Václav Kopta: Jsem praktikující hypochondr a jsem na to pyšný

Václav Kopta v šedesáti letech zažívá jedno z pracovně nejaktivnějších období své kariéry. Po úspěchu minisérie Štěstíčku naproti připravuje další náročné projekty. V rozhovoru mluví o textařském řemesle, herecké svobodě, rodinné umělecké tradici i o své celoživotní vášni pro autobusy.

Pojďme začít klasickou otázkou – jakou máš asociaci, když se řekne boomer?

Podívej se, já jsem ze světových jazyků pilně studoval akorát ruštinu, a to ještě ne vlastním přičiněním. Angličtinář tedy nejsem, ale tuším, že boomer nějak souvisí s věkem.

Výborně.

Uf, teď se mi ale fakt ulevilo, takhle těžký začátek rozhovoru jsem dlouho neměl. Můžeš mi, prosím tě, jedním českým slovem, charakterizovat boomera?

Chceš to slyšet? Stařec. To jsem schválně přehnal. Je to aktivní zralý muž. Cítíš se v něčem jako boomer?

Pravděpodobně ano. Člověk se tomu může bránit, ale fakt, že mu bylo šedesát, nepřehlédneš. Nevím, v čem je magie té pitomé šestky, ale opravdu se hodně věcí změní. Nemám tím na mysli jen zdravotní aspekty, kterých pochopitelně přibývá – bolí klouby, loupe v zádech, přichází omezení ve sportu…

Dokonce bych řekl, že se ta omezení stávají standardními.

U mě je to dlouhodobý proces, jsem praktikující hypochondr a jsem na to pyšný. Nese to s sebou spoustu komických situací, které člověk málokdy zvládá s noblesou. Bílý plášť ve mně pořád vzbuzuje obavy a přibylo lékařských prohlídek. Poprvé v životě půjdu na operaci – 60 let jsem neležel na operačním stole a mé pravé koleno si o to řeklo.

A všiml sis, jak se to kolem nás rojí? Potkáš někoho na schodech v metru: „Byl jsem na kyčli.“ – „A kdo ti to dělal?“ Znal jsi třeba slovo laparoskopicky? Dřív se tě někdo zeptal, jestli máš radši ferneta, nebo vodku.

Když dávají film Sněženky a machři, díváš se?

Ne, nedívám.

Nedivím se. Je to kultovní film své doby, ale asi tě už unavuje připomínat, že jsi byl mladý a hubený blonďák.

Už mám autopilota. Neuráží mě to – zvykneš si i na šibenici. Hloupý novinář nemůže klást chytré otázky, takže přesně vím, co přijde. Když mám špatnou náladu, říkám milostivé, ať se doma podívá na fotku, jak vypadala v šestnácti, a ať mi ji pošle, že jí pošlu Převrátila. Jsem na to zvyklý, zapnu autopilota a odpovím třemi větami, které jsem říkal tisíckrát.

Cítil ses tehdy trochu jako Sagvan?

Ty vole, neříkej takové věci, proč chceš ukončit rozhovor? Se Sagičem jsem chodil do třídy na konzervatoři a zažili jsme leccos, ale jako on jsem se nikdy necítil.

Myslel jsem to tak, že jsi byl populární přes noc.

Zpětně to tak může vypadat, ale nebylo to tak. Film neběžel v televizi – a opravdovou popularitu tehdy určovalo odvysílání v Československé televizi. I když to vidělo hodně lidí v kinech, nepamatuji si masivní popularitu. Tu a tam mě nějaké buchty poznaly, ale neuměl jsem s tím pracovat.

Byl jsem absolutně tupej, přiblblej autobusák z podkroví. Nevěřil jsem si, strašně jsem o sobě pochyboval. Mám-li vůbec nějaké sebevědomí, tak jsem ho hledal v podstatě celou svoji životní cestu. Sám se sebou jsem se smířil až někdy po padesátce. Možná to byla brzda, kterou jsem si nesl v duši. Čím jsem starší, tím víc přemýšlím, jestli jsem tím brzdařem vlastního osudu nebyl já sám. A možná mi ta šedesátka rozvázala ruce – teď se přes rameno dívám svobodněji.

Naprosto bez uzardění říkám, že svou vlastní leností a neochotou jsem prosral skoro třetinu života. Omlouvám se, neznám lepší slovo. Ty roky jsem mohl prožít jinak. Už je nevrátím a hrozně mě to mrzí.

Jsi člověk mnoha profesí.

Ale ne proto, že jsem nenažraný nebo workoholik, ale protože jsem se naučil vážit si času. S Tomášem Baťou říkám: čas je největší deviza života. Žádné zlaté cihly ani fondy. Okamžiky, které prošvihneme, nám nikdo nevrátí.

Vyrůstal jsi v umělecké rodině. Uvědomoval sis, že tvůj otec je špičkový textař?

Říkalo se tomu svobodné povolání. Velmi špatně se to vysvětluje přiblblým spolužákům. Trochu jsem se za to styděl – a automaticky následovala otázka: „A co teda napsal?“ V době, kdy nevládly éteru šansony Hany Hegerové, to nebylo jednoduché. Otec pochopil, že bude muset vzít i populární věci – třeba Tam kde kdysi byl Babylon od Boney M. A měl stavovskou čest, takže i do odrhovačky vložil biblický příběh. Prodávalo se to ohromně. Napsal třeba i Do re mi la pro Karla Gotta, Saxánu a spoustu dalších. To nás živilo - a zbytek bylo umění.

Můj táta byl zase silový akrobat a říkal mi, ať říkám „varietní umělec“…

Kdybys mi řekl varietní umělec, vybavila by se mi Bohdalka s Dvořákem nebo chlap ve zlatém saku.

A bylo za totáče možné uživit rodinu několika velmi úspěšnými texty?

Neměli jsme se moc dobře, ale nebrečím. Třeba jsme nikdy neměli auto, odtud asi pramení moje úchylná láska k autobusům. Měli jsme chaloupku v Libochovicích a všechny peníze tekly do ní.

Táta to táhl sám – máma byla se mnou doma celé dětství. Nebyl jsem ve školce, pořád kolem ženské, a když jsem přišel do první třídy, neuměl jsem se ani přezouvat, protože u nás doznívala první republika, a když k nám chodil Vančura nebo Masaryk, tak jim přece nebudeme dávat trepky, takže jsem chodil v polobotkách až do třídy.

Pokud jsi opravdu nebyl druh umělce, který textuje cokoliv pro kohokoliv, muselo to být těžké.

A byli takoví. Nejlepší kamarád mého táty a vlastně nás všech z branže byl Ivo Fišer, který by nedávno oslavil sto let. Fantastický chlap, laskavost sama, ohromně pracovitý a talentovaný člověk, který stál u velkých kariér Neckáře, Matušky a řady dalších. Byl tak pracovitý, že dělal i žánry, které pro mého fotra byly úplně nepředstavitelné. Měli krásnou chalupu na Šumavě a každé dva roky kupovali novou škodovku.

A můj táta, když se třeba ožral, měl občas blbý kecy a do těch kamarádů se navážel. Třeba do Pavla Vrby nebo Zdeňka Borovce, že jako berou všechno. Někdy se mu ten jeho „umělec“ v uvozovkách vzpříčil v krku – a i když ty nabídky měl, byl hrdý a nechtěl.

Často jsem po tátově smrti mluvil třeba s Pavlem Vrbou, který nebyl jediným, kdo říkal, že si táta až zbytečně držel svou exkluzivitu, jistou pýchu a trošku i aroganci, která v kombinaci s alkoholem dělala zlou krev. A často z toho obviňoval lidi okolo. Ale ta chyba byla v tom, že se prostě nesklonil.

Jak těžké je textařské řemeslo?

Je to jako se zedníkem a obkladačem. Zedník udělá hrubou práci, ale teprve obkladač tomu dá tvar. U textaře je základ sicflajš – musí to vysedět, i když to nejde.

Skutečných machrů, jako byl Borovec nebo je Suchý, je strašně málo. U nich se potkává řemeslo, úcta k češtině a talent. A pak je spousta lidí, kteří jen mechanicky skládají slova a vznikají neuvěřitelné bláboly. Čeština to přežije – přežila Habsburky i azbuku – ale ty prasárny typu omg, wtf, Simča, Domča… to je masáž. Vančura musí v nebi zírat. V žádném případě se nedá říct, že by úroveň českého písňového textu měla vzrůstající tendenci. Jsem zvědavý a zároveň plný obav, jak s naší branží zamíchá fenomén AI.

Jak to máš s hraním? Pokud se chceš herectvím živit, nemůžeš si vybírat, protože se ti může stát, že si nezahraješ.

Teď už je to dobré. Nechci se rouhat, ale moje profesní situace se opravdu ustálila. Opravdu nemusím brát všechno a nikdo se na mě nezlobí, když odmítnu účast v projektu, který nepovažuju pro sebe za přínosný. Udělal jsem to už mnohokrát. Mám to velké privilegium a s velkou pokorou si vážím toho, že si skutečně můžu vybírat. Myslím, že jsem se už dostatečně etabloval do té míry, že se nemusím bát, že by pro mě odmítnutí znamenalo stopku na doživotí. To se mi už asi nepřihodí.

A navíc mám okolo sebe spoustu záchranných úhybných tunelů díky těm létům, kdy se mi nedařilo. Vždycky mám v záloze aspoň jeden nebo dva muzikály, které jsem napsal a které se hrají – jako je třeba teď Popelka, která jede po Evropě.

Je pro autora velký rozdíl, když muzikál jede po Evropě, nebo jenom v Čechách?

Zásadní věc je, že v Evropě se musím dělit s překladatelem. Mám menší podíl z tržeb, to ano, ale pořád je to pro mě zatraceně atraktivnější, než vstávat ve čtyři ráno a jezdit do Hostivaře natáčet čtrnáct obrazů denně.

Nechci se rouhat, ale kdybych byl lenivý, mohl bych se na všechno vybodnout a soustředit se jenom na to, abychom jednou za čas – většinou s Petrem Maláskem – něco napsali. V divadle Broadway se mi hraje muzikál Troja, který je také hojně navštěvovaný, takže to jsou takové existenční pojistky, o které se nemusím moc starat. Člověk to musí jen vysedět a napsat.

Navíc se mi daří odhadnout, kdy se rýsuje nějaký propadák. Pak z toho vycouvám nebo s velkou pokorou poděkuju a projekt opustím. Udělal jsem to už několikrát – a za skřípění zubů producenta nebo participujících lidí jsem odešel. A člověče, nechci se chlubit, ale v devadesáti pěti procentech jsem to trefil a šlo to celé do kopru.

Stále trvá tvá láska k autobusům?

Ano a už to tak zůstane. Proč by vyprchala? Autobus tě nikdy nezradí a nezahýbá ti – je to srdeční stálice. Teď jsem dotočil už druhou sérii dokumentárního cyklu Bus Salon s Václavem Koptou, který si objednává Sdružení dopravních podniků. Podruhé mapujeme historii, současnost i budoucnost veřejné dopravy v České republice.

Projíždím velká města – Brno, Ostravu, Karlovy Vary, Jihlavu, Prahu nebo Plzeň – a mám radost, že i po třech letech, když se tam vrátíme, vzniká spousta nových tratí. Elektrifikace probíhá, nakupují se nové, často neuvěřitelně sofistikované stroje: parciální trolejbusy, elektrobusy… Ten vývoj je dynamický a rychlý.

A přes všechno remcání cestujících nebo veřejnosti dávám ruku do ohně za to, že naše dopravní služby patří k nejlepším na světě. Máme chytré zastávky, které přesně ukážou polohu spoje a jeho zpoždění, fungují preferenční průjezdy přetíženými křižovatkami a benefity elektrifikovaných tratí jsou jasné – ticho, ekologie i dynamika jízdy.

Jsem šťastný, že mám pořád platné papíry, protože mě chlapi všude nechají svézt. Takže to je láska na doživotí.

Václave, máme konec roku, co tě čeká v tom příštím?

Jsem velice potěšen z reakcí kolegů i veřejnosti na minisérii Štěstíčku naproti. Zatím je jen na streamovací platformě OnePlay, ale má obrovský počet zhlédnutí a troufnu si říct, že se povedla – a nejenom kopačky z toho mají radost. Byla to hezká práce s výbornými kolegy a na dobré téma.

Velice záhy půjde do vysílání další minisérie, která už taková legrace nebude. Je to vlastně příběh Simony Monyové, tragicky zavražděné a velice úspěšné spisovatelky, jejíž slávu neunesl její vlastní muž. Natočili jsme rekonstrukci tohoto velice smutného příběhu s posvěcením její rodiny a hluboce smekám před všemi, kteří nám to svolení dali.

S Klárou Melíškovou hrajeme rodiče Simony, kterou podle mého soudu geniálně ztvárnila Tereza Ramba, a Igor Orozovič se představí v roli manžela. Silné obsazení, ještě silnější téma – a jsem opravdu zvědavý, jak na to veřejnost zareaguje. Není to senzacechtivost, je to hrozný příběh, ale zároveň memento, protože fenomén domácího násilí je bubák, který tady pořád je a často se zametá pod koberec.

V Komorním divadle Kalich jsme začali číst znovuuvedení komedie Herečka sobotní noci, kterou David Drábek napsal Pavle Tomicové na tělo. A zítra začínám točit další minisérii, opět detektivní, která se bude jmenovat Táta. V titulní roli tatínka se představí skvělý David Novotný. Ani tohle nebude žádná velká legrace, protože to vychází ze skutečného, smutného případu.

Co všechno se změní po šedesátce? Proč Václav Kopta říká, že “svou vlastní leností prosral třetinu života”? A jakou roli v jeho životě hrají autobusy, texty, hypochondrie a zcela nové herecké projekty? Poslechněte si otevřený a překvapivě upřímný rozhovor, který jde pod povrch showbyznysu.