„Řekl jsem si, že zvládnu odejít včas.“ Milan Hein ohlásil v Ungeltu ústup

Zakladatel a principál úspěšného pražského Divadla Ungelt rok před svými osmdesátinami vybral své nástupce. „Profesní cíle jsem si splnil, ale mám ještě jedno přání soukromé,“ říká v rozhovoru.

Jedno z nejprestižnějších kulturních míst Prahy, divadlo Ungelt, slaví třicáté narozeniny. A jeho principál se rozhodl předat šéfovské otěže svým nástupcům. „Můj životní partner Martin Šimek, se kterým žiju sedmnáct let, je provozním ředitelem a budoucím majitelem divadla. A Pavel Ondruch, kmenový dramaturg a režisér, je umělecký ředitel,“ vypočítává Milan Hein v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Výkonné funkce jsem předal, já jsem takzvaný emeritní principál. A jako herec už jenom dohrávám ve dvou představeních, jsou to velmi žádané tituly, tak předpokládám, že je budu hrát do posledního dechu.“

Profesní cíle si Milan Hein splnil. A teď už prý zbývá, jak říká, splnit poslední soukromé přání.

„Už kvůli naší společnosti, ať nejsme tak zaostalá země, bych se rád dožil manželství pro všechny a rád bych s partnerem do toho manželství vstoupil. V téhle věci se angažuju, ale aktivista určitě nejsem. Za toho bych se neoznačil.“

Jak v tomto směru dopadl jeho veřejný apel na premiéra Petra Fialu? Proč mu Miloš Kopecký na sklonku 80. let říkal, že „Žid a homosexuál se v reálném socialismu nemůže prosadit jako herec“? A proč skončilo jeho dlouholeté přátelství s Martou Kubišovou?

Rozhovor s Milanem Heinem si můžete pustit v úvodu v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Heine, říkáte si někdy: Co já bych asi tak dneska dělal, kdybych před třiceti lety nezaložil Divadlo Ungelt?

No, pokud by byla jiná doba, tak bych asi dál hrál v některém z oblastních divadel. Prošel jsem Českým Těšínem, Mostem, Kladnem, Příbramí… Ale protože se doba změnila, tak doufám, že bych začal podnikat v kultuře.

Znamená to, že podnikání vás lákalo už tehdy na začátku devadesátých let?

Zdá se, že to mám v genech: pocházím z židovské rodiny a mí předci měli slavnou likérku v mých rodných Hranicích na Moravě, Fischer Hein. Jejich likéry se za Rakouska-Uherska vozily do vídeňských kaváren. Ale já jsem jinak o podnikání nevěděl nic.

Býval jste hercem oblastních divadel, jak jste to nazval, ale taky jste vystupoval po celé republice se svou sestrou, tehdy slavnou televizní hlasatelkou Martou Skarlandtovou v takových kabaretech.

To byla autorská divadelní představení, zábavná představení. Sami jsme si to psali, hráli jsme v tom, zpívali, stepovali… Hlasatelku Skarlandtovou v této podobě chtěli všichni vidět, takže jsme měli hodně představení a moc nás to bavilo. Sestra dokonce tenkrát uvažovala o tom, že by opustila televizi - to bylo ještě za minulého režimu - a že bychom se stali autorskou interpretační dvojicí, ale pořadatelé nám dali najevo: „Když paní Skarlandtová nebude na obrazovce, tak nás přestanete zajímat.“

Pojďme ještě na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když slyšíte – Miloš Kopecký?

Jedna z nejvýznamnějších osobností, které jsem v životě potkal. Díky němu jsem našel odvahu otevřít si své vlastní soukromé divadlo. Miloš Kopecký byl první člověk, kterému jsem svůj sen svěřil. Ale poprvé jsme se potkali v roce 1988 zcela náhodně při natáčení jedné rozhlasové hry. Pan Kopecký tam samozřejmě hrál hlavní roli, já jsem byl v té době na Kladně - hrál jsem střední roli. A o pauzách natáčení se pan Kopecký, což mě velmi potěšilo, vždycky přidružil a vedl se mnou hovor. On měl tenkrát velmi blízký vztah s Annou Wetlinskou, což byla televizní hlasatelka, kolegyně a kamarádka mé sestry, takže o mně vše věděl a cestu ke mně si našel. To setkání tenkrát skončilo pro mě šokujícím způsobem, protože pan Kopecký mi řekl: „Milane, držím vám palce. Ale měl byste se smířit s tím, že Žid a homosexuál v reálném socialismu neprorazí.“

Vy jste se později potkávali ještě při natáčení vašich televizních rozhovorů, k tomu se ještě dostaneme… Teď další slovo-otázka: box?

No, já jsem mistr Moravy v boxu. Když jsem tátovi v rodných Hranicích na Moravě přiznal, že jsem homosexuál, tak on, velmi vzdělaný člověk, argumentoval lehce komickým způsobem – řekl: „Co to říkáš za blbost? Teplý boxer neexistuje.“ A já jsem řekl: „Otče, stojí před tebou.“

A stačilo mu to? Pochopil?

Nevím, jestli se s tím někdy smířil, ale nikdy o tom se mnou nemluvil. Táta zemřel, mně bylo čtyřicet, měl jsem dávno svůj život a o téhle složce mého bytí jsme s otcem nikdy nemluvili. Já jsem se formálně oženil, tak to byly fanfáry - táta všem v rodném městě hlasitě sděloval, že se syn se oženil. To pro něj byla satisfakce.

Další slovo - Nový svět?

Nádherné staropražské zákoutí, kde je dnes už dvacet let letní scéna mého divadla Ungelt. Ale především tam žiju – už 45 let. Jsem zamilovaný do toho koutu. Je to stále romantické zákoutí. Usínám v ložnici, vedle které je plynová lampa. Pamatuju dokonce, že chodil lampář a rozsvěcel ji. To už dneska nefunguje. Ale pořád, když usínám, nasvěcuje mě, komediantíka, staropražská pouliční lampa. To mě blaží.

A vaše adresa nejspíš může i za to, že jste hned pod okny našel prostor pro letní scénu Ungeltu…

Tam za minulého režimu bylo cvičiště Hradní stráže. Ten pozemek patří Pražskému hradu. Byli tam urostlí, vybraní dvacetiletí kluci, Hein na ně zálibně koukal z okna… a najednou po revoluci se tam už žádní hošíci z Hradní stráže neprocvičovali, neprolézali, tak jsem zašel na Správu Pražského hradu, zeptal se, co s tím pozemkem je, a oni mi sdělili, že zatím žádný záměr nemají. Kupodivu věděli, kdo je Hein a co je divadlo Ungelt. Já jsem jim sdělil, že bych rád provozoval letní scénu, tak jsme podepsali smlouvu a jsme tam dvacet let. Tenkrát ji otevírala Livia Klausová, velká milovnice divadla a blízká přítelkyně naší herecké hvězdy Jany Štěpánkové.

Další slovo – Housle?

Housle, to je nádherná americká tragikomická hra, ve které hraju. Já jsem na radu pana Kopeckého opravdu jen příležitostný herec. On mi řekl: „Milane, herců jsou mraky, ale dobrých principálů je málo. Vy budete dobrý principál, ale musíte se tomu věnovat a plně se tomu oddat.“ Druhého října oslaví Ungelt třicet let. A Hein má za sebou šest premiér, za celou tu dobu. Takže kdybychom to zprůměrovali, tak jsem hrál jednou za pět let. A Housle hrajeme pět let, hrajeme tam s Jirkou Langmajerem a Pavlem Liškou, režíroval je Ladislav Smoček. Je to velký hit divadla, hrajeme je už pět let – a brzy budeme mít 150. reprízu.

Pane Heine, u mužů se věk říkat smí…

Je mi 79 let.

Ano, chtěl jsem právě říct, že za rok oslavíte osmdesátku. Plánuje si ještě člověk v tomto věku nějaké životní zlomy a změny? Anebo prostě jede pořád ve stejném tempu - a hlavně nic neměnit?

Profesní cíle jsem si naplnil: ješitně sdělím, že jsem vybudoval výjimečné, prestižní divadlo. Máme čtyři Thálie, hrají u nás ti nejlepší herci, takže ten sen už nemám. Hraji ve dvou představeních, ve zmiňovaných Houslích a pak v představení Staří mistři s dle mého nejlepším českým žijícím hercem Františkem Němcem. Takže tady mám splněno. Ungelt tu bude dál, i když já tady nebudu. Proto jsem si v sedmdesáti řekl, že musím stihnout vychovat zdatné nástupce.

To jste si naplánoval – a i to jste splnil?

Je to tak. Můj životní partner, se kterým žiju sedmnáct let, je provozní ředitel a budoucí majitel divadla. A Pavel Ondruch, kmenový dramaturg a režisér, je umělecký ředitel. V tomto ohledu mám splněno. Výkonné funkce jsem předal, já jsem takzvaný emeritní principál. A jako herec už jenom dohrávám – a tím zůstávám na jevišti.

Nic nového už zkoušet nechcete?

Určitě ne. Jevištní život je ale pro mě strašně důležitý, oba ty tituly jsou velice žádané, tak je budu hrát, předpokládám, do svého posledního dechu. Udržuje mě to v té psychické a fyzické kondici.

Před chvílí jste citoval větu, kterou vám řekl Miloš Kopecký…

…a která mě tenkrát strašně zasáhla.

To byla ta věta, že „Žid a homosexuál v reálném socialismu jako herec neprorazí.“

Dokonce jsem si tenkrát řekl, proč mi to říká, co si to mistr Kopecký dovoluje? Ale pak mi došlo: Říká ti to, Heine, pro to, že ti chce pomoci.

A pomohl?

Pomohl. Výrazně. Po tom rozhlasovém natáčení jsem si na něj zjistil telefonní číslo, zavolal jsem mu, že bych stál o setkání. Začali jsme si povídat a on mi ozřejmil, že existují seznamy Židů v kultuře, na těch jsme byli oba, že existují seznamy homosexuálů v kultuře, tak na tom jsem byl já… Takže z toho celkem logicky usoudil, že člověk z těch seznamů neprorazí.

Byl to ten důvod, že jste se před rokem 1989 pohyboval v oblastních divadlech a v Praze jste neprorazil?

Tak ony žádné zákazy nikdy oficiálně neexistovaly. Ale komunisti si velmi důsledně hlídali, aby jim někdo nepřerostl přes hlavu. A ta minorita, jak židovská, tak homosexuální, se jaksi nehodila. Takže Hein to měl tuplované.

A když vám později Miloš Kopecký řekl, že „herců jsou mraky, ale dobrých principálů je málo“, tak právě to byl pro vás impuls k přemýšlení o soukromém divadle? Nebo co vás tehdy v první polovině 90. let, kdy divadla spíš prožívala útlum diváckého zájmu, hnalo?

Já jsem byl léta hercem divadla v Kladně, jehož součástí bylo takzvané divadélko v klubu. Tam se hrály hry pro dvě, tři postavy. Dělali jsme tam třeba kabaret Červená sedma, takové netradiční kusy. Pak jsem hrával hodně se sestrou v pražské Redutě na Národní třídě, to bylo divadélko asi pro sto diváků. Mně bylo jasné, že chci otevřít komorní, takřka intimní scénu, kde bude herec na dosah diváků.

A to později zapadlo do toho, že jste našel prostor v místě zvaném Ungelt v Praze na Starém Městě. Jak jste to vyřešil se vstupním kapitálem?

Alfou a omegou bylo najít prostory a mít peníze na to udělat z nich divadlo. A i za to jsem opět vděčný panu Kopeckému, protože my jsme spolu natočili televizní triptych - pan Kopecký ke svým sedmdesátinám dostal od České televize nabídku, aby natočil životní zpověď. On řekl: „Já jsem z divadla zvyklý na dialog, já sám mudrovat nebudu, potřebuju partnera pro takový zásadní dialog – a tím partnerem bude Milan Hein. Jinak nic.“ Tím jsem se dostal k natáčení televizního rozhovoru, měl název Co za to stálo? Vysílalo se to po tři vánoční večery. Mělo to obrovskou sledovanost. A pak pan Kopecký řekl: „Ten materiál je náš, odvysílaly se tři půlhodinky, natáčeli jsme čtyři, pět hodin. Většina tedy v televizi nebyla. Tak z toho, co nebylo na obrazovce, uděláme knihu a vy ji vydáte.“ Já mu řekl: „Pane Kopecký, já nejsem nakladatelem.“ „Tak se, pane Heine, nakladatelem stanete. Proč na tom má vydělávat někdo jiný. Vyděláme my.“ A vydělali jsme. Za peníze, které ta kniha přinesla, jsem zrekonstruoval sklepní prostory v tom středověkém domě ze 14. století – a zrodilo se Divadlo Ungelt.

Kolik jste těch knih tehdy prodali?

Původní náklad byl sto tisíc, pak byly dva dotisky a bylo to dvě stě tisíc prodaných knih.

Pane jo!

Myslím, že v dnešní době je to úplně nemyslitelné.

Když se posuneme v čase, do těch dalších let z té dosavadní třicetileté existence Ungeltu, nastala někdy doba, kdy jste si říkal, že divadlo bez grantů, dotací stěží přežije?

O granty nežádáme, máme maximálně soukromé podporovatele. Ale jezdíme hodně po republice, jezdíme do zahraničí, před dvaceti lety jsme otevřeli letní scénu. To nám umožňuje pomáhat i druhým, děláme i charitativní představení, například pro Centrum Paraple. Můžu se pochlubit, že ani z toho ekonomického hlediska na tom nejsme špatně.

Jinými slovy: v Česku se dá provozovat úspěšné soukromé divadlo, které uvádí úspěšné hry, a netrpíte pocitem, že byste byli na hranici přežití?

Když jsme začínali, tak to velký boj o přežití byl. Jak jsem říkal, s panem Kopeckým jsme si ‚umělecky‘ ozřejmili, jaký typ divadla chci dělat, s jakými herci, ale ‚podnikatelsky‘ jsme ani jeden neměli tušení, co to obnáší. Za pochodu jsem zjistil, že musím zaplatit každého osvětlovače, každého zvukaře, každou garderobiérku. Herci taky nebudou hrát zadarmo. Musíme začít jezdit na zájezdy, aby si to divadlo vydělalo. Musíme začít hledat sponzory. Musím sem přitáhnout ty nejlepší herce a nabízet jim role, které jinde nedostanou, abych si je udržel.

Na které herce jste vsadil?

Především to byla pro mě navždy první dáma Ungeltu Alena Vránová, dnes třiadevadesátiletá, stále velmi živá dáma. Ta získala pro Ungelt první Thálii, ty další pak obdrželi Marta Kubišová, Vilma Cibulková a Richard Krajčo.

Změnil se za ta léta vkus diváků? Muselo se divadlo v něčem přizpůsobit?

Především jak čas běží, tak ta stará garda odchází, už tu není Jana Štěpánková, není tu Standa Zindulka, Vašek Postránecký, Hanička Maciuchová… Není tu Simona Postlerová. Mohl bych jmenovat dál, to je smutný úděl života. Takže přicházejí noví herci, teď u nás hraje nejnověji Marek Adamczyk, Bára Poláková, taky Marek Němec, Igor Orozovič… To je ta zásadní proměna. Stejně jako se mění herci na scéně, tak se mění i osazenstvo v publiku.

A co dramata? Nejsou v dnešní době na ústupu? Mají o ně lidé zájem?

Hlavním žánrem našeho divadla je tragikomedie - aby se divák pobavil, ale aby měl i o čem přemýšlet, když z divadla odchází. Pro mě je v Ungeltu vrcholem blaha, když přihlížím nějakému představení, to skončí a já vidím odcházející lidi, kteří mají ‚popsanou‘ tvář. Vidím, že se v nich něco odehrává, že to představení v nich něco zanechalo. Pro principála není nic hroznějšího než vidět lidi, kteří lhostejně vycházejí a už nevědí, co vlastně spatřili.

Když jste před chvílí zmiňoval jména mladších herců, je vidět, že Ungelt pořádně rozšířil záběr, s kým vším spolupracuje…

Je to tak. Já jsem dokonce musel připustit, že už to není zdaleka tak, jak to bylo na začátku, kdy se všichni, kdo k nám vstupovali, s Heinem dohodli, že budou Ungeltu věrní. To byla Alena Vránová, Chantal Poullin, Miroslav Etzler, Vilma Cibulková…

…Marta Kubišová.

Ano, Marta Kubišová. Po dobu svého působení v Ungeltu nikdo z těch lidí na jiné jeviště nevstoupil. To je dnes nemyslitelné, abych řekl třeba Táně Dykové: Pojď hrát do Ungeltu, ale jinde hrát nebudeš.

Proč je to nemyslitelné?

Ti herci nemají nejmenší potřebu… Alenka Vránová mi řekla: „Pane řediteli, když pro mě budete mít práci, já vám budu věrná. Já jsem herečka starého typu. Není nad to přijít do svého divadla, usednout ve své šatně na svou židli.“ Tuhle potřebu současný mladý herec nemá. Ten se naopak pyšní tím, že hraje na Vinohradech, ve Viole, točí… Čím širší je to portfolio, tím má pocit, že je to větší satisfakce, kumšt.

Otěže v divadle jste předal mj. i svému životnímu partnerovi Martinu Šimkovi, který je – jak jste říkal – provozním ředitelem…

Ano, a uměleckým šéfem je Pavel Ondruch, který do Ungeltu vstoupil někdy před patnácti lety ještě jako student DAMU. On ctí ducha divadla, tu naši cestu a vlastně v ní pokračuje. To je to nejzásadnější. Já těm klukům pořád opakuju: „Já jsem vám řekl své, ale rozhodnutí je na vás.“

Rozumím. Je ale obdivuhodné, že dokážete ustoupit od svého posledního slova.

To je velmi náročná životní disciplína, umění včas odejít. A já jsem si řekl: Heine, ty to zvládneš. Třináct let už mám svou pravidelnou talkshow v Českém rozhlase, Rozpravy Milana Heina. Za rok budu mít osmdesát. Tak jsem si taky řekl: Heine, skonči, než aby se museli v rozhlase někdy scházet a na nějaké schůzi řešit, kdo to Heinovi řekne, že už by toho měl nechat. Tak tomu předejdu.

Zmínili jsme vašeho životního partnera Martina Šimka, ale měli bychom dodat i to, že jste se seznámili kuriózním způsobem - díky televiznímu pořadu 13. komnata, který jste natočil v roce 2008 na přímluvu Marty Kubišové. To ona vás přesvědčila, že byste měl v pořadu promluvit o své sexuální orientaci, že to může lecčemu pomoci. A Martin Šimek jako divák pak s vámi navázal kontakt. Dá se tedy říct, že Marta Kubišová je vlastně kmotrou vašeho vztahu…

Byla na startu našeho vztahu. Marta byla první člověk, kterému jsem Martina představil.

Vy jste v té době, tedy před těmi sedmnácti lety, byl s Martou Kubišovou takovým společenským párem.

Byli jsme po léta nejbližší přátelé. Bulvár nás možná vnímal i jako pár, chodili jsme spolu i do společnosti, jezdili jsme pravidelně na dovolené, vždycky jsem pronajal nějaký dům u moře a tam jsme s Martou trávili společně čas. K Martě jsem chodil na Vánoce, protože jsem byl sám.

Potkáváte se spolu?

To přátelství skončilo. Z ryze soukromých důvodů, o kterých ani Marta ani já nehodláme mluvit. Právě bulvár psal, že tam šlo o nějaké peníze, ale to je totální blábol. V našem vztahu nehrály nikdy roli.

Nechci se určitě nořit do nějakých detailů, ale v jedné rešerši jsem našel větu, že váš „nebývale silný vztah skončil kvůli neshodám“.

A tímto výrokem to uzavřeme. Ale žádné nepřátelství se mezi námi nezrodilo. Nikdy nezapomenu na chvíle, které jsme spolu prožili, i na to, co Marta znamenala pro Divadlo Ungelt. Dvacet let mu byla věrná.

Když jsme mluvili o oné větě Miloše Kopeckého z roku 1988, o tom, co v „reálném socialismu“ nemůže dělat Žid a homosexuál, chci se vás zeptat, co se od té doby změnilo. Jak moc se podle vás posunula společnost ve vnímání lidí s odlišnou sexuální orientací? Je úplně jinde?

Naštěstí je to úplně jinde. Ale pořád nejsme rovnocenní lidé. Například neexistuje manželství pro všechny, to všude v těch skutečně svobodných demokratických západních zemích už léta existuje. Tam to nikdo neřeší. Ono to v podstatě nikoho nezajímá. Já bych řekl, že běžné lidi u nás to taky nezajímá. Z toho se stal ve Sněmovně takový podivný politický handl. Ti, kteří to prosazují, přesvědčují ostatní, aby na to přistoupili, a ti ostatní za to - a to je ten handl - něco chtějí. Ale jde přece o ryze lidskou záležitost. Venku to skutečně dávno nikdo neřeší. Tam bych řekl, vnímají homosexuály asi jako leváky. Většina lidí píše pravou rukou, no ale někteří píší levou. Tak tahle minorita je vnímána tak, že jsou to leváci. Ve spoustě zemí jsou ministři homosexuálové a mají své manžele, někde je prezidentka lesbička a má svou manželku.

Když se z toho tady dejme tomu před dvěma lety stalo politické téma, tak jste zveřejnil takový apel na premiéra Petra Fialu, aby manželství pro všechny nebránil a podpořil je. Jak jste s tím apelem uspěl?

Premiér Fiala byl jediný z těch nejvyšších ústavních činitelů, který veřejně řekl, že je proti tomu. Předsedkyně Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, prezident republiky, všichni jsou pro. Tak jsem mu napsal osobní dopis, že jsem udiven, že on, prozápadní politik, Evropan, pravicový politik, má s tímhle problém. A on mi vzkázal prostřednictvím svého tiskového mluvčího, že se se mnou rád sejde, že ví, co je Divadlo Ungelt, že mu fandí, ale bez účasti novinářů, tedy bez sebemenší publicity. Já mu ale napsal otevřený dopis proto, aby se k tomu otevřeně vyjádřil.

Takže jste se de facto odpovědi nedočkal, protože jste na schůzku s ním nešel?

Oni po mně chtěli pár termínů, já jsem pár termínů zaslal, ale mezitím ten tiskový mluvčí asi odešel, to nevím. A už to vyšumělo a mě to nemrzelo, protože já jsem neměl potřebu s panem premiérem pít kafe. Já jsem chtěl, aby se mnou rozmlouval.

Bylo to poprvé, co jste takovým způsobem chtěl vstoupit do jednání s politikem?

Bylo to poprvé. A, pane Kubíku, dnes je to moje poslední životní přání, v mých 79 letech. Tohle soukromé přání. Profesní přání, jak jsem vám říkal, už žádné nemám. Já bych se už kvůli naší společnosti, ať nejsme tak zaostalá země, rád dožil manželství pro všechny a rád bych s partnerem, se kterým jsem sedmnáct let, do toho manželství vstoupil. Takže v téhle věci se angažuju, ale aktivista určitě nejsem. Za toho bych se neoznačil.

V té větě Miloše Kopeckého bylo zmíněno i vaše židovství. Vzhledem k tomu, že jste se narodil rok po válce, vaše sestra ještě později, kdy jste se vlastně dozvěděl, že jste Žid? A co to pro vás znamená?

Nejsem věřící Žid, naši mě ani Martu v tomhle ohledu nevychovávali, ale je to dědictví holocaustu, když vám všichni zůstanou v plynu v Osvětimi. To je velmi zásadní okolnost mého života, takže když potkám homosexuála, tak to pro mě nic neznamená, není to tak, že bych měl potřebu se družit, pokud se mi nelíbí. Když potkám Žida, tak všechno se ve mně rozezní. Nepotřebuje něco? Neměl bych mu pomoci? Ta sounáležitost, ta příslušnost k židovství je zásadní díky tomu, co se přihodilo našim předkům. Já to vnímám tak, že jim nebylo dopřáno odžít si své životy. Mně to je dopřáno. Pobíhám po světě a radostně pobíhám po světě i v 79 letech. A řekl bych, že i za ně. Židi pro svět hodně udělali, ale teď není ten čas, abychom si o tom popovídali.

Co pro vás židovství znamená v dnešní době?

Samozřejmě jsem velice napojený na to, co se děje v Izraeli, několikrát jsem tam byl, tu krev člověk nepopře. Když jsem vystoupil na letišti v Tel Avivu, tak jsem měl slzy v očích a řekl jsem si: To je moje druhá domovina.

A když dneska sledujeme události, které se na Blízkém východě dějí, ať už je to boj Izraele s Hamásem nebo dnes i válka s Íránem? Jak to vnímáte?

Nechci se nechat vtáhnout do politické rozpravy. Dneska mudruje na téma politiky kdekdo. A já se necítím povolán a kvalifikován… Nerozumím legislativě, nerozumím historii, v tomhle ohledu mám určitě málo vzdělání, nerozumím ekonomice, tak proč bych se měl vyjadřovat k něčemu, čemu nerozumím? Ale v tomto případě samozřejmě fandím Izraelcům a bojím se o jejich životy. Jde mi o jejich bezpečnost, protože ideologií těch islámských zemí je zničit Izrael. To se mě samozřejmě týká a to mě zasahuje.

Rozumím, nechci vás do těchto věcí zatahovat, cítím, že to není téma, o kterém byste chtěl mluvit. Pojďme zpátky k divadlu. Má podle vás divadlo v dnešní době, kdy se kolem nás odehrávají různá dramata a katastrofy, sílu dávat člověku něco k životu nezbytně nutného?

O tom jsem hluboce přesvědčený. To kouzlo a nenahraditelnost divadla spočívá v tom živém kontaktu živého herce a živého diváka v hledišti. V Ungeltu je to umocněno tou blízkostí. To neumí televize, film, rozhlas. Divadlo, a vy jste se svou ženou častý divadelní návštěvník, často vás tam potkávám, tak víte nejlíp, jak je nenahraditelné.

Já si právě v divadle všímám nadšených diváků při často vyprodaných představeních…

Jsme na půl roku dopředu vyprodaní.

Gratuluju. A jaká je vaše největší touha do příští sezóny divadelní sezóny?

Aby se vydařily naše premiéry. Přijdou opět noví herci, bude u nás hrát Milena Steinmaslová. Hvězda divadla Jirka Langmajer se dočká nové premiéry po boku s Jiřím Dvořákem. Bude u nás hrát Ivana Chýlková s báječným mladým hercem Uhlíkem… Takže diváci se mají na co těšit.

Tak já vám přeju, abyste měli pořád vyprodáno, měli další zajímavé tituly a abyste sám ještě dlouho hrál. Děkuju za rozhovor.

Děkuju za pozvání.