Článek
Někdy stačí půl roku, aby se věci vybarvily do pravé podoby. Třeba slibované řešení střetu zájmů Andreje Babiše, jak nám o něm vyprávěl v památném smutečním videu loni před Mikulášem.
Už jako vítěz voleb, ale stále ještě ne premiér, si vzal místo mikiny před kameru tmavý oblek a obětavým hlasem objasnil, jak si dál představuje svou dvojroli na pomezí politiky a byznysu. Musel, aby splnil podmínku prezidenta a dostal se k moci.
Leckdo tehdy v prosinci uvěřil, že Babiš se Agrofertu „nevratně“ vzdá a už s ním nikdy nebude mít „nic společného“. Převod do nových svěřenských fondů možná formálním odstřižením je. Realita posledního půlroku ale ukazuje, že střet zájmů běží dál na plné obrátky – Babiš vládne, Agrofert inkasuje, státní aparát usilovně pomáhá, totéž teď dělají i koaliční poslanci.
Pojďme si poslední půlrok zrekapitulovat. Dnes je k tomu vhodná příležitost, když střet zájmů opět několik hodin zaměstnával Sněmovnu na speciální schůzi. Mohla řešit užitečnější věci, ale to, co se děje, zkrátka nelze přejít.
Třikrát pro Agrofert
Zaprvé – Agrofert skutečně po novém roce skončil v novém fondu, ve správě cizích manažerů. Babiš přestal být vlastníkem. Že by s firmou už nadosmrti neměl „nic společného“, se ale opravdu říct nedá.
Fond i s Agrofertem připadne po Babišově smrti jeho dětem. Už jen to znamená pro šéfa vlády (fungující díky autokracii v ANO na jeho povel) kolosální střet zájmů. Vždy bude v pokušení jednat tak, aby firmě neuškodil a dětem přilepšil.
Jak se také záhy ukázalo ze zakladatelských listin fondu, Babiš se do něj může po odchodu vlády zase vrátit. To není slibovaný slepý trust, ale majetek přeparkovaný pro rodinu, zatímco táta si odskočil do politiky.
Zadruhé – sotva se noví ministři usadili v kancelářích, začalo všechno běžet jak na drátkách. Sice to trvalo, ale za minulé vlády se měly dotace, rozdané Agrofertu v době předchozího Babišova vládnutí, vymáhat. Po volbách státní aparát otočil a z Agrofertu udělal standardního žadatele s nárokem na stejné zacházení, jaké mají jiní příjemci.
Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), spravující hlavní větev evropských i domácích dotačních programů, v dubnu vyhodnotil novou konstrukci se svěřenskými fondy jako dostatečnou. Tok dotací opět uvolnil, nárok na ty staré vzal zpět – bez toho, že by si počkal na stanovisko z Bruselu, kde se většina dotací proplácí a odkud také záhy přišlo důrazné upozornění, že za stávajících pochybných okolností to s proplácením nepůjde tak snadno.
Zatřetí – v pořadníku Sněmovny přibyla tento týden nečekaná novela, která by dotační život Agrofertu usnadnila rovnou v zákoně. Obsahuje tři věci, z nichž každá samostatně zní jako skandální neomalenost. Natož pak všechny dohromady.
Firmám s politickými vazbami by novela umožnila pobírat dotace prakticky bez omezení. Zakázán by byl jejich příjem pouze od resortů, které člověk s vazbou na příslušnou firmu přímo řídí. Z paragrafů o střetu zájmů by se explicitně vyňaly nárokové zemědělské dotace, které představují největší balík peněz. A co je možná nejzávažnější, lhůta pro vymáhání starých sporných dotací by se zkrátila z deseti na čtyři roky, čili by už nejspíš definitivně zůstaly tam, kde jsou – na účtech Agrofertu.
To vše formálně navrhuje mimo jiné Filip Turek za Motoristy, kteří na billboardech slibovali „pohlídat Babiše“. A při zdůvodňování změn se ani netají přímou spojitostí s Agrofertem a Babišem. Kde to jsme?
Střet světů
Půl roku po zveřejnění mikulášského videa tu zkrátka máme střet dvou zcela odlišných pohledů na to, co je normální.
Výklad číslo jedna, Babišův: vládní funkce mě přece nemůže zbavit nároku na to, co smějí všichni ostatní. Velký podnikatel má stejné právo vstoupit do politiky jako člověk z paneláku. Má stejné právo vládnout, aniž by se kvůli tomu musel vzdát peněz pro své firmy. A má-li s tím zákon problém, tak se prostě musí jen najít způsob, jak mezi paragrafy prokličkovat.
Výklad číslo dvě, ten, který platí v demokratických zemích s fungujícím právním státem: kdo má vliv na přidělování dotací, ten je prostě nebere. Ne proto, že by byl špatný člověk. Ale proto, že ani zbytečné pokušení nepatří na pracoviště, kde se rozhoduje o společné kase a kde se má zároveň tvořit důvěra ve spravedlivou správu věcí veřejných.
Čtěte také:
Tento druhý výklad není výmyslem opozičních politiků. Je zakotven v evropském nařízení 2018/1046, jehož článek 61 říká, že funkcionáři s vlivem na unijní finance se „zdrží jakéhokoli jednání, jež by mohlo uvést jejich zájmy do střetu se zájmy Unie“.
Slovíčko „mohlo“ je zásadní. Hranice nestojí tam, kdy někdo někoho chytne za ruku, jak to či ono ovlivňuje. Nařízení, přijaté každou z členských zemí jako přímo účinná legislativa, dává za úkol nedělat to, co by někdo jiný mohl vnímat jako pokušení, tedy třeba brát dotace, na které mám vliv.
Česko teď dělá přesný opak a umetá cestu k tomu, aby jeho nejvyšší představitel mohl z dotací dál těžit, byť nepřímo, přes dva rohy svěřenského fondu. Evropská komise už do Prahy napsala, že avizované řešení střetu zájmů nevidí jako dostatečné. Ale SZIF i tak dotace rozmrazil a teď se ještě upravuje domácí zákon.
Piráti mají pravdu, když si ve Sněmovně stěžují, že stát nesmí být servisní organizací Agrofertu. I Vít Rakušan trefil popis přesně, když Babiše přirovnává ke skořápkáři, který jednou rukou z veřejných peněz rozdává a nakupuje hlasy, zatímco druhou rukou bere.
Sledujte jednu ruku, druhá mezitím dělá něco jiného. Na tom pouliční skořápkáři stavěli svůj úspěch. Neměli ale k dispozici státní aparát, natož vládní koalici, která by jim poupravila zákony podle potřeby. To je nové – a docela neuvěřitelné.
