Tam jsem měl kamaráda Mata Láďu Havlíčka, skauta, se kterým dodnes jezdíme na tramp. Tou dobou jsem do časopisu Junák kreslil komiks Psáno na březové kůře i jiné ilustrace a Láďa mě informoval, že pan Foglar vypisoval konkurs na nového kreslíře Rychlých šípů.

A protože byl v redakci, která pořádala ten konkurs, tak mě na to upozornil a já si říkal „Ježíš Maria, kreslit Rychlé šípy, to bych mohl zkusit, sice je to asi k ničemu, protože takových kreslířů bude“, ale já už jsem si Rychlé šípy kreslil předtím pro sebe, takže jsem měl trošičku průpravu. Nakreslil jsem ten příběh, čekal, jak to dopadne, a ono to dopadlo dobře – pan Foglar řekl, že to budu kreslit já.

Takže to začalo v roce 1968. O panu Foglarovi zvanému Jestřáb koluje spousta historek. Někde jsem četl, že jste se snad jednou spolu dostali do nějakého konfliktu a že to s ním nebylo úplně jednoduché, že byl docela komplikovaná osobnost.

Nerad o tom mluvím, protože existují uctívači pana Foglara, právem, protože to byl génius a oni prostě nechtějí slyšet, že měl také nějakou horší stránku, jako každý. Ptají se mě na to a pak to vypadá, že mluvím jenom o tom, jak ten pan Foglar nebyl ideální, jak si ho všichni představují, ale když to ze mě někdo vypáčí, no tak to řeknu.

Když už to teda padlo, je to kus historie a mě to zajímá, tak jenom ve stručnosti, o co šlo?

Mám to tedy vypustit do éteru, je to tak?

Je to tak.

Trochu bohužel. Pan Foglar si mě vybral, ale s podmínkou, že veškeré honoráře, které budu dostávat z dalších vydání, a je jedno, jestli to bylo vydavatelství Olympia nebo jiné, budou jeho, protože on je otec Rychlých šípů a že mi to zaplatí jednou provždy. To také udělal, takže jsem dostal jeden honorář za ten list Rychlých šípů, ty listy zůstávaly u něj, protože on s nimi dále disponoval.

A když přišlo další vydání, nejdřív to byl, myslím, Puls Ostrava, později to byla Olympia, tak jsme se takto dohodli a já toho ani moc nelitoval, protože za každou cenu jsem chtěl ty Rychlé šípy kreslit. Vzal jsem si ten svůj honorář za první vydání, který mi náležel, správně mi náležel i honorář za druhé a třetí vydání, ale po dohodě s panem Foglarem jsem ty peníze předával jemu.

A to trvalo řadu let a ještě k tomu chci říct, že když potom po letech zase pan Foglar mohl psát a já jsem mohl zase ilustrovat, ve vydavatelství Olympia vycházely všechny foglarovky znovu, tak oni psali honorář za kresby na mě, i když pan Foglar se tomu bránil a chtěl po nich, aby ten honorář za kreslíře dostával on. Jenomže to oni nemohli udělat, takže honoráře posílali mně a řekli mi: „No jak chcete, ale jestli budete dávat ten honorář panu Foglarovi, tak jste blázen.“ To jsou slova pana redaktora Dobrovodského.

A protože uplynula řada let a já měl dítě, tak jsem pak panu Foglarovi řekl, že si myslím, že jsem mu těch honorářů dal hodně, a jestli bych si nemohl ten zbytek nechat. A tím naše vazby ochladly.

Sám jste řekl, že Jaroslav Foglar byl génius. Proč si myslíte, že Rychlé šípy, které jsou pro mnohé lidi opravdu kultovní záležitost – minimálně každý asi o nich někdy slyšel –, do téhle moderní a super rychlé doby, kterou žijeme, přetrvala a že pořád mají tolik nadšených příznivců?

Myslím si, že Jaroslav Foglar úžasně vystihl charaktery kluků, o kterých psal v těch knížkách i ve scénářích komiksu. Byl to prostě skvělý spisovatel pro mládež a setkal se s panem Fischerem, který začal kreslit, myslím, před válkou do Mladého hlasatele a vypracoval se v úžasného kreslíře, stylistu, který měl nádhernou linku, nádherný pohyb.

Rychlé šípy ilustroval až do doby, než je zakázali, což byl asi rok 1968, ale zakázaní byli již předtím v roce 1948. Takže spojení perfektního spisovatele Foglara a tohoto kreslíře bylo úžasné a v podstatě se tady během těch mnoha desítek let neobjevila žádná konkurence.

Jste tvůrčí člověk, k hudbě se ještě dostaneme, jaké je převzít štafetu kreslíře Foglarových Rychlých šípů? Každý kreslíř má svůj rukopis, dostal jste nějaký vzor nebo předlohu, kterou jste musel dodržet?

O tom bychom mohli mluvit dlouho a dlouho. Kopírovat někoho je prostě špatné, hnusné a mně se to ani nelíbilo. Jenomže já jsem Rychlé šípy miloval, dokonce, to jsem ještě neřekl, jsem si kreslil komiks Rychlých šípů s názvem Stínadla se bouří, ale protože jsem byl dítě víceméně odrostlejší, tak jsem nechápal, že ten scénář přímé řeči musí vypadat jinak. A protože jsem do toho komiksu kreslil všechny přímé řeči, tak byl nakonec ucpaný textem a na tom jsem ztroskotal.

Rychlé šípy jsem natolik miloval, že jsem je kreslit chtěl, a pan Foglar měl požadavek, aby se ty Rychlé šípy co nejvíce podobaly těm, které přede mnou kreslil Fischer, takže jsem zahodil nějakou výtvarnou čest a prostě jsem kreslil Rychlé šípy. Snažil jsem se, aby to byly Rychlé šípy, ne jen kopie Fischerova rukopisu.

Pak se to trošičku zpomalilo, pak už zase pan Foglar nemohl a pak bohužel zemřel. No, ale teď se to vrací, to myslím, že je důležité říct, a pro lidi v této době, která je svým způsobem příšerná a víme všichni proč, je to taková pohádka pro dospělé. Vracejí se k Rychlým šípům, chtějí asi zapomenout na své problémy a ty Rychlé šípy se k tomu přímo nabízejí.

Hodnoty, které vyznával pan Foglar, i vy ilustrátoři, se do té dnešní doby úplně nehodí.

No, ony se hodí jako lék, jako těšítko na bolest.

Když jsme u toho, jiný Foglarův příběh, Chatu v Jezerní kotlině, někdo označil jako…

Já vím, co řeknete.

Jako první homosexuální komiks. Říkal jsem si, koho tohle jako napadne? Dobře, kluci chodili v kraťasech, chodili do půl těla, protože prostě bylo hezky, stavěli si srub, pomáhali si, a teď to řeknu normálně, měli se rádi jako kámoši. Kdo v tom může hledat něco jiného?

Myslím, že to je prostě ta doba. Je ulítlá ve vkusu a je ulítlá i v tom, že jsou buď chlapi, nebo ženské, a teďka se to začíná nějak motat, někteří lidé nevědí a tahá se to příliš na světlo, jestli mi rozumíte. Ne že by mně to vadilo, ti lidé za to ani nemůžou, ale proč publikovat takové věci, které jsou trošku na hraně.

A jak je to s tím homosexuálním seriálem nebo homosexuální knížkou? V časopisu ČiliChilli, který vydával Vodafone, vyšla tato kritika a psal ji určitě nějaký mlaďas, který byl v zajetí těchto současných dekadencí. Já jsem nad tím kroutil hlavou a říkal si, že je strašné, kam až jsme se to dostali. Sám jsem Rychlé šípy a ty kluky obdivoval, jsem normální, měl jsem manželky, ještě jednu mám, mám děti, v životě by mě nenapadlo něco takového, a přitom jsem ty kluky obdivoval, zbožňoval jsem je. Právě kvůli tomu, jak byli u toho jezera a jak se ti šlachovití klučíci dokázali v té přírodě pohybovat, byli pro mě až trošku modly. Ze všech foglarovek mám nejradši Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouří a Chatu v Jezerní kotlině. Možná bych mezi ně zařadil ještě Hochy od Bobří řeky. Jak mohl někdo napadnout Chatu v Jezerní kotlině?

Když se podíváme na staré trampské písničky, takové ty předválečné, tak tam se často zpívá, že děvče však tě oklame, kamarád tě nezklame a už se to zase začalo v moderní době otáčet. To je nesmysl, tyto lidské vztahy, jako kamarádství mezi kluky, v současné době, mám pocit, trošičku trpí.

Když jste kreslil Rychlé šípy, neměl jste pocit, že i tím, jak to kreslíte, ty příběhy dokreslujte a ovlivňujete, jak budou čtenáři příběh vnímat? Aby ti kluci, teď se bavíme o nějaké fyzické podobnosti, byli vzorem pro ty, co to budou číst?

Samozřejmě, že jsem se snažil, jenomže tenkrát byl rok 1968, už jsem chodil do práce, ale nebyl jsem nějak moc vykreslený, takže je vidět, že ty první postavy nejsou třeba takové jako ty pozdější. Tou rutinou jsem se vypracovával v lepšího kreslíře. Bylo mi jasné, že musím respektovat ty podoby Rychlých šípů, a dělám to tak dodnes, protože lidé to tak chtějí, chtějí vidět ty svoje Rychlé šípy tak, jak si je pamatují z mládí.

Já přece nebudu dělat to, co udělalo dost kreslířů, dokonce vyšla taková kniha a ti kreslíři si vzali nebo vymysleli nějaký příběh Rychlých šípů a namontovali ho do úplně jiného světa, do vesmíru, do nějakých ulítlých věcí. A ti kluci si ani nebyli podobní, i ten scénář byl strašně divný, až mně to připadalo, že je to zrůdné. K té knize byla i výstava, já tam měl jeden příběh z těch mnoha, ale svůj kreslený, který zařadili mezi ty ostatní kreslíře. A my jsme se tam shodli, včetně mých pamětníků, že pan Foglar by se asi v hrobě obrátil, kdyby to viděl.

Stalo se vám někdy, že vám pan Foglar třeba nějakou kresbu vrátil s tím, že neodpovídá jeho představám?

Podobné otázky slýchám často. Víceméně se to nestalo, protože ta spolupráce byla nesmírně hektická. My jsme dělali asi čtyřiadvacet příběhů za měsíc a pomáhal mi bratr a ještě jeho spolužačka z výtvarné školy, Hollarky, takže jsme to dělali ve třech – já jsem udělal základní kresbu tužkou, to děvče tam napsalo bubliny a brácha to šrafoval. Přesto jsme to po čtrnácti dnech nebo třech týdnech vzdali, protože to nešlo.

Vydával to Puls Ostrava, zredukovalo se to na dvanáct příběhů, a aby ten sešit byl nějak naplněný, Petr Barč, můj spolužák z výtvarky, tam kreslil Batličkovy příběhy, což bylo dalších dvanáct příběhů, ale nakonec to nějak skončilo a už si nepamatuju proč.

Pane Čermáku, spočítal byste, kolik jste za život nakreslil A4 s příběhy Rychlých šípů?

Ono se to ví přesně, ale já to nevím. Věděl jsem to, ale zapomněl, nevím.

Ten počet musí být úctyhodný.

Jenom chci říct, že po Rychlých šípech vycházel v časopisu Stezka komiks Modrá pětka a toho vyšlo víc než příběhů Rychlých šípů, vyšly dvě nebo tři knihy, které teď jako reedice dělá pan Vávra, vydavatel všeho, co jsem nakreslil a napsal.

Patříte mezi legendární hráče na banjo, jste propagátorem hraní na pětistrunné banjo. Asi nejvíc jste se nechal ovlivnit hrou Petea Seegera, který hrál právě na pětistrunné banjo a zároveň hrál s náprstky, což do té doby lidé neznali.

Vůbec jsme to neznali. Slyšel jsem ten zvuk pětistrunného banja, ale nevěděl jsem, že je pětistrunné, byl jsem asi patnáctiletý kluk a s jedním kamarádem jsme poslouchali, ono se to tenkrát nesmělo, vysílání pro americké vojáky v západním Německu. Vysílání začalo zařehtáním koně, do toho jelo banjo a já jsem se úplně zbláznil, protože jsem banjo, jako romantický nástroj, měl rád a ještě jsem na nic nehrál. Říkal jsem si, jak to může někdo zahrát, to je nesmyslný. A teď v tom rádiu někdo sypal ty tóny a já jsem si myslel, že to je takový borec, že to hraje trsátkem.

Tak jsem si samozřejmě opatřil tenorové banjo, zkoušel na něj hrát, ale ani zdaleka nestíhal. Nebo jsem si zdvojil trsátko, jestli to náhodou není tím trsátkem, nic. Až přijel Pete Seeger, neviděl jsem ho přímo na vlastní oči, ale slyšel jsem ho hrát a viděl fotografie. Pochopili jsme, že hraje třemi prsty, bylo to vyřešené, a v tu chvíli pro mě všechno ostatní skončilo. Na vojně jsem si s kamarády postavil pětistrunné banjo podle fotografie Seegera a od té doby se to začalo všechno odvíjet.

Registruji vás od dob, kdy jste hrál v Greenhorns, později Zelenáčích, protože režim nedovoloval anglické názvy. Mám na mysli takovou tu klasickou sestavu, ve které krom vás byl Jan Vyčítal, Josef Šimek, Michal Tučný atd. Jak se vlastně tahle parta dala dohromady?

Dali jsme se dohromady obrovskou náhodou, protože jsme trampovali – Honza Vyčítal, Pepa Šimek a já jsme se potkali na Brdech, to jsme se ještě neznali, slovo dalo slovo a zjistili jsme, že jsme všichni tři výtvarníci, a ještě že všichni tři na něco hrajeme. Byl to trochu zázrak, potkali jsme se u Smaragdového jezírka tady na Brdech a od té doby jsme se spolu začali scházet a hrát.

Na přelomu padesátých a šedesátých let vyšly dvě publikace, jedna se jmenovala Americká lidová poezie a druhá Tam, kde teče Mississippi, ve kterých byly americké lidovky s notami i texty. V tu dobu jsme hráli, jako všichni trampové, staré trampské písně, uměli jsme jich stovky, některé si pamatuju dodnes, ale už jsme trošku pošilhávali po zvuku pětistrunného banja s housličkami, který nám přišel romantický. Z knih jsme vybrali nějaké ty texty, romantické texty, do toho Honza Vyčítal začal dělat také texty a tím to rostlo, rostlo, až to dorostlo ke zlaté době Greenhorns.

Naprosto zlaté době, proč jste skončil?

To je složitější, já jsem u Greenhorns neskončil, protože Greenhorni ve své hvězdné sestavě skončili v roce 1974, jestli se nepletu. Odešel Linka, odešel Petr Novotný, spíkr, který měl představy, že budeme dělat větší show a že se to bude lépe prodávat.

Což se mu později povedlo u Fešáků.

Ano, u Fešáků. A také bych řekl, že na té komerční scéně Fešáci zářili více než Greenhorni v nejslavnější době. Ale to je jiná kapitola. Proč jsem odešel? Já jsem vlastně neodešel, odešel Tučný, odešel Linka, skončil Dobeš, ale já jsem v té základní sestavě zůstal, protože se ještě pár let hrálo, jenomže tam byli dva kohouti – Vyčítal a Hoffman. Ti šli potom už docela šeredně proti sobě a jeden z těch kohoutů si na svoji stranu stáhl někoho a tamten druhý zase někoho, takže se to začalo štěpit a vznikli Vyčítalovi Greenhorni a Hoffmanovi Zelenáči.

Tou dobou jsem už ale dával dohromady Paběrky, protože už mě nebavily ty šňůry po Moravě a Slovensku. Navíc už mi to trošku připadalo, že ta kapela nebo ty kapely žijí ze značky, protože se dokola omílaly starší hity a mě třeba takové ty Vyčítalovy vyprávěcí dlouhatánské písně už ani nebavily, mě samozřejmě bavily jeho prvotiny a něco z nich hrajeme s Paběrkama dodnes. Tak jsem odešel, rozplynul jsem se, ale v dobrém, začal hrát s Greenhornama, potažmo se Zelenáčema méně a méně, pak už jsem hrál jenom s Paběrkama a s těmi hraju dodnes, již osmatřicet let.

Máte pravdu, těch kohoutů tam bylo více, byl to vlastně Michal Tučný coby frontman, Mirek Hoffman nebo Honza Vyčítal.

Michal Tučný by nebyl takový frontman, kdyby za ním nestál Petr Novotný, protože on nebyl tak agresivní. Vyčítal s Hoffmanem šli cíleně za svým a Tučný, který zpíval, se pak nechal strhnout Petrem Novotným k Fešákům a udělal tam zřejmě větší kariéru, než by udělal u Zelenáčů. To samé bylo s Rytířem, protože Michal Tučný bez Novotného a Rytíře by nebyl takový Michal Tučný, jak ho známe.

Vrátím se k vašemu hraní na banjo, protože málokomu se, myslím, podařilo s tímto nástrojem prorazit do světa – vy jste, mimo jiné, dostal i ocenění ze Spojených států za propagaci bluegrassové hudby, ale bohužel jej nemohl převzít. O jakou cenu přesně šlo?

Šlo o Cenu za propagaci bluegrassové muziky a pětistrunného banja. Bohužel jsem odmítl si ji osobně převzít, protože jsem si nejdřív myslel, že je to nějaká cena od emigrantů a že mě tam zvou kamarádi, protože mi chtějí udělat radost a dát mi nějaký totem nebo já nevím, já to nesnižuji. To už jsem měl problémy s rukama a už musel omezovat i to banjo, tak co bych tam dělal? A pak jsem se dozvěděl, že to je ta super cena od International Bluegrass Music Association a že vlastně v Evropě jsem byl druhý Evropan a na dlouhou dobu první Čech.

Slyšel jsem, že máte nějaký zdravotní problém s rukama, mohu se zeptat jaký?

Říká se tomu Dupuytrenova kontraktura a vyskytuje se dost často u starších chlapů. Začnou se dělat taková tvrdá místa v dlaních jako hrudky a pak, když se to zanedbá, to začne stahovat prsty, které se takhle ohýbají (gestikuluje), nejčastěji to začne na malíku a pak to jde dál. Kreslit můžu, při kreslení mi to teď nevadí, prošel jsem Vysokým nad Jizerou, což je speciálka na ruce.

Vám je teď aktuálně kolik let?

Osmdesát tři.

Třiaosmdesát a doteď jezdíte na trampy?

Ano. Naposledy jsme byli před dvěma týdny, byla to taková smutečka za moji minulou ženu. Tábořili jsme nahoře pod hřebenem Brd. Předtím jsem měl pauzu, protože jsme byli v Krušných horách, a ještě předtím jsem byl v prosinci na vánočním trampu v lese, kde máme ozdobený stromeček, hrajeme koledy a spíme tam, kdysi i s dětmi, kterým byly tři roky. Sníh nesníh, mráz nemráz, jenomže děti už mají zase další děti, tak se to trochu posunulo. Za 14 dní jedu na prodloužený tramp, protože budeme tábořit, a zároveň ti, kteří mají povolenky na rybaření, budou rybařit, no a my tam budeme pálit vysoké ohně a já hrát na banjo.

Vy normálně spíte v přírodě?

Ano.

To je neuvěřitelné.

Ale, tak ono je taky spát a spát v přírodě, protože v létě spí v přírodě kdekdo. V zimě nemáme stany, jenom bivakovací plachty, což je takové jako áčko, plachta, kterou stočíte a strčíte v podstatě do kapsy. Tu zavěsíme na šňůru mezi stromy, tam si rozhodíme spacáky a spíme. Sedíme u ohně, kolem je sníh a hrajeme do dvou. Asi před čtrnácti dny jsme byli zase, z pátku na sobotu hnusně lilo a my jsme věděli, že tam jedeme v sobotu, ať je, jak je. A ono se nebe otevřelo, během soboty přestalo pršet, v noci byly hvězdy, byla sice kosa, ale skončili jsme u ohně s muzikou ve tři hodiny ráno.

Tak to tedy trampský klobouk dolů. Kolik se vás takhle schází?

Naše osada Paběrky, ze které vznikla kapela Paběrky, je početná, ale nemáme žádného šerifa, nemáme ani žádné přijímací ceremonie, takže když je nám někdo sympatický, tak s námi splyne, a když už ho to potom nebaví, tak se zase někam rozplyne. Aktivních lidí je, dejme tomu, asi čtyřicet a pak jsou třeba lidé, které vidíme tu a tam, takže to může být takových šedesát nebo sedmdesát lidí.

Když ale jedeme ven, záleží na tom, kdo se s kým dohodne, soukromě, takže třeba tři jedou někam a ten samý víkend jich jede pět někam jinam, někdo jede třeba na chalupu a takhle se to všelijak mixuje.

A ve vašem věku je tam přibližně kolik takovýchto trampů?

Je tam Fredy a ten je o půl roku mladší, bude mu osmdesát tři v červenci, pak je tam několik osmdesátníků a s těmi se pravidelně a nejčastěji vídáme. A pak je tam taková ta rada starších, je nás asi sedm, kterým je přes osmdesát, dokonce i dámy, a to chci říct, že i osmdesátileté holky s námi jezdí ven, i na ten sníh a těší se na to. Netrpíme, protože kdybychom tam strádali, tak to nebudeme dělat, máme obří ohně, super spacáky a dobré boty. A může se vyrazit.

Máte můj obdiv. Dnes už k trampingu netíhne tolik lidí, jako dříve, myslíte si, že je to i dnešní dobou? Každý může vycestovat, kam chce, může si dělat, co chce, takže vyrazit o víkendu někam do lesa už tolik netáhne.

Ono to táhne, ale jiným způsobem, protože před mnoha lety, to už asi nepamatujete, byly pracovní soboty. A nesmělo se za hranice. Trampové se sešli u vlaku v sobotu ve dvě hodiny odpoledne na Smíchově anebo v Braníku, a to nádraží bylo zelené. Narvali se do těch vlaků, protože nemohli jet v pátek, nemohli jet v sobotu ráno, takže se to koncentrovalo do těch poobědových vlaků, načež zrušili ty soboty, začalo se jezdit v pátek nebo v sobotu ráno, a pak se otevřely hranice. To znamená, že se to všecko rozptýlilo.

Nějací trampové jedou sjíždět nějakou dravou řeku do Rakouska, někdo je v Kanadě, někdo jede na tramp ve středu, protože ta pracovní doba už teď také není jako dříve. Takže tramping se rozplynul do různých podob. Ale takovéto to jádro potkáváme a nakonec jsme radši, když jich potkáme méně, už z toho důvodu, že v těch kempech není tolik vysbírané dřevo. A bohužel poslední dobou potkáváme strašně moc cyklistů, kteří mají na hřebenech u silnice zaparkované desítky aut, nakoupí si elektrokola a projížděj tam, kam my se ve svých letech horko těžko dotrmácíme.

Ať to máme úplně aktuální, hodně se teď mluví o něčem, čemu se říká AI, čili umělá inteligence. Znamená to, že třeba příště, kdybychom dělali rozhovor, už tady nebudu sedět já.

Další hrůza. Já už tady nebudu, to už budu mít všechno za sebou.

Kam až to vlastně dojde? Třeba jednou může Rychlé šípy kreslit robot. To znamená, že si půjčí váš rukopis a nakreslí příběh, který byste nikdy nenakreslil, protože byste ho třeba ani kreslit nechtěl.

A nikdo si ho nekoupí, protože to nebudou Rychlé šípy od Marko Čermáka.

Cítím to podobně, nicméně přestože podobným věcem fandím, trošku se bojím, aby to neztratilo na tom rukopisu, na té originalitě, ať se to týká hudby, knížek, nebo kreslení.

Vy jste ještě velký optimista, když takhle mluvíte, protože já si říkám, že umělá inteligence se jednou může vymknout z ruky a všechno převálcovat, protože to jde pořád kupředu, umí to pořád víc a jednou se to vymkne z ruky. Ve své knize Poslední romantik jsem si trošičku zafilozofoval a napsal, že nevěřím v bůhvíjak pokročilé civilizace ve vesmíru, protože každá civilizace, když dosáhla svého vrcholu, zahubila sama sebe. A jak mluvíte o té umělé inteligenci, o těch počítačích a o tom všem, tak mně to připadá, že se to bohužel malinko ztotožňuje s tím mým náhledem.

Takže pro vás je ten pojem boomer, který je pro tu mladší generaci takový lehce vysmívající se, vlastně pochvala.

Neznám trendy mladých lidí, protože jsem zjistil, možná je to sobecké, že my, co takhle spolu jezdíme na tramp a děláme muziku, jsme v jakémsi ghettu a máme kolem sebe postavenou takovou nádhernou zeď. Za zdí necháváme to, co ta doba právě přináší a co nám není po chuti a co může být třeba i dekadentní.

Žijeme si ve svém světě, ve svém možná mikrosvětě, a proto jsem dnes tady a byl bych tady déle, jenomže mám nějaké problémy a navštěvuji lékaře, takže musím do města. Tam mám dceru, která studuje a má teď problémy s kolenem, mám tam ženu, která zase hraje náruživě volejbal, takže já tak pendluju, ale pokud vyjde několik dní, tak hned jsem tady na sroubku.

A tady se okysličíte a prostě si vyčistíte hlavu.

Ano, čistím si hlavu, ale pracuju víceméně nonstop, protože buď kreslím, anebo si narovnávám prsty na banjo. Občas vyjdu ven, kouknu se do lesa nebo takhle projdu celou osadu, abych se trošku rozhýbal, a pak si zase sednu a něco dělám.

Stále kreslíte, stále malujete?

Musel jsem, logicky, ohromně přibrzdit, i ze zdravotních důvodů, protože taky už jsou mi nějaká léta a ty ruce, nohy, protože při tom musím sedět, trpí, takže jsem musel zpomalit.

Dovedete si představit, že byste vůbec nekreslil?

Řeknu to možná trošku barbarsky, kdyby to po mně nikdo nechtěl, měl bych velký problém kreslit, protože mám zase banjo, takže já bych si mohl vzít ten nástroj a napravovat si ruce na banjo. Ještě pořád se nechci zbavit té víry, že když půjdu ty ruce cvičit, takže se třeba zase trochu zlepším na to banjo, a to mě taky drží při životě.

Celý rozhovor s Marko Čermákem si můžete poslechnout v podcastu v úvodu článku.