Zlata Adamovská: Nepotřebuji, aby o mně všichni věděli všechno

Předposledním hostem podcastu Boomer Talk v roce 2025 se stala Herečka Zlata Adamovská. Rozhovořila se o cestování, přátelství, proměnách herecké profese i o tom, proč si role vybírá s rozmyslem. V interview se vrací ke svým hereckým začátkům, spolupráci s legendárními režiséry a kolegy i k vlastnímu pohledu na slávu a úspěch. Prozrazuje také, jak vzniklo její spojení se Studiem DVA a proč považuje čas za jednu z nejcennějších životních hodnot.

Zlato, vítejte, děkuji, že jste si našla čas. Zohledníme trochu předvánoční období, ve kterém tento rozhovor vzniká. Máte už dárky?

Pravda je, že nějaké dárky už mám.

A baví vás je nakupovat?

Někdy mě to baví, dokonce už i v létě. Hlavně hračky nebo oblečení pro vnoučata – pro ty už mám opravdu hodně dárků. Pro manžela už mám také dárek a pak mám ještě dvě dospělé děti, které už si tak trochu poručí. Většinou jsou to ale zážitky nebo zážitkové poukazy. A kolikrát i poukaz do restaurace je velký zážitek. Já bych třeba takový dárek ocenila, nenápadně se připomínám všem členům rodiny.

Jste při vybírání dárků konzervativní?

Asi jsem spíš konzervativní. Chci ty lidi opravdu potěšit a nepřekvapit – tedy ve špatném slova smyslu.

Mně se to podařilo několikrát. Zásadně už bych ženě nekupoval třeba kabelku.

Kabelka ale taky není špatný nápad.

Dostáváte ráda dárky?

Mám radost hlavně z toho, že si dotyčný dal tu práci, že na mě myslel a chtěl mě obdarovat. Z toho mám největší radost. Mám spoustu přátel, se kterými si dáváme dárky, takže nejde jen o rodinu, ale i o kamarádky. Vždycky se potěšíme nějakou drobností.

Ráda cestujete. Jaký byl pro vás největší cestovatelský zážitek?

Jedním z největších byly Velikonoční ostrovy. Je to vlastně jeden malinký ostrov, má v průměru asi 20 kilometrů, a jsou tam ty impozantní, nádherné sochy – patnáctimetrové hlavy, rozeseté na různých místech. Dodnes nikdo přesně neví, jak se dostaly z kamenolomu tam, kde dnes stojí. Já si myslím, že to byli mimozemšťané nebo nějaká nadpozemská síla.

Vyprávěli nám tam třeba, že když přišla vlna tsunami, těm nejslavnějším deseti hlavám popadaly klobouky a musely přijet speciální japonské jeřáby, aby je znovu narovnaly. Není lidská síla, která by to zvládla. Náš inženýr Pavel Pavel jednu z těch soch posunul asi o dvacet metrů a trochu ji i poškodil – viděli jsme ji tam.

Je krásné být pořád v údivu, dozvídat se nové věci a vidět krásná místa. Mě to nesmírně obohacuje. Jsem ráda, že jsem to mohla zažít ještě ve druhé polovině života, protože v té první, před revolucí, bylo cestování opravdu mizerné. Lidé by si dnes měli uvědomit, jaký je to výdobytek, že můžeme cestovat, studovat nebo pracovat v cizině.

Máte ještě nějaké cestovatelské sny?

Troufám si říct, že většinu top destinací jsem už viděla. Byla jsem na Novém Zélandu, v Japonsku, Číně, Koreji, na Filipínách, v Malajsii, Singapuru, Indii nebo ve Vietnamu. Nebyla jsem v Austrálii. Nechci nikoho naštvat, ale nebylo to tak, že bych si od někoho vzala letenku a jela. Většinu cest jsem si připravila sama a našetřila si na ně. Nikdy mi nic nespadlo do klína a nebylo to ani tak, že bych se bohatě provdala a jezdila s Vuittonkou, bydlela v Hiltonech a plavila se na jachtách. Ráda si všechno „prošlapu“ sama a sedím s místními v obyčejných restauracích.

Které místo vás nejvíc překvapilo?

Čínská zeď. To je monumentální stavba. Když si uvědomíte, kolik má kilometrů a že se tam vedle sebe vejdou čtyři vozy s koňmi, je to neuvěřitelné. Zároveň si ale nedokážu představit, kolik lidí při její stavbě zahynulo. Asie se mi obecně hodně líbila.

Má stejnou cestovatelskou vášeň i váš manžel Petr Štěpánek?

Má. V tomhle jsme se potkali a dobře se doplňujeme. Na poznávací zájezdy vyrážíme většinou na tři týdny, a když jedeme relaxovat, stačí nám týden někde u moře. Máme podobné chutě i představy.

V jaké zemi byste dokázala žít?

Dokázala bych si představit Latinskou Ameriku – baví mě ta živočišnost a nespoutanost. Z Evropy asi Francii, i když neumím francouzsky ani slovo. Ten styl života mě ale láká. Miluju Čechy, Moravu a hlavně mám tady spoustu přátel, které bych nerada opouštěla.

Přátelé jsou důležití.

Nemusím jich mít mnoho. Mám svůj okruh přátel – některé si „táhnu“ celým životem, jiné jsem posbírala třeba poměrně nedávno, před deseti patnácti lety, často i „výměnou manžela“, který k vám přivede své známé. Někteří kamarádi odešli, s jinými jsem se z různých důvodů přestala stýkat.

Nepotřebuji mít kolem sebe davy lidí. Mám zhruba patnáct opravdu věrných přátel, se kterými se stýkám, chodíme na večeře, telefonujeme si, posíláme si fotky z dovolených. Nepotřebuji, aby o mně všichni věděli všechno. I proto nemám Instagram ani Facebook. Nic z toho nepoužívám, možná o něco přicházím, nevím, ale podle toho, co slyším, je to obrovský žrout času. A čas je veličina, která už se mi teda velmi krátí. Šetřím s ním a chci ho věnovat smysluplnějším věcem než projížděním cizích fotek. Přitom pořád potkávám nové lidi – i mladé, zajímavé, z úplně jiných oborů. Z některých se stanou přátelé, jiné musíte vědomě opustit nebo je odsunout na vedlejší kolej, protože se s nimi už nedostanete k podstatným věcem. Přátelství drží pohromadě společné zážitky.

Máme i partičky, se kterými cestujeme, a spojují nás zájmy a hlavně prožité chvíle, ne společný majetek. A to platí i ve vztazích. Některé partnerské vztahy se naplní, a přesto v nich lidé zůstávají jen proto, že je spojuje majetek nebo zvyklosti. Když se někdo rozvádí, často bych to nevnímala jako tragédii – někdy se tím naopak otevřou nové možnosti. Když se jedny dveře zavřou, jiné se otevřou.

Cítíte se spíš jako divadelní, nebo filmová herečka?

Myslím si, že jsem především herečka. A je mi vlastně jedno, jestli je ta role divadelní, nebo filmová. Nikdy jsem nestrádala, pořád jsem byla zahrnovaná nabídkami – v mládí i v tomto zralém věku. Nemůžu si stěžovat. Divadlo potřebuji kvůli herecké svobodě a neustálé kontinuální práci. Ta okamžitá zpětná vazba od diváka je pro herce strašně důležitá. Navíc máte čas – dva měsíce zkoušíte, přemýšlíte, hledáte.

U filmu se doma připravíte, zkoušíte si repliky, děláte poznámky, ale na place už není prostor zkoušet. Tam se už jen dává.

V divadle můžete nasávat, zkoušet, hledat v sobě různé polohy. Když jsem hrála v Misery paranoidní schizofreničku, tak to opravdu nejsem. Musela jsem tu šílenost někde v sobě najít. Takže říct, jestli divadlo, nebo film? Obojí. Začínala jsem víc u filmu, ale herecky mě formovalo obojí.

Poprvé jsem vás viděl jako velmi mladou herečku ve filmu Drsná planina a říkal jsem si, že se zrodila nová sexbomba.

To byl jeden z mých prvních filmů. Když se na sebe zpětně dívám, říkám si, že jsem toho vlastně moc nevyužila. A přesto ničeho nelituji. Byla jsem spokojená se vším, co mi život přinesl. Dneska, i kdyby to všechno skončilo, myslím si, že by se o tu moji práci podělilo několik hereček.

Uvědomovala jste si tehdy, že pracujete se špičkovými herci a režiséry?

Neuvědomovala. To si člověk uvědomí až později, když se dostane k horším režisérům nebo kolegům. Na začátku jsem měla obrovské štěstí – mohla jsem pracovat s Jaromilem Jirešem, Františkem Vláčilem, Dušanem Kleinem nebo Václavem Vorlíčkem. Stejně tak s hereckými kolegy – s panem Menšíkem, Ladislavem Peškem, Janou Brejchovou, Pepou Vinklářem nebo Jarkou Adamovou. Člověk se nejvíc naučí tím, že vedle těchto „hráčů“ stojí a sleduje, jak pracují, jak používají pauzy, jak modelují roli.

V Divadle na Vinohradech to byla neuvěřitelná plejáda – Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Jana Štěpánková, pan Kopecký, Vlasta Brodský, Radek Brzobohatý… To byla opravdu výjimečná sestava. A zároveň výborná škola.

Lístky se tam sháněly velmi špatně.

Stejně jako dnes do Studia DVA, kde hraji a jsem tam moc ráda. Ale štěstí vám samo o sobě nevydrží čtyřicet nebo padesát let. To už musíte něco předvést. Štěstí vám otevře dveře, ale pak už si s tím musíte poradit sami. Člověk se nemůže celý život spoléhat jen na štěstí. Pomalu to bude padesát let od mé první role.

Která to byla?

První hlavní role byla v televizi, jmenovalo se to Petřička. Byl to přepis Balzacova románu. Hrála jsem umučenou dívku z 18. století, měla jsem blonďatou paruku a umírala na posteli. Ivan Luťanský mi tam vyznával lásku, hladil mě po ruce…

Já přitom koukala na strop ateliéru, na světla a techniku, a říkala si, že tohle je přesně o vytváření iluze. Herec má vytvořit iluzi a divák mu to „sežere i s navijákem“. To je podstata herectví. Ne utápění se ve vlastních emocích – to můžu dělat doma v koupelně.

Měla jste možnost hrát s hereckými legendami. Jak vnímáte některé mladé kolegy, kteří dnes sotva pozdraví?

Ne „sotva“. Oni nepozdraví vůbec. Dřív se před kamery dostali ti nejlepší a svou pozici si museli obhájit. Dnes se spousta lidí kroutí před mobilem, protože chce být vidět. Mají pocit, že sláva je všechno. Možná jim to vydrží rok nebo dva, ale padesát let určitě ne. Herectví je o tom neustrnout, pořád na sobě pracovat. Čím je herec starší, tím je pro mě jako diváka zajímavější – pokud samozřejmě nezakrní. Sláva je vrtkavá. Důležité je být dobrý ve své profesi, ne jen slavný.

Jste dlouholetou členkou Studia DVA. Čím si vás tohle divadlo získalo?

To divadlo v podstatě trošičku vzniklo kvůli mně. Po natáčení Hříchů pro pátera Knoxe byly prázdniny a já si jela do Řecka s dětmi odpočinout. Vedle našeho hotýlku byla diskotéka, která jela do pěti do rána. Vůbec jsem se nevyspala, a abych nějak přežila, tak jsem chodila si na tu diskotéku zatancovat do tří do rána, že pak budu unavená a půjdu spát. Přišel tam takový mladý kluk, jmenoval se Michal Hrubý, tancovali jsme spolu a on říkal, že jsem jeho oblíbená herečka. A že by chtěl jednou mít svoje divadlo a že jestli bych v něm hrála. Potom odjel do Austrálie, tam studoval angličtinu, a když se vrátil, nastoupil jako barman do Divadla na Vinohradech, kde jsem hrála. Chodil na každé moje představení a posílal mi květiny. Moji kolegové mu řekli, že když chce být u divadla, ať jde studovat produkci na DAMU. Přihlásil se na DAMU, vystudoval produkci a založil si svoje divadlo Studio DVA. Neměl žádný prostor, tak začínal na Výstavišti a pak se posouval po různých pražských divadlech, až si potom pronajal tuto scénu. Ale po celou tu dobu, kdy putoval po těch divadlech, mi posílal nějaké hry a nabídky, abych k němu šla hrát. Chodil za mnou do divadla, přinesl mi vždycky nějaký text a já mu říkala, že mi to přijde málo, že by to musela být fakt role, kvůli které bych třeba z toho vinohradského divadla odešla. Nakonec jsem z vinohradského divadla odešla do Ungeltu, kde jsem hrála devět let. Ale i do toho Ungeltu za mnou chodil a jednoho dne přišel s hrou Misery, což byl přepis románu Stevena Kinga Misery nechce zemřít. A ta nabídka už nešla odmítnout. Byl šťastný, že mě do toho divadla dostal, ačkoliv už si vybudoval svůj soubor hvězd a říkal, že chce udělat divadlo hvězd, jako bylo kdysi na těch Vinohradech, kde pracoval a kam chodil. Myslím si, že svým způsobem se mu to daří.

To zní skoro jako námět na broadwayskou hru.

Jsem jeho múza. Nedávno mi jedna paní říkala, že její dcera se kvůli mně přihlásila na medicínu, protože mě viděla v Ordinaci v růžové zahradě jako doktorku a věřila mi to. Úplně mi z toho běhal mráz po zádech. To jsou ty drobné věci, které člověku dají pocit, že ta práce má smysl.

Kde vás mohou diváci a čtenáři v nejbližší době vidět?

Ráda bych je pozvala do Studia Dva na nové představení Vánoce s Popelkou. Není to pohádka, ale příběh dvou „boomerů“, manželského páru, který už má leccos za sebou. A přesto se jim na Štědrý den zjeví nezvaný host, který v nich znovu probudí jiskru.

Rozhovor se Zlatou Adamovskou si můžete poslechnout i v podcastu. O herectví, slávě i čase. A také o tom, co pro ni znamená „boomer“ a kam ji láká svět.