Rudolf Biermann: Umět spočítat úspěšnost filmu, všichni jsme miliardáři

Producent a režisér Rudolf Biermann má za sebou desítky úspěšných projektů, od filmu Válka policajtů přes dlouholetou produkci Show Jana Krause až po aktuální snímek Pod parou. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč rád střídá žánry, jak se rodil remake slavného skandinávského filmu, jaké je podnikatelské zákulisí české a slovenské kinematografie i proč se podle něj film dělá hlavně pro emoce.

V kinech právě běží film Pod parou, který jsi režíroval. Jaká to pro tebe jako producenta byla zkušenost?

Jednou už jsem s režií zariskoval – asi před rokem jsme uvedli do kin film Válka policajtů. Byl to čistě slovenský projekt, takže v českých kinech velký úspěch neslavil, ale v České televizi si ho pustil téměř milion diváků a dobře si vedl i na dalších platformách. Následně jsem dostal příležitost režírovat i tuto aktuální novinku. A musím říct, že reakce jsou jednoznačné – tenhle film už je v pořádku.

Co se tedy nelíbilo na tvém prvním filmu?

Nemusel být tak dlouhý. Válka policajtů je navíc úplně jiný žánr – thriller. Pod parou je naopak tragikomedie s určitou morální linkou. Baví mě střídat žánry.

Velký žánrový rozptyl mají i filmy, které jsi produkoval. Podle čeho si projekty vybíráš?

Podle scénáře. Horory mě nebaví, s nimi mám problém – i s klasikami, jako jsou Osvícení od Kubricka nebo Ptáci od Hitchcocka. Momentálně mám velmi rád Felliniho, i když u něj se o konkrétním žánru mluvit nedá. Ale je to Fellini – jeho díla jsou výrazná a zároveň vtipná.

Myslím, že divák má v kině prožít dvě emoce: musí se dojmout a musí se zasmát. Pokud se to podaří, je to ideální. Pro mě je jako producenta důležité, aby byl film dobře financovaný a aby se riziko snížilo na minimum ještě před uvedením do kin.

Cítíš se tedy jako filmový podnikatel?

Samozřejmě. Každý producent je podnikatel – ať chce, nebo nechce.

Můžeme tedy říct, že jsi úspěšný podnikatel?

Nestěžuji si.

Působil jsi jako generální manažer karlovarského filmového festivalu. Jaká to byla zkušenost?

Výborná. Festival byl tehdy ve špatném stavu a představoval velkou výzvu. Jiří Bartoška byl naštěstí odhodlaný a chtěl dokázat, že přežije. Neúnavně přesvědčoval politiky i partnery a na nás – tehdy hlavně na Evě Zaoralové a mně – bylo zajistit, aby měl festival kvalitní program, a to i s určitým komerčním přesahem.

Začínali jsme prakticky od nuly: nebyl systém prodeje vstupenek, počítačové technologie, zázemí pro sponzory ani marketing. V letech 1995–1999 jsme krok za krokem vybudovali strukturu, která festival stabilizovala. Když jsme odcházeli, rozpočet byl trojnásobný, dluhy nulové a zajištěné financování na další dva roky.

Proč jsi tedy odešel?

Jiří Bartoška měl pocit, že bych měl být zaměstnancem festivalové servisní společnosti, kterou jsme založili a která funguje dodnes. Já jsem mu ale řekl, že pro mě jsou filmy důležitější a že se chci věnovat jim. Dohodli jsme se tedy, že odejdu. Všechny věci, které jsme tehdy nastavili, fungují dodnes. Jediné, co se změnilo, je obrovské množství doprovodných akcí, protože dnes na festivalu chce být každý.

Jak po letech v branži vnímáš diskuze o honorářích filmových hvězd, které si žádají stále více?

Je to trochu alchymie a řeší se to za pochodu. Většina herců ví, co je reálné, ale někdy si řeknou o víc – třeba když je konkrétní projekt tolik neoslovuje. Pak je na producentovi, aby se rozhodl, zda požadavek splní, nebo zda se domluví jinak. Pro mě je nejdůležitější, aby to ten herec dělat chtěl. Pokud požádá o vyšší honorář a není to přehnané, snažíme se mu vyhovět.

Hodně záleží na scénáři, na tom, kolik je ve filmu špičkových herců a jaká je jejich role. Klíčová je i dobrá produkční nebo producent, kteří dokážou nastavit rozpočet tak, aby všechno fungovalo.

Dá se v českých a slovenských podmínkách mluvit o filmu jako o byznysu?

Ano. Když natočíš film za zhruba 25 milionů korun – což je reálné, pokud máš dobrý scénář a současné téma – a dobře ho předprodáš televizím, riziko z kin je malé. Pokud pak do kina přijde 800 tisíc diváků, je to byznys. Ale musí všechno zapadnout.

Dlouhodobě jsi producentem Show Jana Krause. Je mezi produkcí filmů a televizní zábavy velký rozdíl?

Velký. Show Jana Krause je show Jana Krause a on se v ní musí cítit dobře. Vyrábí se 42krát do roka a trh je omezený, hlavně v počtu potenciálních hostů. Štáb se téměř nemění, občas se vystřídají režiséři nebo technici. Divadlo jsme změnili jen dvakrát, a to ne z vlastní vůle.

Pravidelnost je na jednu stranu výhoda – lidé mají jistotu výdělku –, ale zároveň hrozí rutina a to není dobré. Moderátora to musí bavit, jinak by to nešlo. Samozřejmě hraje roli i sledovanost. Všechno se postupně přesouvá do streamů a my se tomu musíme přizpůsobovat. Naštěstí naši dlouhodobí partneři jsou spokojení a televize nám důvěřuje.

Jak to bylo s aktuálním filmem Pod parou?

Měli jsme všechno připravené, ale zjistili jsme, že podle smluv producenti původní předlohy, kteří prodali film na remake do USA, podepsali klauzuli, že žádný jiný remake nesmí do kin před americkou verzí, a to až do října 2026. Napsal jsem Američanům, jestli Česko a Slovensko nedostanou výjimku. Tři měsíce se neozývali, ale pak přišla odpověď: můžeme do kin o rok dřív.

Nejtěžší ale není film natočit, nýbrž prorazit v záplavě premiér. Po zkušební projekci jsem věděl, že se lidem líbí, ale měl jsem jen velmi krátké časové okno, aby přišli hned první víkend. Kino je rychloobrátkový maloobchod a šanci dostaneš jen jednou.

Jedná se o remake skandinávského filmu, ale ústřední hrdiny jsi nahradil hrdinkami. Jak na to reagovali původní autoři?

Velmi otevřeně. Když jsme koupili práva, hned mě napadlo udělat to s ženskými postavami. Oslovil jsem scenáristu, ať připraví československou verzi, a byl nadšený, protože šlo o jeho oblíbený film. Přestože je původní snímek slavný, většina lidí ho nezná. V Dánsku na něj ale přišlo 700 tisíc diváků, protože téma pití zná každý. Dánové neměli problém s tím, že u nás budou hlavní role ženské. A režisér Thomas Vinterberg, se kterým jsem se potkal v Praze, jen litoval, že ho to nenapadlo.

Věděl jsi tehdy, že je vyhráno?

Zdaleka ne. Ale měl jsem šťastnou ruku při výběru hereček – Zuzany Bydžovské, Judit Pecháček a Hanky Wagnerové – i jejich mužských partnerů. Vinterberg mi poradil, abych herečky vzal na pár dní spolu a nechal je natáčet se v různých fázích opilosti. To se ukázalo jako skvělý nápad – ušetřilo nám to spoustu času a herečky věděly, jak jednotlivé fáze zahrát. A staly se z nich kamarádky i v reálném životě.

Byl problém s názvem?

Náš překlad Pod parou je podle mě nejbližší originálnímu názvu Druk. Distributor použil verzi Chlast, ale nevím, jestli je úplně přesná. Mezinárodní název Another Round je spíš volný překlad.

Co tě na téhle práci nejvíc baví?

To riziko, ten adrenalin. Umět spočítat úspěšnost filmu, všichni jsme miliardáři. Jenže je to vždy v rukou diváků. Každý film má jen jednu šanci. Přestože jsem v byznysu roky, netroufám si u žádného filmu předvídat, jak dopadne. Především proto, že existuje příliš mnoho výjimek z těchto pravidel.

Myslíš, že se producentem musíš narodit?

Za prvé musíš mít rád film. Nemusíš být nutně teoreticky vzdělaný, ale je dobré projít si od začátku různými profesemi. Já začínal jako asistent výroby, i když jsem měl dokončená práva. Mě to prostě bavilo. Mám rád herce i herečky – bez jakýchkoli podtónů – a vážím si jejich práce. Herectví je totiž jedno z nejtěžších povolání.

Celkově si myslím, že film je kolektivní dílo. Režisér má největší odpovědnost i podíl slávy, ale klíčové jsou všechny profese – kamera, zvuk, střih. Nemyslím si, že bych měl mít vše pod kontrolou. Důležité je spolupracovat a nechat každého realizovat svou představu.

Šlápnul jsi někdy vedle?

Samozřejmě, mnohokrát. Jako producent musíš často hledat kompromisy s režisérem. Ale zkušenost ti časem pomůže – dnes už lépe poznám podle scénáře, jestli bude fungovat. Po dokončení Pod parou jsem si řekl, že ještě dokončím dva rozpracované projekty, ale filmy jiných režisérů už produkovat nechci.

Jak vnímáš kauzy, kdy herečky žalují producenty a režiséry, že jim musely být po vůli?

To je problém hlavně v USA. Jednak kvůli velikosti jejich průmyslu, jednak kvůli odlišným právním poměrům. Existují extrémní případy, jako Harvey Weinstein. Ale zároveň se ukázalo, že o těch věcech mnozí věděli, jen se tvářili, že ne. Nechci to soudit – těch případů je nespočet a přehled jsem dávno ztratil.

Když se řekne boomer, co tě napadne?

Upřímně – nic. Vím, co je boom.

Pro mladou generaci je to někdo, kdo už to má za sebou. Cítíš se jako boomer?

Ani ne. Myslím, že člověk má umřít v práci a je to nehezčí smrt. Pokud celý život děláš něco, co tě baví, a najednou by tě okolnosti donutily do důchodu, nebylo by to dobré. Jsou lidé, kteří si naopak v důchodu odpočinou a jsou spokojení, ale já se tak necítím. Asi i kvůli své hyperaktivitě. Když jedu na kole, snažím se vypnout a pomáhám si hudbou.

Jako kluk jsem zažil krasobruslaře Ondreje Nepelu. Potěšilo mě, že se o něm natáčí film.

Dokonce dva. Jeden projekt vzniká v Česku, druhý na Slovensku. Nastala kuriózní situace: každý z producentů žádal o podporu v obou zemích, a nakonec jeden dostal peníze v Česku a druhý na Slovensku. Ani jedna skupina se nechce vzdát. Ivan Ostrochovský mi říkal, že věří režisérovi a projektu, a poslal mi scénář. Uvidíme, jak tenhle závod dopadne.

Nebojíš se, že mladou generaci to nebude zajímat?

Divák je zvláštní a rozhoduje se podle toho, zda ho film v kině zaujme. Pokud ano, pak se to rychle šíří. Retro je dnes populární, ale příběh musí být silný. Víme, že to nebude snadné, ale uděláme vše pro to, aby se film povedl. A je jasné, že ne všichni chtějí koukat jen na marvelovky.

Co obnáší práce nezávislého producenta? Jak přistupuje k výběru herců a koho označuje za „bohyni popularity“? Překvapil ho někdy přemrštěný honorářový požadavek? A jaký je jeden z jeho koníčků? Rudolf Biermann to prozradil v novém vydání podcastu Boomer Talk.