Michal Kocourek: Divadlo jsem postavil na dluh a podepsal úplně všechno

Z herce producentem, z divadelníka vizionářem, který kvůli svému snu neváhal ručit vlastním jménem za miliony. Michal Kocourek stál u zrodu Divadla Kalich, jež dnes patří k nejnavštěvovanějším scénám v Česku, a zároveň nikdy neztratil cit pro lidi, intuici ani hereckou duši.

V otevřeném rozhovoru mluví o své cestě od černého divadla až po koncerty světových hvězd, o tom, proč někteří herci nehrají jen na jevišti, proč hory vnímá jako duchovní očistu – a jaký sen by si ještě rád splnil.

Divadlo Kalich, kterému úspěšně šéfuješ, slaví 25 let. Kdy přišel první podnět k založení vlastního divadla?

Vlastně už v roce 1985, když jsem dokončoval konzervatoř a herectví mě přestalo naplňovat. Do té doby jsem natočil téměř 70 filmů a inscenací a hrál snad na všech pražských scénách. Řekl jsem si, že bych to chtěl zkusit z druhé strany, a začal přemýšlet, jaký typ divadla bych chtěl vytvořit.

V roce 1987 jsem založil Barevné divadlo – kombinovalo pantomimu, výrazové herectví, černé divadlo i tanec. Právě proto „barevné“. Podařilo se mi tenkrát prosadit projekt u Pragokoncertu, což byla tehdy jediná agentura, která vyvážela umění do zahraničí.

Museli jsme ale absolvovat zkoušky. Na předváděčku dorazilo 25 lidí, přestože obvykle chodili maximálně tři. Bylo to v sále Motorletu. O přestávce už tam zůstal jen jeden jediný člověk, který mi řekl, že to představení asi budu muset celé předělat.

Optimistický začátek.

Nakonec jsme v roce 1988 začali jezdit do zahraničí. Česká černá divadla měla tehdy dobré jméno. Samozřejmě jsme se museli potkávat s různými agenty, ale hráli jsme jak v cizině, tak i doma. Divadlo začalo být úspěšné, jenže pak přišla revoluce a všechno se změnilo – Pragokoncert už nebyl Pragokoncertem a já se tam seznámil s Robertem Porkertem, který mi byl přidělen jako produkční, a společně jsme začali uvažovat o pořádání koncertů. Založili jsme Interkoncerts.

Pro divadlo jsem hledal pevnou scénu – nejprve jsme hráli v divadle Albatros na Národní třídě, ale kvůli privatizaci jsme museli odejít. Pak jsem objevil prostory v Divadelním ústavu v Celetné a založil Divadlo v Celetné. Jenže kvůli zásahům vlivných lidí jsme museli i tam skončit. Poté jsme našli prostor v Rytířské ulici – tehdejší Dům ruské vědy a kultury. A tam jsme dodnes.

S Černým a Barevným divadlem jsme odehráli skoro 16 000 představení, objeli jsme doslova celý svět – měl jsem dva soubory, jeden jezdil ven, druhý hrál v Praze. A zároveň jsme pořádali koncerty: Deep Purple, Kiss, Tina Turner a další.

Zlatý věk koncertů světových hvězd.

Byli jsme první, kdo přivezl Ozzyho Osbourna, následně i Black Sabbath. Byla to skvělá doba. Současně běželo i divadlo a já mezitím podnikal i jinde – měl jsem například velkou diskotéku pro 600 lidí na Jižním Městě.

Pak přišel Janek Ledecký s muzikálem Hamlet. Nadchl nás, ale neměli jsme kde ho hrát. Obvolal jsem všechna pražská divadla, neúspěšně. Nakonec jsme objevili zdevastovaný prostor v Jungmannově ulici a pustili se do rekonstrukce. Z původního rozpočtu 15 milionů se nakonec stalo 28 milionů.

Divadlo jsem postavil na dluh, úplně všechno podepsal svým jménem a doma řekl manželce Daně, že buď to vyjde, nebo ne. Podržela mě, a toho si dodnes moc vážím. Vzniklo Divadlo Kalich, později i Divadlo Palace.

Co bylo v prostorách Kalichu před vámi?

Až do roku 1937 tam byla modlitebna, shromažďovací místnost. Vnitřní trakt byl zcela prázdný, rostly tam břízy. Tam, kde dnes diváci vidí větrací klapky, bývalo nebe. Vyvezli jsme přes 200 kontejnerů sutě a začali stavět. Postavili jsme divadlo od základů. Byl to risk, ale Hamlet byl úspěšný.

Jak dlouho trvalo, než divadlo začalo fungovat?

Deset let. Spláceli jsme dluhy, vypláceli jen základní platy a autorské honoráře, upřednostňoval jsem tým, chtěl jsem postavit stabilní základ. Po deseti letech jsem si mohl říct, že je to na dobré cestě. Nikdy jsem nechtěl, aby Kalich byl jen muzikálové divadlo, chtěl jsem i činohru. Dnes si troufnu říct, že máme jedno z nejlepších muzikálových obsazení i řadu výjimečných činoherních osobností.

Nelákalo tě jako herce produkovat film?

Láká mě to pořád, ale vím, že film je úplně jiná disciplína. Člověk by měl mít nějakou sebereflexi a vědět, že určité věci se musí učit. Mám sice přátele ve filmu, ale nemám tolik kontaktů. Zato divadlu rozumím – vím, co obnáší technika, zájezdy, zákulisí. Mám nějakou intuici a cit. To je moje výhoda. Za 25 let jsme uvedli 69 premiér, odehráli 10 000 představení a přišlo na nás přes 4 miliony diváků. A neměli jsme jediný titul, který by si na sebe nevydělal.

Je divadlo podnikání jako každé jiné?

V něčem ano. Musíš mít šestý smysl, stejně jako každý, kdo pracuje s lidmi. Ale v divadle je to složitější: hledáš chemii mezi lidmi a energii, která se přenáší z jeviště do hlediště.

Dostal ses někdy do konfliktu s herci nebo režisérem?

Ne, konflikty umím řešit. Lidé si často problémy vyrábějí sami. Umím si sednout a probrat to – a když udělám chybu, přiznám si to. Ne vždy bylo vše ideální, ale vždy jsem našel cestu.

Jezdíš se dívat na představení do zahraničí?

Ano, když je co vidět. New York, Londýn, jednou ročně. Mám tam přátele, s nimiž mohu diskutovat. Ale ta představení se často nedají přenést na naše jeviště. My diváky oslovujeme hlavně skvělými výkony. Dávám příležitost mladým lidem, chci, aby uměli zpívat, tančit a hrát. Na castinzích, které jsou těžké, máme dnes i 350 uchazečů a většina je opravdu dobrá. Úroveň roste.

Dřív u nás muzikál nebyl tak oblíbený žánr.

Přesně tak. Nebyly muzikály, ale jen písničky. Mnoho populárních zpěváků sice umělo zpívat, ale herecky na muzikál nestačili. Proto jsme začali vychovávat mladé, třeba Míšu Tomešovou, Romana Tomeše, Honzu Kříže… Dnes jsou skvělí, oddaní divadlu, a to mě motivuje pokračovat.

Honza Kříž dostal díky Kalichu angažmá v Německu.

Ano, a navíc u nás režíroval Biograf Láska – a výborně. Teď s Štefanem Margitou chystáme pokračování. Premiéra bude 6. září příštího roku, na nedožité osmdesátiny Hanky Zagorové. S Hankou jsme byli domluvení, že pokud bude jednička úspěšná, uděláme dvojku. To jsme samozřejmě netušili, že se premiéry nedožije. Ale dala mi k tomu své požehnání.

Jak je těžké přesvědčit známého herce, aby si zahrál malou roli?

Zásadní je vztah a kvalitní text. Když je scénář silný, režisér výrazná osobnost a herec se u nás cítí dobře, všechno si sedne. Máme výjimečný servis, rodinnou atmosféru, produkční tým, který je se mnou už 25 let. Například Jirka Bartoška u nás hrál v Mojí hře třináct let, i přes zdravotní potíže. Byl to výjimečný člověk, škoda, že takoví lidé odcházejí. Měli by tu být věčně a učit ostatní, jak se chovat a být profesionály.

Bereš jako výhodu, že jsi byl herec?

Rozhodně. Umím se vcítit do herců, ale zároveň nesmím podlehnout jejich „hraní“ – ani v kanceláři často nevystupují ze své role. Na jedné straně jsem podnikatel, zodpovědný za finance a chod divadla, na druhé straně kolega, který jim rozumí. Je to někdy složitá diplomacie.

Rád cestuješ – je to víc o poznávání, nebo odpočinku?

Pracovně jsem se nacestoval dost: New York, Soul, kde se hrají moje muzikály, nebo Buenos Aires, kde jsme vždy zahajovali turné. Hráli jsme ve vyprodaných sálech i na stadionech pro 15 000 lidí. Ale já patřím do přírody, opravdový odpočinek jsem našel v horách.

Před asi třiadvaceti lety za mnou přišel brácha s nápadem na Aljašku. Říkal jsem, že si nemůžu dovolit měsíc být pryč, ale začal mě přesvědčovat – a ve mně se něco zlomilo. Nakonec jsme spolu strávili pět týdnů na Aljašce. Pak přišel s Nepálem. Bylo to vyčerpávající, řekl jsem si, že už nikdy, a přesto jsem se tam pak mnohokrát vrátil.

Následovaly Kilimandžáro, Elbrus, Mont Blanc… Hory jsou pro mě duchovní očistou. Když cítíš jejich sílu, začneš ji vnímat, stejně jako lidi, kteří tam žijí. Uvědomíš si, co má skutečný význam, a že materiální věci jsou vlastně zbytečné.

Letos jsem vzal do Nepálu svého nejmladšího syna, úžasný zážitek. Mimochodem, v rámci charity přeběhl republiku – 660 km za devět dní. Teď plánujeme společně Aljašku.

A co evropské hory?

Krkonoše, s batohem, spacákem, pod širákem. Přes zimu jsem ve Špindlu, chodím na skialpech. Se synem Šimonem každý rok ujdeme 100 km v rámci Via Czechia. Se starším synem Davidem zase jezdíme do světa hrát golf. A mám i dceru Kristýnu, má tři děti, takže jsem dědeček čtyř vnoučat. České hory jsou nádherné.

Aljaška, Nepál… a třetí top místo?

New York. Byl jsem tam asi patnáctkrát. Poprvé mě to město nechytlo, byla zima, byli jsme unavení, večer jsme šli na muzikál Cats a já tam usnul. Seděli jsme přímo na jevišti, hlava mi padala a herci mě při odchodu šimrali ocasem pod nosem. Měl jsem pocit, že mě New York neoslovil a že bych tam nemohl žít. Potřetí už jsem si říkal pravý opak. Má neuvěřitelnou atmosféru.

A z hor určitě Kilimandžáro, byl jsem tam se ženou i přáteli a sdílený zážitek je ten nejsilnější.

Máš ještě profesní sen?

Občas přemýšlím, jestli nejsem na konci cesty, unavený a vyhořelý. Ale pořád vím, kam chci divadlo směřovat: chci, aby patřilo mezi nejprestižnější v Praze i v Česku. A má k tomu dobře nakročeno. Ročně nás navštíví přes 400 000 diváků, v divadle, na zájezdech i letních scénách.

Zvažuji založení talentové školy, takové malé konzervatoře. Talentovaných mladých je hodně, ale příležitostí málo. A možná vznikne i malá scéna pro 70 diváků, jmenovala by se Kalíšek.

Cítíš se v něčem jako boomer?

Jsou chvíle, kdy se tak pochopitelně cítím. Mentálně se ale cítím spíš jako puberťák. Nejvíc mě ničí technologie: aplikace, počítače, to mě nebaví a nemám k tomu vztah. Používám to jen pro informace nebo kvůli mailům. Vadí mi tlak médií, zkreslování informací a manipulace. Ale mám štěstí, zažil jsem i dobu před revolucí, takže mám srovnání. A vím, že dnes žijeme ve velkém blahobytu.

V jaké roli se po pětatřiceti letech vrátil před kameru? Přijal by další nabídku? Který horský vrchol v něm vyvolal euforii, na kterou nikdy nezapomene? A jaký nový projekt chystá s herci na prknech Divadla Kalich? Poslechněte si rozhovor s Michalem Kocourkem o životních zvratech, divadelních zákulisích i chvílích, kdy vsadil všechno na jednu kartu. Inspirativní příběh muže, který vybudoval jednu z nejúspěšnějších scén u nás – a přesto nejradši spí pod širákem.